Zpověď odcházejícího
Ležím zde v blízkosti svých nejbližších, a přesto se trápím. Veškeré pozemské starosti již mě opustily a zbylo jen závěrečné účtování. Účtování se sebou samým a svým životem.
Lidé říkávají, že v životě chtějí něco dokázat, že po nich musí něco zůstat, že by chtěli být vzpomínáni, že chtějí být bohatí, aby si život užili nebo aby umožnili spokojenou budoucnost svým potomkům. To jsou ovšem jen první, povrchní myšlenky, jež člověka napadnou, když se shodou okolností dostane tváří tvář zásadní otázce po smyslu jeho individuálního subjektivního života. Jelikož se lidstvo, vcelku pochopitelně, této otázky bojí, není divu, že neradi dlouze a hluboce přemýšlíme o tom, že náš život je konečný.
Pocit blízkosti konce je však jakýmsi katalyzátorem těchto myšlenek. Poznatek, že zde již za chvíli nebudu, je poměrně depresivní. Vzpomínka, že jsem měl šťastný život plný lásky, bohatství, moci, zdraví, zážitků a mnohého dalšího mi nijak nepomáhá, neboť o to horší je nutnost je tohoto všeho teď vzdát. Lze vůbec prožít život tak, aby člověk rád odešel? Ať si ostatní namlouvají cokoliv, zdá se mi nanejvýš logické, že čím příjemnější čas zde člověk prožije, tím nesnadněji se s životem loučí.
Jakým právem mi někdo chce sebrat další léta s mou ženou, dětmi a dalšími lidmi které miluji já a kteří milují mě? Že jim budu chybět? To je ještě ta příjemnější strana mince. Oni mi totiž chybět nebudou. Jak rád bych byl, abych na ně mohl alespoň pomyslet, aby mi mohlo dojít, že jsem něco ztratil a že mi to chybí. Já však již nebudu. Zbyde po mě jen hromada tlejících tkání bez života, bez osobnosti, bez duše. Oni zde budou šťastni ve svém neštěstí. Budou šťastni tím, že vůbec mohou cítit neštěstí. Mně již toto dopřáno nebude.
Poslední minuty nemyslím na nic jiného, než na to, že se chci za každou cenu udržet při životě. Já ještě chci chvíli myslet a cítit, chci vidět obličeje mých nejbližších v mém okolí, a když zavřu oči, chci být schopen si je představovat. Každá další minuta mě přibližuje k mému konci a můj mozek již koncentroval veškeré myšlenky do jedné jediné věty: „Já chci ještě chvíli žít!“
Tolik jsem toho nestihnul. Že by snad něco konkrétního? Ne, to ne. Nestihl jsem ještě dalších několik let žít! Tedy myslet a cítit. Milovat a komunikovat. Být s těmi, které miluji. Až v této poslední chvíli došlo mi, že i ty věci, kterým lidstvo přikládá nejvyšší možnou hodnotu, nemají v posledku žádný smysl. Gilgameš postavil hradby a nechal o sobě napsat epos, který se shodou okolností zachoval. Ještě dnes, po několika tisíciletích se o něm lidé učí, jako o muži, který získal svou nesmrtelnost vysvětlovanou právě tím, že se o něm stále ještě mluví a učí. Jenže k čemu mu to všechno vlastně je? Co to mění na faktu, že je již několik tisíciletí mrtvý? Vždyť Gilgameš neví, že se o něm mluví a nemá z toho radost, protože radost, stejně jako jakýkoliv jiná myšlenka nebo emoce nedokáže přejít přes hranice světa mrtvých.
Proč jsem se vlastně narodil? Pro co jsem žil? Co z toho, co jsem udělal, mělo vlastně sebemenší smysl? Na druhé straně nemá význam nic z toho, co se stalo zde. Jsou to dvě oddělené části, život a smrt. Škoda jen, že život je pramalý střípek času v porovnání se smrtí. Co znamená několik dekád v porovnání s těmi miliony let před narozením a také po smrti? Normálním stavem člověka je tedy vlastně smrt, nikoliv život. Ano to je ono! Konečně mi to dochází. Proč lpět na něčem, co je vlastně jen šťastná náhoda. Bral jsem to celou dobu jako samozřejmost, avšak on je to vlastně dar!
Mohu být jen vděčný, že se mi náhodně dostalo takového daru, jako je život. Pětaosmdesát let mohl jsem chodit po tomto světě, myslet, radovat se a milovat. Nyní se blíží konec a již se to nikdy nevrátí. Nikdy se znovu takto nespojí jednotlivé atomy v živé tkáni, aby vytvořily mě – mé tělo a mou duši. A i kdyby, byl by to stejně jiný člověk a nepamatoval by si, že někdy předtím žila někde bytost jako já, jemu navlas podobná a přeci nikoliv stejná. Lituji snad něčeho? Ano, avšak jen jedné věci. Vždy jsem si myslel, že litovat budu tohoto odcházení, smrti samotné. Je to však jinak. Lituji život, který jsem mohl mít a sám jsem si ho vytrhl z rukou. Ve všem tom spěchu, nikdy jsem se nepozastavil a nezamyslel se nad tím, jak úžasné je být živ. Nezastavil jsem se, nerozhlédl kolem sebe a nevstřebával dojmy, které na mě prýštily z místa, na kterém jsem se právě ocitl. Nikdy jsem nenašel krásu v tom, jak lidé v sousedství zalévají každé ráno květiny, v tom krásném stromě, co roste v lese za městem či v jiných zdánlivě nepodstatných detailech, jež jsem ignoroval každý den svého promarněného života. Nevšímal jsem si ničeho, jen svých sobeckých cílů a problémů.
Prožil jsem vlastně plochý život a i teď v této chvíli, kdy mám poslední možnost zastavit se a užít si krásy toho, že jsem vidoucí bytost, stále jen bojuji a snažím se oddálit moment, kdy ztratím život, neuvědomujíc si doteď, že mi protékal mezi prsty každičký den. Lpím na životě. Lpěl jsem na něm celou dobu a z toho všeho lpění jsem svůj život zahodil. Byl mi dán dar a já jej nedokázal ani na moment využít.
Co bych poradil lidem, kterým ještě trocha času zbývá? Zastavte se! Neutíkejte stále! Nelpěte na svém životě, ale skutečně jej žijte. To neznamená, že byste měli opustit svou práci a odstěhovat se do Tibetu či na Jukatán. Neznamená to ani, že byste měli začít brát drogy či začít pořádat náboženské seance. To vše není opět ničím jiným než dalším pokusem o zažití něčeho zvláštního a ignorování skutečné krásy, tedy dalším příkladem obyčejného lpění na životě. Prožitím života, rozumí se nežít tím, že jednou za měsíc dosáhnu náboženského vytržení a celý zbytek toho dlouhého času budu jako v mrákotách čekat až na tento jeden moment. Skutečné prožití života nespočívá v ničem jiném, než v uvědomění si, že každou chvíli, ať jsem, kde jsem a ať dělám, co dělám, tak stále žiju a že to, že mohu do vyčerpání pracovat v kanceláři nebo vykopávat jámu je vlastně stále krásné. Všimli jste si někdy při kopání jámy toho modrého nebe, co máte nad hlavou hned za jejími hranicemi nebo jste vždy jen nadávali na to odporné vedro a slunce, které vám svítí na upocená záda? Neexistují nešťastné momenty, jen momenty, u nichž lidé nejsou šťastní. Nikoliv však v důsledku těchto momentů, nýbrž v důsledku našeho vlastního rozhodnutí. Na světě je tolik krásných věcí, tolik dokonalých momentů, které dělají celý život jedním úžasným zážitkem. Akorát jsme si toho nějak nevšimli. Nebo jsme na to od dětství již zapomněli.
Proto s poslední myšlenkou, která mi zbývá, přeji si jen, aby ostatní lidé byli chytřejší, než jsem byl já. Aby nepromarnili celý život iluzí nutnosti něco dokázat a nenechali se vtáhnout do životního shonu naší společnosti. Přeji si, aby již nikdo nemusel na smrtelné posteli litovat, že se ani na chvíli nezastavil, nerozhlédl se kolem sebe a neusmál se. Přeji si…
Hezké.
S vyřčenými myšlenkami spíše nesouhlasím – asi to bude také tím, že neležím na smrtelné posteli – ale příběh mě zaujal.
Je skutečný? Předpokládám, že zprostředkovaně. ( i když mám podezření, že skutečný není).
Pěkné. Já se často zamýšlím nad tím, co si asi myslí umírající; své úvahy však směřuji do mysli sebevraha, který například skočí z mostu či jiného vysokého útvaru, tedy vlastně člověka, který v době pádu neumírá, člověka, který nicméně ví, že v příštím zlomku vteřiny zemře. Co se asi honí hlavou jemu? Stihne se v tom krátkém čase srovnat s tím, že zemře a že to nelze odvrátit? K textu několik poznámek:
Nesouhlasím příliš s tím časovým vymezením života – miliony let před životem, miliony let po něm. Co je to čas? Jsou tací, kteří soudí, že čas je bezprostředně spjat s naším nitrem; z těchto pak ti nejvíce radikální by řekli, že mimo můj život čas není, že čas ubíhá jen tehdy, když žiji, když jej vnímám.
Druhá poznámka částečně souvisí s první: nemohu souhlasit s tím, že život nám byl darován. Předtím, než jsem žil, jsem nežil, neexistoval jsem. Nelze obdarovat někoho, kdo neexistuje, právě proto, že neexistuje. Dar života by mi mohl dát až v momentě, kdy jsem naživu, a to už jej nepotřebuji, protože jsem – naživu.
A konečně, snad trochu vážněji: se smrtí a úvahami před smrtí úzce souvisí otázka toho, co je po smrti. Tím se snad každý zabýval už od počátku věků, proto množství velkých myslitelů vymyslelo nějaký konstrukt dokazující nesmrtelnost duše. V nesmrtelném Platónově dialogu Faidón Sókratés dokazuje nesmrtelnost duše – právě v den, na jehož sklonku vypil číši bolehlavu a zemřel. Nesmrtelnost duše dokázal, a snad i proto se mu ze světa odcházelo tak dobře, proto vypil svou číši tak klidně. Je přitom vlastně jedno, přesvědčí-li jeho důkazy nás, čtenáře, stejně jako je tomu jedno u jiných myslitelů, protože skutečně důležité bylo, že tomu věřil on sám, a tak mohl v klidu odejít. Je lhostejné, měl-li pravdu: pokud ji měl, byla jeho duše nesmrtelná, pokud ji neměl, sice i jeho duše zemřela, ale mrtvá věc neexistuje, co neexistuje, tomu nemůže nic vadit, tedy nemohlo mu to vadit. Ostatně, jak říká svatý Pavel Římanům: spe salvi facti sumus – v naději jsme spaseni. Ta naděje je nejdůležitější právě v těch posledních okamžicích před smrtí. Přinejmenším z tohoto hlediska mají ti, kdo věří v nesmrtelnost duše (ať už z filosofické, náboženské či jiné posice), určitou výhodu, protože něčemu se čelí lépe než ničemu. (Ovšem například křesťané to mají ztížené tím, že snadno mohou přijít do pekla, což není, pro případ, že by to byla pravdivá představa, právě lákavé místo pro strávení věčnosti.)
—
Jinak si nejsem jist, nakolik mi prožívání života a jeho krás pomůže v tom odchodu. Hrdina povídky si všímá, jak dobře se měl, a usuzuje, že čím lépe se člověk na tomto světě měl, tím méně se mu bude chtít jít pryč. Z tohoto hlediska nevím, jestli hrdinovo poslední přání, bylo-li by v postavě jiného naplněno, pomohlo tomu, aby se mu odcházelo lépe.
Čas před životem a po životě – možná, že vůbec není, čas, ve kterém žiji, je jediným časem
život jako dar – dokud nežiji, neexistuji, tedy nemohu nic dostat, tedy nemohu dostat život.
Martine, to s tím darováním života je skvělý logický konstrukt, protože vede k zamyšlení na původem nikoliv života individuálního, ale života jako celku. Život nemohl být ničemu darován, protože to předtím nebylo a tedy nemohlo to být obdarováno. Jinými slovy, bůh nemohl život nikomu a ničemu dát, darovat, půjčit ani prodat. To mě vede k myšlence, že bůh (pokud existuje či existoval) život prostě jen stvořil, což pro mne znamená, že mu nemusím být vděčný, že mu nemusím stavět megalomanské svatostánky a děkovat mu a že se k němu ani nemusím modlit, neboť jsem jen výtvor, který se o nic neprosil a také mu nic nebylo dáno.
K myšlence toho, že nechci odcházet ze života přímo úměrně k tomu, jak šťastný život jsem prožil mohu říct jen tolik, že celá úvaha závisí na otázce, zdali se pomyslný džbán štěstěny může u člověka naplnit a on se v určitém okamžiku může cítit připraven odejít či ne. V případě, že se takový džbán nikdy nenaplní, máš pravdu, a prožití šťastného života nevede k ulehčení odchodu.
No myslím, že i kdyby nám ten život někdo daroval, tak mu vděční být nemusíme, protože kdo se o to prosil? Ale ano, je obrovský rozdíl mezi tím, že život byl stvořen, a že byl darován (a kdo ho asi stvořil či daroval? Copak sám nebyl naživu, když to dělal? …).
—
S tím džbánem: jedna věc je, že ten džbán asi obecně naplněn být nemůže, současná ekonomie počítá s tím, že jej nelze naplnit, džbán je nafukovací. (Jsou jistě ale jedinci, kteří svůj džbán asi naplnili, a nebo si to alespoň myslí, což vyjde nastejno.) Druhá věc je, že z toho, co hrdina povídky říká v třetím odstavci, mi vyplývá, že jeho džbán rozhodně prázdný nebyl, a že je toho názoru, že čím je džbán plnější, tím méně se mi chce umřít. Jinak řečeno – ty věci, které jsou vypočítávány na konci jakožto ty, které vedou k tomu, že se člověku bude umírat lépe, jsou jenom jiné věci, které naplní ten džbán, který mi pak stejně bude líto opustit. Tragédie hrdiny je jistě v tom, že až na smrtelné posteli si uvědomil, že jeho džbán by měl obsahovat jiné věci (jestli jsem to správně pochopil a jestli to takto lze říci). A každý asi do toho džbánu dává jiné věci. Napadá mě, že k objasnění té otázky by bylo vhodné provést empirické šetření. Bohužel si myslím, že většina umírajících má lepší věci na práci, než vyplňovat dotazník…