Život

Život. Co je to?  A jak jej vlastně vnímáme? Je to snad jakýsi čas, který je nám vymezen na tomto světě počínaje narozením a konče smrtí, přičemž s našim odchodem vše zažité a poznané zaniká? Je to jen ten časový úsek, který prožíváme, cítíme, vnímáme a zažíváme? Neskutečný kratičký dar, jen vyprchá s našim posledním vydechnutím a je jen na nás samotných, jak s tímto darem naložíme? To naše osobní pomíjiví bytí bohaté na strasti i radosti, štěstí a neštěstí, zdraví, nemoci, utrpení a ustavičnou, mnohdy nás ani nenaplňující prací? Ten ustavičný hon za poznáním, penězi, úspěchem a kariérou, který jednoho dne skončí a vše nabyté a získané odejde s námi a jen výplody naší činnosti ze po nás zůstanou? Není snad pak ten ustavičný hon za úspěchem a hromaděním statků zbytečný?

Ne, tohle není život. Život není jen náš osobní prožitek. Jakési vnímání nás obklopující přítomnosti od našeho příchodu po náš konečný odchod. A není to ani ustavičná honba za úspěchem. Život není jen tím krátkým časem, jenž je nám vymezen. Nemůže jim být. Kdo jej tak vnímá a chápe, nemůže najít pokoje a míru, jaké přináší porozumění té všudypřítomné nás obklopující síle.

Život, to je ta neskutečná síle nejen v nás, ale především všude kolem nás. To jest ta věčná tvořivá síle, jenž nás v tento svět přivádí, ale tak nás z něj odvádí, aby uvolnila místo jiným. Aby zase něco jiného mohlo vykvést, vyrůst a narodit se.

Život je neskutečnou silou přítomnou v nás samotných. V každém tvorovi, kmeni i lístku stromu, stéblu trávy i jarním kvítku. Je všude kolem nás. Obklopuje nás a zároveň prostupuje. Dává sílu nejen nám, ale i všem. Každému stromu i nejmenšímu tvoru.

Je tady. Je v nás. Je kolem nás. Vždy byl. Byl zde dříve než člověk a bude nadále i po jeho odchodu. S jeho odchodem nezanikne.

Život není naší součástí. Našim pomíjivým živobytím. Nikoli. To naše živobytí je jeho součástí, my sami, stejně jako smrt. Vše jednou vzniká a opět zaniká, jen aby mohlo něco nového opět vzniknout. Něco zde setrvá dále, něco věky a něco jen okamžik. Ale to vše je jen součástí a dílem všudy přítomného života. A vše zde má svůj úděl.

Naše těla sejdou, rozloží se a prolezou je červi. Ale už ti červi jsou novým životem. Rozpadneme se a staneme součástí země, z níž jsme vzešli, aby z ní opět nový život vzešel.

Sama půda, matka země, po níž chodíme a již se časem stáváme, je života plná a to navzdory tomu a snad právě díky tomu, kolik smrti v sobě ukrývá, neboť smrt je podmínkou pro život. Bez smrti není života a bez života není smrti. Smrt je jen nevylučitelná součást věčného a všudypřítomného života.

Ano, matka země, to ona plodí traviny a byli, jež jsou potravou tolika tvorům. Plodí obilí, základ naši krmí. Prýští vodu, bez níž bychom nebyli. Zarůstá zelení a zeleň je potravou dalším, kteří mohou být opět potravou jiným. Plodí stromy, které plodí další stromy. Stromy, jejichž kořeny svazují a drží zemi pohromadě. Jen jsou domovem ptáků. Jež tvoří lesy, domov tolika rozmanitých tvorů. Lesy poskytující úkryt, potravu i nesčetné prameny a potůčky. Stromy, které plodí kaštany a žaludy a ty jsou opět potravou tolika tvorům. Země plodí nejen stromy, ale rostliny, a ty plodí semena a semena ta jsou zobem ptactvu, které dokáže lesy rozeznít překrásným koncertem. Plodí květy, které opilují včely, jimž je nektar z rostlin tolik potřebný. A naopak rostlinám je tolik potřebná péče včel, aby dosáhly dalšího stupně svého vývoje. Tahle dokonalá symbióza, to je život.

Ano, to vše je život a je přítomen ve všem. V květech, plodech, stromech i těch nejmenších tvorech. V červech podílejících se na rozkladu. V žížalách  provzdušňujících půdu. Ve větru, v dešti i duze. V bouřích i blescích. Sněhu i mrazu.

V dešti, jenž poskytuje zemi tolik potřebnou vláhu, aby ona mohla plodit. V sněhu chránícím půdu před mrazy. V sněhu, který svým táním opět zásobuje zemi tolik potřebnou vláhou.

V slunci a především v slunci, jenž je zdrojem všeho živého. Oním bájným všeotcem, který svým poutním cyklem řídí tento svět. Bez jehož tepla a světla by nebylo nic než chlad a temnota. V slunci, jenž se stále vrací a líbá matku zemi, která po té a jen díky němu plodí nové a nové květy, stromy a mláďata.

To vše je život. To vše výše popsané, jež je všude kolem nás. Ta neskutečná síla, symbióza a rovnováha. To vše všude kolem nás, jenž má v tomto světě své poslání udržující život a posouvaje jej dále a naopak životem řízeno. To vše, čem se my sami vzpíráme a nedokážeme jaksi pochopit. Dříve, kdysi dávno snad, dnes však nikoli a jdeme proti té neuvěřitelné síle, která by nám dala sama vše potřebné.

Život, to je ta neskutečná plodivá síla, která zde vyvstala za pradávna. Jenž nám dala světlo i vodu, pro zeleň i živé tvory. Vše bez čeho bychom zde nebyly a co nás předcházelo.

Síla, která vybudovala moře a oceány, prameny, řeky i potoky. Síle, která stvořila ostrovy i kontinenty a vyzvedla do výšin ničivé sopky a překrásné hory.

Hory, prastaré bohyně, které jsou té věčnosti nejjasnějším úkazem. Které zde stojí od pradávna a na tento svět shlížejí. Které pamatují mnohé. Jež byly symboly, orientačními body i místem k setkávání s bájnými bohy – zosobněními všudypřítomného a silně vnímaného života. Hory-vyvstávající plody země. Obří kosti země tyčící se vysoko ke klenbě nebeského stropu, které jsou neustále v pohybu. Pozvolna se zmenšují, drolí se, obrušují a tak opět zanikají. Valí kameny, strhávají laviny a jejich nitru se nejrůznější skulinky, jeskyně a skryté cesty různě kroutí, vznikají a opět zanikají aby vznikly jiné.

Ano, i hory, stejně jako my, nebo stromy, půda či voda, jsou plody života. Jsou schopny a jsou prosyceny. Život nás obklopuje ze všech stran. Je v nás. Je v květeně i fauně a všech živlech. Ve stromech. V slunce východu i západu. V pupenech. Z neznáma deroucích se mračnech. V kapkách deště i hrozivém burácení hromů. V šumu stromů a zpěvu ptáků. V mláďatech, nevinných dětských tvářích i půvabech žen. Ve skalách i kamenech. Mocných vodopádech, ale i bublajících potůčcích, zpěvu cvrčků a žab i mlčení ryb. V praskání ohně i dechberoucím horském tichu. Zkrátka ve všem.

A to vše je v neskutečné symbióze. To vše dokáže vyčarovat neskutečný orchestr, jenž nás naprosto pohltí a očaruje. V jehož objetí teprve pocítíme tu skutečnou životadárnou sílu. Porozumíme duchu přírody, který nás v ten moment naprosto pohltí. Pocítíme neskutečnou symbiózu. Ten dar! Ten zázrak!

Za tichých dní v prosluněném lese. Za větrných podzimních večerů, kdy si vítr dopřává své pestré sklizně. Za kouzelných ran mrazivých zimních nocí, kdy celý svět v jednu zázračnou stříbřitou krajinu proměněn je. Za chladných letních ran, kdy skřivan i kos mnohem dříve než se rozední se svým zpěvem krajinu rozední. Za rozbřesku v horách, kdy příroda se z ticha postupně probouzí. Ano, tam všude můžeme nejjasněji a nejsilněji pocítit přítomnost toho mocného ducha přírody.  Té neskutečné plodivé a tvořivé radostné životní síly.

A nejlépe její moc a sílu pociťujeme na jaře, kdy se slunce vrací a zdolává temnotu. Kdy mizí sněhy a chlad i mráz jsou pomalu zaháněny. Kdy se objevují první pupeny a posléze květy – bělostné i zlatavé. Kdy se tráva zazelená a obloha hraje modrými barvami. Barvami sytými a mračna se po prohánějí jako stáda ovcí hnána větrným pastevcem. Krasné bílé obláčky a větřík mírně vane a kraj zavlažují mírné vlahé jarní deště. Kdy hory ovívá jemný mlžný opar po ránu. Kdy pupeny se mění v listí a stromy osypou květy. Kdy v svět přicházejí mláďata – krásná, zdravá, nevinná, bezbranné a bezstarostná a my v klidu v přírodě můžeme pozorovat, jaké k silná pouta je k sobě pojí. Jak se k sobě mají. A jak si spolu hrají. Jak sebe milují a jak matka hlídá mládě jako to nejcennější co má a jak ono ji bezradně volá, je-li mu v nedohlednu.

Při práci se zvířaty si vůbec uvědomíte jak silná a úžasná to jsou stvoření. Lásky i přátelství plné. Lásku vám samotným opětovat schopné.

Jen tam, v samotě a klidu přírody, obklopeni vším, všemi těmi krásami, uvědomíte si, co je to život. Kde je. Jak mocná duch to vlastně je. Pocítíte tu neskutečnou sílu, které jste přirozenou součástí, jen naše společnost se ji vzpírá. Až tuto neskutečnou zázračnou sílu poznáte, až se vás pokusí pohltit, pak takto začnete život u vnímat, žít, cítit a ctít, až tehdy dojdete skutečnému pokoji a smíru nejen se světem, ale i se sebou samým.

Ano, život je tady. Je všude kolem nás. Je vyšší síle řídící běh toho světa. My jsme jen její součástí. Jako vše ostatní. Taktéž i smrt.