Zde ne, zde je Evropa!

Celou sobotu jsem prožil v jakémsi útlumu. Brouzdal jsem po netu, hledal nějaké informace, že se vlády jednotlivých států Unie vzpamatovaly a začaly hledat řešení, jak ochránit své občany.

Jak přestat dbát na práva nelegálních imigrantů a hájit životy svých lidí. Moc jsem toho nenašel. Vlastně jen samé kňučení, co všechno nejde. Mezitím jsem pospával.

Nemám moc rád lidi, kteří mi říkají, co všechno nejde, místo toho aby udělali aspoň něco. Přemýšlím, na co platíme daně, když námořnictvo ve Středozemním moři nedokáže ochránit výsostné vody. Nebo je vlastně ani chránit nechce. Na co platíme moderní zbrojní systémy, když armáda žádného evropského státu neumí ochránit hranice. Nebo je nechce chránit.

Nerad píši takové blogy, protože mi přijde dost laciné si dělat tímhle způsobem čtenost. Jenže už mi dochází trpělivost. Jsem jednoduchý člověk, mám rád jednoduchá řešení. Když se mi někdo pokouší dát přes hubu, neudělám nic jiného, než že se pokusím mu v tom zabránit. Libovolnými prostředky. Tak aby ho to co nejvíc bolelo. Vyzkoušená metoda, jak se nenechat šikanovat. Od mládí. Co tím ten jedinec myslel, z jakého důvodu mi přes tu hubu chtěl dát, zkoumám vždy až poté, když se válel v krvi. Nebo byl hodně zkrvavený, i přesto že stál na nohou.

Neobdivuji ty, co pořád dumají nad tím, aby neporušili něčí práva a nedotkli se něčích citů. Většinou jsou to lidé, co mají malou emoční stabilitu a svým požadavky jen demonstrují, že nejsou moc odolní a tak se pokoušejí upravit si podmínky podle svých představ. Zažil jsem v životě mnohokrát negativní odezvu a obvinění z arogance a agresivity, když jsem se nenechal trestat těmito lidmi, za pomoci jejich manipulace, zdůrazňováním, jak oni, kteří se nechtějí bránit agresi jsou o mnoho lepší, než ti, co se bránit chtějí.

Zdá se mi, že něco podobného se děje v posledních třiceti letech v Evropě. Jsme smířliví, chápaví, máme za přednost empatii a vstřícnost. I když nás zabíjejí, okrádají, chceme dodržovat pravidla ve válce, kde nikdo žádná pravidla nedodržuje. To není ani křesťanské, ani humanistické, ale jen hloupé. Můžou mi tisíckrát sluníčkáři a jim podobní vykládat o náckovství a xenofobii. Jenže život mě naučil jedno. Devadesát devět lidí ze sta, prostě si rozmyslí, mě napadnout, když zjistí, že jsem ochoten se bránit. Stejný počet se mě nepokusí okrást, když zjistí, že si majetek chráním. Jde to zkusit tam, kde bude snazší přístup.

Tohle, co tu píši není žádná hlubokomyslná psychologie, ale obyčejná lidská zkušenost podpořená podobnými zkušenostmi jiných lidí. Jenže některým pitomečkům, jiné slovo pro ně nemám, holt nestačí ani mrtví. Stále nám budou namlouvat, že ti, co neutíkají do první bezpečné země, ale do země, kde narazí na nejmenší odpor, největší výhody, jsou našimi spojenci. Nejsou a nebudou. Je mezi nimi mnoho těch, co přišli jen škodit, zabíjet a ničit.

Ti ostatní z těch nelegálních imigrantů nemají důvod být našimi spojenci. O nic nemusí usilovat, všechno dostanou, o nic se nemusí snažit. Díky tomu získají pocit, že mají na všechno nárok.

Z psychologického hlediska, nejhorší možný způsob. Oni totiž jsou utvrzováni v tom, že o nic, co dostanou, nemohou přijít. Strach ze ztráty je nejsilnější korektor lidského chování. Pokud nějaký sluníčkář tohle chce zpochybnit, pak se dost nadře. Ale stejně nezpochybní. Sluníčkáři prosadili, díky svým pochybným teoriím o humanismu, že ty ilegály nikdo nevyžene, nic jim nikdo nevezme. „Mají přece právo na náš humanismus.” Říkají sluníčkáři.

Já zas říkám, bez ohledu na libovolné závazky, které EU podepsala. Nebo, co říkají sluníčkáři. Na naši laskavost nemá nikdo z těch ilegálních imigrantů, co ilegálně vstoupili do EU, nárok. Mohu druhému člověku poskytnout mnohé, ale jen to, co uznám za vhodné a pořád to je z mé strany laskavost, nikoliv povinnost.

Nejsem jediný, co tohle říká, nejsem ani první ani poslední, kdo tohle tvrdí, ale některé věci se musí opakovat do omrzení. Protože opakování je matka moudrosti. Jen hlupáci si myslí, že když se jednou něco řekne, že to stačí. Nestačí. Opakovat a ještě v ruce mít pádný argument. Tedy občas. Jak už jsem řekl, většinou stačí dostatečně odhodlaný postoj a neslevení z požadovaného chování.

Takže, když splní předepsané zákonné požadavky pro pobyt v této zemi klidně ať se zahalují, tančí a zpívají své písně, modlí se podle svých náboženských předpisů, ale! Žádné vraždy ze cti, žádná diskriminace jiných náboženství, žádné jiné zákony, žádná diskriminace žen, žádná ženská obřízka. Musí se smířit s jinými náboženskými symboly, s oblečením většiny, výuky ve školách, splnit nároky jako každý jiný občan této země v případě sociální nouze.

O tohle budu usilovat a budu volit takovou stranu, která tohle mi nabídne ve svém volebním programu. Keců už jsem slyšel dost. Teď ty skutky vážení politici, co máte plnou hubu solidarity a jste „smutní a šokováni.” Starejte se, abychom mohli žít jako Evropané a nemuseli být, ani vy, ani my, zbytečně šokováni a vyděšeni tím, co se děje. V Paříži, Praze a jinde. Chtějí-li se vyhladit muslimové mezi sebou, nechť tak činí, ale doma u sebe. Zde ne, zde je Evropa!