Za své populisty si můžeme sami

„Jako by se u nás dělalo málo politiky operující s vášněmi, jako by i u nás neplatilo za šikovnou politickou taktiku uvádět lidi ve stav rozčilení. Ať se to děje u nás nebo kdekoliv jinde, je to spoluvina proti duchu Evropy, spoluvina na tom politickém katastrofalismu“, napsal v roce 1934 Karel Čapek.

Podle slov Theodora Roosevelta je charakterizací nejúspěšnějšího politika to, že říká nahlas to, co si ostatní jen myslí. K tomu se sluší dodat, že to, co si lidé obvykle myslí, nemusí mít s pravdou nic společného. Tak či tak, přesvědčení většiny lidí je vždy na straně většiny.

Není vlastně divu. Jak říká klasik, naše názory a přesvědčení jsou výsledkem let, kdy jsme pozornost věnovali informacím, které nás utvrzovaly ve vašem přesvědčení, a zároveň zcela ignorovali ty, které nabourávaly předem vytvořené dojmy a představy. O to ale nejde.

Tvrdívalo se, že politika je soubojem idejí. Nejsem si jistý, nakolik je to pravda i dnes, a nakolik je tvořená souborem ad hoc nápadů, vydestilovaných z průzkumů veřejného mínění. Nemohu se ale zbavit dojmu, jako by ideje byly přežité, vytlačované myšlenkovým prázdnem marketingových výkřiků.

Mimochodem, jednu z definic populismu dokonale naplňují takzvané protestní strany. Ty se vymezují ne proti systému jako takovému, ale proti konkurenčním stranám. Představují samy sebe jako reprezentanty zájmů lidu proti elitám. A občanům nezáleží na tom, že samy takovou elitu tvoří, jsou její součástí. (Nejsme jako politici, makáme.)

Dá se jistě namítnout, že politika vlastně nikoho nezajímá. Že lidé mají svých starostí dost. Stejně dobře ale pak můžeme říct, že za své populisty si můžeme sami. Dovolujeme-li jim mluvit tak, jako by rozum a pravda neznamenaly nic, nelze se divit, že hlas nevášnivý, nerozčilený v tom hlomozu zanikne.

Publikováno na webu autora.