Vlk a drak

Vyrůstala jsem v zemi tak krásné, až se tajil dech. Obklopovala mě příroda; lesy někdy temné a neproniknutelné, jindy laskavé a zvoucí. Stromy mi za líných odpolední vyprávěli ševelivými hlasy příběhy svých dlouhých životů. V létě jsme se vyhřívali na slunci a v zimě se k sobě tiskli, abychom se vzájemně zahřáli. Někdy byl hlad, ukrutný svíravý pocit v žaludku, a jindy opulentní hody, chuť ještě teplého čerstvého masa a divoká radost z úspěšného lovu. Milovala jsem noci, svit měsíce a hvězd, probouzející v nitru vlčí toužení-touhu rozběhnout se po širých pláních, dokud nepadnete únavou, pocit chladného vzduchu noci v plicích a nezadržované výkřiky triumfu a hrdosti vycházející ze samého nitra duše. Vlčí život, ten nejnádhernější život, jaký si dokážu představit. Ale v té době jsem to ještě nevěděla. Nepociťovala jsem vděčnost za to, jak úžasného daru se mi dostalo, protože mě nikdy ani nenapadlo, že by to vše mohlo být i jinak. Teď už to vím, zkušenost mě tomu naučila. A proto jsem nyní vděčná, velmi, za ten laskavý dar, který ses mi rozhodla věnovat, přestože si toto gesto nezasloužím; ne po tom všem, co jsem udělala. Děkuji. Ten pocit se ani popsat nedá, je pravý, ryzí, je to ten Pocit s velkým P na začátku. Jsem to zase já, vlk.

***

Kdy se můj život zvrtl někam, kde být nikdy neměl? Bylo to jednoho krásného odpoledne; se sestrou jsme obcházely teritorium naší smečky. Lehla jsem si do trávy a zkrátka byla; byla v tom slunném dni, ve vůni jarního vzduchu kolem. Ona ke mně najednou přišla
a řekla větu, která jako by byla vytržena z jiného života jiné bytosti, tak cizí a nepatřičnou. Řekla: „Smečka tě nechtěla.“ Nechápala jsem, ochromila mě tím sdělením. „Smečka tě nechtěla,“ pokračovala ona dál, „měli strach, že tolik mláďat nedokážou uživit a ty jsi byla taková slabá. Nechtěli mít na krku vlče, které bude zbytek smečky akorát oslabovat. Matka tě měla zabít, ale nakonec na to měla příliš měkké srdce a nedokázala to. Asi je to dobře; nakonec dokázala jsi, že přeci jen můžeš být pro ostatní přínosem. Uznali to.“ A potom odběhla. A mně se zhroutil svět. Milovala jsem svou smečku, svojí vlčí rodinu, byli pro mě vším. Věřila jsem jim. Jinak to ani nešlo. Při lovu nebo obraně teritoria musíte spolupracovat, spoléhat jeden na druhého. Obětovala bych se pro ně, kdyby to bylo nutné. A oni mě zatím nechtěli; byla jsem pro ně přítěží.

K ostatním jsem se vrátila až se setměním. A dívala se na ně jinýma očima než předtím. Každé milé gesto, které mi projevili, bylo jej zoufalou snahou, jak ze sebe mohli alespoň částečně smýt svou vinu. V kárání zaznívala hořkost a vtíravé myšlenky, jestli přeci jen nebyla chyba nechat mě žít. Nedokázala jsem to snášet. Cítila jsem se mezi nimi hrozně osamělá, zrazená; snažila jsem se je ve svých očích nějakým způsobem ospravedlnit a přitom cítila, jak moc je nenávidím, všechny do jednoho. A tak jsem se rozhodla odejít. Ostatní šli lovit a já měla hlídat mladé. Nechala jsem je si hrát a potichu se vytratila.

Putovala jsem krajinou; hladověla, sama jsem stěží dokázala ulovit větší zvíře, které by mě nasytilo. Bezcílně jsem se toulala a uvnitř mě pomalu narůstala sžíravá nenávist vůči mé bývalé smečce. Začínala jsem toužit po pomstě. Cítila jsem, že je to způsob, jak se vyrovnat s tou ohromnou bolestnou propastí, kterou v mém nitru otevřela jejich zrada. Zničit je a potom zapomenou a začít od začátku. A tak mé putování dostalo směr. Pokud chci něco takového dokázat, musím se stát mnohem mocnější a silnější bytostí než jsem nyní.

Po několika dnech cesty jsem přišla k městu; nad hlavou mi přeletěl stín a já od té chvíle věděla, koho ze sebe udělám: drak, ocelově modré mohutné tělo, šupiny jako pancíř, obří drápy a tlama plná ostrých zubů. Byl nádherný majestátní a probouzel ve mně strach.

V jedné ze špinavých uliček města, v takové, které se všichni slušní a spořádaní občané vyhýbali, žila stará žena-babizna. Říkalo se o ní, že vládne nadpřirozenými silami a za úplatu dokáže splnit každé přání. Neměla jsem, čím bych zaplatila, přesto jsem se k ní vydala. Babizna byla ošklivá, zanedbaná a páchla, jako by uvnitř ní něco hnilo. V očích jí hořelo zvláštní světlo; magneticky přitahovalo mou pozornost. Ošila jsem se odporem
a znechucením. Na pocity teď ale nebyl čas, čekal mě úkol, který bylo nutné splnit, a já potřebovala její pomoc. Řekla, že si pomůžeme navzájem, já pro ni něco vykonám a zároveň tím dosáhnu svého cíle. Výhodný obchod pro obě. Musela jsem vypít takovou nechutnou břečku; chutnala jako rozkládající se mršina. „Teď pro mě budeš pracovat, “ řekla baba,
„s každým úkolem, který splníš, se budeš postupně měnit v draka. Sedm úkolů, sedm splněných úkolů a budeš drakem, mocným a strašlivým.“ A já souhlasila. A úkoly poctivě plnila. Trhala jsem, ostrými tesáky urvávala končetiny od trupu, celá od krve, uvnitř kvílející, ale na povrchu poslušná příkazů, vraždila jsem každého, na koho babice ukázala prstem. Sedm úkolů, sedm vražd, sedm hříchů, které pokřivily mou duši a proměnilo moje tělo v tělo rudého draka, pokryté šupinami pevnými jako pancíř.

Zpráva o tom, že se v kraji objevil nový drak, se brzy rozkřikla a já byla pozvána do paláce k vládci města a zároveň drakovi, kterého jsem spatřila první den při svém příchodu. Byl opravdu majestátní a, možná to bylo změněnou perspektivou, ale tentokrát ve mně nevzbuzoval strach. Byl nádherný, moudrý, velmi pohostinný a mnou evidentně okouzlený, že netrvalo dlouho a my se sblížili. Stala jsem se jeho partnerkou a družkou, spoluvládkyní města a v kraji významnou autoritou. Nějaký čas jsem takto žila, sžívala se s novými rolemi
a aktivitami. Můj dračí panovník spokojeností jen zářil, byl zamilovaný a šťastný, že si našel družku, která mu zajistí pokračování rodu. Já si ho vážila, obdivovala jej a měla ráda, poblouzněná láskou jako on jsem ovšem nebyla.

Můj nový život mě za začátku bavil, všechno bylo jiné a zajímavé, ale postupně se lesk nových věcí vytrácel, sedal na ně prach a činil z nich nepotřebné a obnošené cetky, kterých si přestanete vážit a nejraději byste se jich zbavili. Cítila jsem uvnitř neklid, který neustále narůstal a sílil. Nerozuměla jsem svým pocitům. Uzavírala jsem se do sebe, byla podrážděná
a přecitlivělá. Často jsme se hádali, a já dokázala být velice nepříjemná a krutá ve svých slovech vůči němu. Nic mě nebavilo, u ničeho jsem dlouho nevydržela, všechno se mi zdálo prázdné a nanicovaté. A pak jsem stále více myslela na důvod, proč jsme se drakem vlastně stala. Zprvu, těžko tomu nyní uvěřit, když jsem byla okouzlená svými obřími křídli, letem, obdivem partnera, mocí, a úctou, které se mi dostávalo od poddaných, jsem na svůj předchozí život úplně zapomněla. Nebo spíše chtěla zapomenout. Vzpomínky na zradu, odchod, i to, co jsem si jen stěží dokázala zpětně připustit-to vraždění, kterého jsem byla schopna-byly příliš kruté a bolestné. Odvrhla jsem je od sebe a doufala, že už se nikdy nevrátí.  Třeba nakonec nebudu potřebovat se mstít, prostě jen zapomenu a budu žít šťastně a spokojeně ve svém novém životě. Když mi ovšem můj nynější život začal připadat neuspokojující, neúplný
a prázdný, vzpomínky se začaly vracet a já začala nad pomstou znovu uvažovat.

A pak jsem jednoho dne letěla nad lesem a spatřila vlka. Vidět jej, jak ladně běží pode mnou, mě velmi silně zasáhlo. V tu chvíli jsem byla paralyzována přívalem emocí, které ve mně tento tvor, jímž jsem kdysi také byla, vzbudil. A tehdy mi všechno také dalo smysl. Všechna ta nespokojenost, podrážděnost, pocity prázdnoty, neurčité toužení a neklid. Vždyť já nechtěla být nikdy drakem, ten měl sloužit jen jako nástroj mojí pomsty. Uvnitř jsem stále byla vlkem a toužila se jím opět stát. Dračí život byť sebekrásnější nemohl nikdy nahradit ten vlčí, protože ten byl pravý, ten byl můj. Změnila jsem směr svého letu, rozhodnutá vykonat ještě dnes svou pomstu, abych se potom mohla znovu vrátit ke starému životu, být znovu spokojenou vlčicí.

Po několika hodinách pátrání jsem je konečně našla. Má stará smečka se všemi jejími členy se utábořila na mýtině uprostřed lesa. Mláďata si hrála a staří podřimovali na sluníčku. Přistála jsem přímo uprostřed nich, pohled upřený na tu, která mě jedinou větou zničila svět. Rázem byla na nohou, v očích vyděšený pohled. Nikdo z nich mě nepoznal. Chvíli bylo ticho, vlci si mě měřili pohledem a já se dívala na svou sestru. Potom jsem promluvila. Řekla jsem jim, kdo jsem, a proč přicházím. Nechtěli mi věřit, a nechápali. „Pomsta, proč proboha?“ Jen z jejího výrazu jsem vyčetla pochopení. „Odpusť, “ řekla. „Byla to lež, všechno jsem si to vymyslela,“ slova se z ní jen sypala. „Žárlila jsem na tebe, byla jsi ve všem lepší a úspěšnější, úžasný lovec, všichni tě milovali a někteří obdivovali pro tvé schopnosti. Byla jsi taková spokojená a spokojená sama se sebou a já hrozně žárlila. Vždy jsem se cítila být ve tvém stínu. Měla jsem pocit, že tolik pozornosti jako tobě, mě se nedostávalo. To ty jsi velela, když jsme se spolu někam vypravily, i když já jsem starší, protože tě naši považovali za schopnější. A pak jsi ležela na trávě a působila takovým šťastným dojmem. Chtěla jsem ti v tu chvíli ublížit. A znám tě, vím, jak si zakládáš na tom, jak tě druzí mají rádi, a jak je to pro tebe důležité. Ideální místo, kam ti zasadit ránu. Ale byla to lež! Lhala jsem ti, abych tě zranila, ne zničila. Tohle jsem nikdy nechtěla….“

Lež? Ztratila jsem svůj život, svou rodinu, svou smečku, vraždila, žila nespokojeně
a zmateně v těle bytosti, jíž jsem se necítila být, a to všechno pro jednu lež. Zachvátil mě hrozný vztek, všechna ta nespokojenost, smutek, frustrace, bolest a nenávist ve mně v tu chvíli vzkypěly a já se nedokázala ovládat. Vrhla jsem se po ní. Chtěla jsem jí jen zranit, tak jako to ona udělala mě, ublížit ji, trochu jí pocuchat. Ale zapomněla jsem, že už nejsem vlkem a že jsem nyní mnohem silnější a smrtonosnější než jsem bývala. Jako vlk bych ji přinutila krvácet, ale žila by. Jako drak jsem ji ovšem zabila.

Její tělo leželo přede mnou, z očí se vytratil lesk. Zbytek smečky se probíral z šoku
a překvapení. Stála jsem nad tělem své mrtvé sestry, neschopná pohybu ani slova a jim postupně docházela celá situace. „Jsi to přeci jen ty?“ matka přišla blíž. „Tolik jsme se tě nahledali, natrápili se, co se ti mohlo stát. Pořád jsme doufali, že se jednoho dne vrátíš. Nechápali jsme, co se ti mohlo stát. Každý večer jsem se modlila, abych se s tebou mohla znovu shledat……. A teď…Teď tě vidím, a přeji si, abych nebyla tvou matkou. To, co se z tebe stalo…. Nikdy by mě nenapadlo, že v sobě dokážeš mít tolik krutosti. Byla jsi vždycky tak laskavá a milující. Nepoznávám tě. Ty nejsi má dcera. Odejdi prosím; pokud nás nechceš všechny zabít jako svou sestru, tak odejdi. A už mi nechoď na oči. Zlomila jsi mi, nám, srdce.“ Dívala se na mě s opovržením, stejně jako zbytek smečky. Všichni mí blízcí, kteří mě měli rádi, se najednou stali cizinci. Vyrostla mezi námi propast, kterou nešlo překlenout. Podvědomě jsem odstoupila od těla a začala couvat. Oni se začali přesouvat na mé místo. Obklopili sestřino tělo, jako jeden tvor zvedli hlavy k nebi a táhle zavyli. Byl to ten nejsmutnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Já pro ně přestala existovat. Jen stáli a dál vykřikovali svou bolest do nebe. Zamávala jsem křídli a odletěla pryč. Už je nikdy znovu nespatřím.

Nevěděla jsem kam letět. Ano, mohla bych zpátky do města, ke svému druhovi. Ten život ale nebyl pro mě, a svůj jsem právě definitivně ztratila. Letěla jsem nad krajem, otupělá a znecitlivělá. Až jsem pod sebou spatřila skálu a na jejím okraji vchod do jeskyně. Přistála jsem, vstoupila do její temnoty a z posledních sil se dovlekla do jejích útrob, až na samý konec. Stulila jsem se v té milosrdné tmě do klubíčka. A modlila se. Modlila se, aby si pro mě přišla smrt. Protože já už neměla důvod žít; ve svých očích jsem neměla dokonce ani právo žít. Zničila jsem tolik životů! Pro jednu lživou větu. Jak jsem jí mohla tak snadno uvěřit? Proč jsem tohle všechno dovolila? A cítila jsem ho v sobě. Démona, který se teď spokojeně chechtal. Dosáhl svého. Nikdy jsem mu nedala moc nad svým životem, vždy jsem ho dokázala držet zkrátka, dokud mi má žárlivá sestra neublížila. Potom jsem ho pustila z řetězů a dovolila mu, aby zničil vše, na čem mi záleželo, všechny důvody proč žít. Takže teď zbývala jen jediná možnost-smrt. A já se usilovně modlila dál, prosila o ni jako o smilování.

Nevím, jak dlouho jsem takto ležela, když jsem uslyšela zvuky kroků, které se ke mně pomalu blížily tmou. Věděla jsem, že to se blíží ona a dostala strach. Zničená troska choulící se v koutě a přesto všechno ve mně stále zůstával pud sebezáchovy, pud usilující o zachování života za každou cenu. Přišla blíž, ozářená světýlkem svíčky, kterou nesla v ruce. Krásná žena oděná v černém na mě shlížela laskavýma očima a usmívala se. A já se přestala bát. A potom udělala to nejlaskavější gesto, jaké si dokážu představit. Dovolila mi být ještě jednou vlkem; naposledy. Obrovské dračí tělo zmizelo a místo něho jsem cítila své staré, krásné, milované vlčí. Poslední co jsem cítila, než si mě smrt vzala, byl neskonalý pocit úlevy a vděku.

A proč tenhle příběh? Moc se mi líbila věta, kterou můžete zaslechnout v mé oblíbené Hře o trůny: „Slova jsou jako vítr.“ Vím, že tato soutěž má za téma sílu slov;  ne jejich „slabost“. Ale zároveň si myslím, že to zda jsou slova „silná“ či „slabá“ závisí jen a jen na našem posouzení a na tom, jakou důležitost my jim sami přisoudíme. Slova mohou být jako vítr, mohou kolem nás neškodně prolétnout a vytratit se pryč, nebo je vpustíme k sobě, do své blízkosti. Pokud jsou ovšem řečena se zlým úmyslem, mohou se proměnit v ničivou vichřici
a ublížit nejen nám. Ale vždy máme na výběr. Je jen na nás, která slova necháme vejít do našeho světa a jakou důležitost jim sami za sebe přisoudíme.

Michaela Veberová, České Budějovice.

V době uzávěrky – 22 let.

Kategorie – starší.