Věda o duši člověka žijícího v 21. století

Zmatek. Uspěchanost. Přetechnizovanost. Peníze. Sobectví. Bída. Strach. Nelidskost. Hrubost. Vulgárnost. Despekt. Zvrácené hodnoty. Perverznost. Lži. Korupce. Nefungující rodina. Absence lásky a přátelství. Rozvody. Exekuce. Sebevraždy. Bezdomovci. Nejistota…

Takhle specificky definuje většina mých klientů, se kterými se setkávám v rámci mého dobrovolnictví v domově seniorů, dnešní svět, přičemž podobné atributy přisuzují i dnešní generaci a dodávají, že vyrůstat v této době by opravdu nechtěli. Samozřejmě nesmím opomenout i kladné stránky, kterých je ale bohužel, dle nich, podstatně méně: svoboda, internet, možnosti, vědomosti, technika, vyšší úroveň medicíny a dostupnost. Domnívám se, že by bylo hanebné nebrat zřetel na tyto názory – na názory lidí, jejichž zkušenosti často sahají až do dob první republiky.

Dnešní svět by se dal na základě těchto vědomostí charakterizovat jako chaotická honba za materialismem – je to začarovaný kruh, který Ginsberg Allen ve svém díle Kvílení nazval Molochem. Peníze se zde staly jedinou jistotou a to dokonce i na úkor lásky. Lásky takové, jakou ji známe z trubadúrských sonetů. Blízký kontakt s lidskou bytostí pomalu degraduje na komunikaci ve virtuálním světě. Kariéra dostává přednost před rodinou. Onen slastný pocit být pro někoho potřebný a potřebovat někoho nahrazuje snaha stát se nezávislým a citově chladným.

Na člověka žijícího v pseudohumanistickém a ve skutečnosti dehumanizovaném 21. století číhá mnoho nástrah. Psychologie a psychoterapie by se měla snažit pomoci lidem tyto nástrahy překonat. Nejprve je ale třeba si tyto nástrahy uvědomit a popsat je – a to je cílem této úvahové eseje rozdělené do několika stěžejných částí.

Generace narozená po pádu komunismu aneb vyrůstání v našem století

Duch doby vždycky nejvíce ovlivňuje jedince v ní vyrůstající. Je bezesporným faktem, že spousta důležitých charakterních rysů osobnosti i nespočet příčin neuróz se formuje během dětství a je proto logické, že nejnáchylnější částí populace vůči již zmíněným aspektům našeho století jsou právě děti.

Moderní dítě přijde domů ze školy, zapne počítač a jeho veškerý další sociální kontakt probíhá na sociálních sítích, které dneska de facto kompletně proměnily způsob vyjadřování a uvažování. Tyhle ty děti jsou pro nedostatek kvalitních podnětů neschopny se vyjádřit, verbálně komunikovat a empaticky se chovat. A rodiče jim popravdě moc nepomáhají. Nečtou dětem pohádky, nemají zájem povídat si s nimi v důsledku snahy udržet si iluzi životního standartu, tedy kvůli neustálé pracovní vytíženosti. A o víkendu se pak celá rodinka sebere a jede na nucený výlet, s „americkými úsměvy“ ve tvářích, do přírody sportovat – a nejlépe opět bez nějakého bližšího citového kontaktu.

Psychoanalýza momentálně stojí před obrovskou výzvou. Bowlbyho by pravděpodobně nikdy nenapadlo, že potřeba Attachmentu se dá přemístit do virtuality. Freudův Thanatos by zase neměl problém být definován v době, kdy i děti ve školce ztrácí jakési „tabu o smrti“. Sullivanově problematice interpersonálních vztahů by začala konkurovat problematika vztahů exterpersonálních. Melánie Kleinová by musela čím dál častěji tápat v tajích dětské mysli, ve které by na matčině těle nezastával zvláštní místo otcův penis, protože by dítě svého otce nikdy nepoznalo. Feministkám by se otřásla půda pod nohama, kdyby zjistily, že naprosto běžný vztah dítě-matka se dá perfektně vykonávat zapnutím pohádek v televizi. Naopak už tehdy slavný Winnicott by se stal určitě ještě oblíbenějším, kdyby přišel s pojmem dostatečně podnětné prostředí. A jestliže se díky feministickému hnutí přestala odsuzovat homosexualita, věřím, že díky sociálním sítím se voyeurismus a exhibicionismus přestanou považovat za duševní choroby.

Zpátky ale k výchově. Nastínil jsem, jak taková obyčejná výchova vypadá. Jaký má ale dopad na křehkou mysl nejmladších? Dnešní nadávání na zkaženost mládeže má dva důvody. Jedním z nich je typické iracionální stěžování si starší generace na generaci následující – takovéto kritice se nevyhnula generace našich prarodičů a nevyhne se ji ani generace našich vnoučat. Druhý důvod je způsoben racionálním poznáním mladší generace, která se stále častěji snaží o sublimaci a vyrovnání se s rodinným prostředím. Tato snaha probíhá nejčastěji formou přemístění objektů vyvolávajících bezpečí a lásku. Tyto objekty milujících rodičů pak byly po většinu lidské historie nahrazovány ilegálními činnostmi – braním drog, rozbíjením aut a jinými rebeliemi. Většinu neuspokojených dětí ale před takovými činy ochránilo superego. V našem století je situace poměrně rozdílná. Na scéně objektů se pohybuje virtualita, které se superego nebrání. Dítě si v tomto prostředí vytváří své alter ego a často i ego-ideál, pomocí něhož navazuje kontakt s objekty jeho potřeb, u kterých dochází k attachmentu, což v tak raném věku často omezuje schopnost rozeznávat realitu od fikce. Emocionální stránka v takovém attachmentu hraje pošramocenou roli. Děti jsou buďto necitné, nebo přecitlivělé, a to se projevuje nejčastěji labilitou. Labilita je kauzálním vygradováním chaotické výchovy bez pevného citového pouta. K tomuto přispívá také čím dál častěji špatně prožívaný oidipovský trojúhelník a následný problém s identifikací. Post matky samoživitelky sice není žádaným trendem, ale přesto je to velice častý jev, ať už z důvodů sexuální volnosti či ústupu křesťanství a slibů na celý život.

Specifickou roli pak ve světě virtuality zastávají „střílecí hry“. Říká se, hoď kamenem, jsi-li svatý. A ruku na srdce, kdo z nás si v dětství nehrál na vojáky, nezachraňoval půvabnou princeznu, chrabře nezápasil s drakem či nezastřelil pár nerozeznatelných objektů v prvních hrách. Nicméně dnešní hry jsou odlišené ve vizuálním zobrazení smrti a úrovní agresivity. Děti čím dál tím dříve začínají „chápat“ smrt – ztrácí tedy něco, co jsem nazval „tabu smrti“.  Setkávají se smrtí příliš brzo, nicméně nepochopí její smysl ani v pozdějším věku. Stávají se agresivní, nerespektují druhé osoby, bývají egocentrické a mají problém se socializací. Samozřejmě záleží na typu hry, délky hraní a celkové výchově.

Nejsmutnějším aspektem dnešního rodičovského přístupu je však především asertivní výchova. Asertivní výchova v poslední době spíše než prosazování sebe sama, připomíná prosazování jedinečnosti, a to přístupem „je to osobnost, ať si dělá, co chce“. Děti postižené touto výchovou pak jsou rozežrané a rozmazlené. A to jednoduše proto, že si nedokážou vydobýt pozornost rodičů jiným způsobem, než křikem, pláčem, rozbíjením věcí, nadáváním apod. Paradoxem je, že rodič, vychovávající své dítě asertivně, by dítě pochválil i za to, jak si krásně hraje samo a nezlobí, kdežto rodič vychovávající své dítě rádoby asertivně, by si svého miláčka všiml až tehdy, když by začal charakterně nadávat.

Domnívám se, že dnešní generace není zkažená o nic víc, než generace předešlé. Má to bohužel jenom podstatně těžší. Jejich rodiče se ještě nestačili vzpamatovat z pádu komunismu a nabytí svobody. Nevěnují jim dostatek péče, lásky a času. Vzájemně spolu nekomunikují a těm nejmladším nevytváří podnětné prostředí. Ty starší zase učí tomu, že mají dělat pouze to, co je uživí. A mně nezbývá, než se zeptat, zdali je možno nějak vykročit z tohoto začarovaného kruhu. Budou tyto děti schopny milovat a vychovávat? Zvládnou šťastně dospět v našem století? To jsou otázky, na které nám odpoví až čas, nicméně už teď si troufnu říct, že psychologové se stanou markantněji potřebnými.

Převrácený žebříček hodnot

O žebříčku hodnot toho bylo napsáno již spoustu. Priority člověka se vyvíjí spolu s ním. Nejvyšší priorita malého dítěte a dospělého jedince se určitě výrazně odlišuje. Kojenec touží po matčině prsu, batole po své hračce, teenager po kamarádech, mladý jedinec po vztahu, dospělý člověk po uznání a starší člověk zase po klidu a rodinném prostředí. Priority ale neovlivňují jen vnitřní faktory. Žebříček hodnot závisí také na faktorech vnějších – přeneseně řečeno na Maslowě pyramidě potřeb. Výrazně člověka ovlivňují totiž i takové faktory, jako je plný žaludek, sociální postavení, sexuální vztah nebo stálý příjem. V neposlední řadě je také ovlivněn globální ekonomickou a politickou situací. Jinak se člověk chová během krize či během války a jinak v době všeobecného blahobytu. Zatímco politicky vyhrocená situace je pro člověka vyspělé Evropy spíše jen strohou reportáží z Blízkého Východu, ekonomická situace je mu mnohem bližší. Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, právem nazval dnešní krizi největší krizí od dob Velké Hospodářské krize. Všechny tyhle aspekty se podílejí na utváření žebříčku hodnot každého z nás. Výsledek takového snažení bývá sebedestruktivní a nenaplňující. Proč tomu tak je a jak vlastně takový žebříček vypadá?

Dnešním trendem je být součástí mašinérie zvané konzumní společnost, ve které je člověku neustále předkládán american dream – iluze nutnosti zadlužovat se kvůli udržení si nadprůměrného životního standartu. Hlavní roli v takovémto systému hrají peníze. Hláška „peníze nebo život“ v této době ztrácí na významu. Nechci polemizovat nad správností takového systému, pro tuto práci je relevantní především dopad onoho systému na individuálního člověka.

Člověk, jenž zatlačuje do pozadí většinu svých nevědomých potřeb a staví před ně fiktivní hodnotu peněz, dřív nebo později zjišťuje, že šťastný přece jen není. Těžší případy používají přesunutí či vytěsnění směrem k penězům, čímž se z nich často stávají workoholici, kariéristé, lakomci a prospěcháři. Takoví lidé pak většinou nezakládají funkční rodiny, zanedbávají sebe i své okolí, a ve výsledném resumé spokojeni stejně nejsou. Ve 21. století bohužel pozorujeme markantní nárůst počtu takových jedinců. Pracovní vytíženost pak omezuje osobní rozvoj, rodinný kontakt, správnou socializaci i intimní prožitek. Lidé dobrovolně dávají přednost penězům a požitkům s nimi spojených před láskou, rodinou, přáteli a de facto i sami před sebou.

2. Světová válka přinesla psychoanalýze uznání a dnešní století pravděpodobně přinese psychoanalýze nespočet neurotických pacientů, které převrácený žebříček hodnot totálně vyčerpal a zničil. Vždyť kdo má dneska čas si sednout do rodinného kruhu a povídat si? Kdo má čas přečíst si knížku? Kdo si může dovolit jen tak vypnout a nestarat se o peníze a příjem? Kdo má energii hrát si se svými dětmi namísto zapnutí televizních pohádek?

Takhle utopická představa by ale utopickou býti neměla.  Dokud si totiž člověk neuvědomí, že existují i další potřeby, které je potřeba uspokojovat, bude frustrován a frustrace následně způsobí neurózu. Zpřeházený žebříček hodnot je nebezpečným aspektem naší doby. Psychologie by měla začít řešit i tento problém. A nemám na mysli pasivní řešení v podobě pomoci postiženým pacientům. Mám na mysli aktivní řešení. Řešení pomocí preventivních opatření v podobě popularizace psychologických publikací. Psychologové se v tomto století musí stát aktivními hybateli, chtějí-li nadále plnit svůj status léčitelů duší. Domnívám se totiž, že prevence je důležitější než akutní léčba. A v případě zpřeházeného žebříčku hodnot to platí dvojnásob. Zdravý žebříček hodnot je logicky premisou spokojeného života, emocionální stability, intimní slasti a aspirační seberealizace. A toto by měly být cíle každého člověka – prožít spokojený, vyrovnaný a vědomý život.

Ideální jedinec aneb ztráta lidskosti

V souvislosti s převráceným žebříčkem hodnot postaveným na penězích se člověk snaží stát se ideálním, aby měl ještě lepší přístup k naplnění této priority – snaží se stát součástí Molochu. Ideální jedinec je někdo, kdo je společensky uznáván a jehož vlastnosti jsou podmínkou úspěšnosti. Bohužel, ideální jedinec je v naprostém rozporu s podstatou lidství.

Ideální jedinec je nezávislá, nekompromisní, fyzicky dokonalá, citově chladná, nezranitelná, svobodná a cílevědomá osoba. Tento jedinec nikoho nepotřebuje, protože se o sebe dokáže perfektně postarat sám. Tento jedinec nikdy nikoho o nic nepoprosil, protože si všechno zvládne vyřešit sám. Tento jedinec nedělá kompromisy, protože kompromis je částečný ústupek a on neustupuje. Tento jedinec je velice stabilní a jen tak něco jej z míry nevyvede. Jeho největší ambicí je být finančně zajištěn, od čehož se odvíjejí všechny jeho následné aktivity. Nepotřebuje dokonce ani druhého jedince pro sdílení lásky a životního štěstí. Tento jedinec není člověk, ale robot.

Myslím si, že psychoanalýza potřebuje druhého Winnicotta. Básníka, který by veršoval v mainstreamu o tom, jak přirozené je si občas zanadávat, poplakat, zasmutnět a zasmát se z plných plic. Veršoval by o krásném pocitu někoho objímat i o potřebě někoho milovat a být na něm zdravě závislý. Glosou by se zmínil o muži truchlícím pro mrtvého kocoura či o těhotné ženě vychutnávající si své těhotenství. A především by recitoval o lidské zranitelnosti. Protože člověk není a nemůže být nezranitelný a jakákoli snaha o idealitu vede téměř jistě ke zklamání. Lidé si musí uvědomit, že člověk nemůže být ideální ani neideální.

Psychoanalýza se zabývá nevědomými motivy lidského jednání. V tomto konceptu je ideální jedinec někdo, kdo potlačil všechny své nevole, strasti, traumata a emoce do nevědomí. Myslím si, že je zbytečné po takto dlouhé práci připomínat, jaký vliv to má na takového jedince. Je evidentní, že od ideální osobnosti je jen krůček k vyhořelé a neurotické osobnosti potřebující terapeutickou léčbu. Východiskem je přijmutí sebe sama. Člověk by neměl usilovat o idealitu, a to ani navzdory nesmyslným požadavkům společnosti a přetrvávajícím stínům historie, mezi které řadím fráze typu „chlapi přece nepláčou“ apod. Právě tohle je hlavním úkolem psychoanalytické terapie – ukázat člověku, že je jen člověkem a napomoci se mu vyrovnat se zklamaným fiktivním obrazem jeho ideálního Ega.

Člověk 21. století – člověk v přebytku strádající

Průmyslová revoluce, prodloužení střední délky života, urbanizace, industrializace, technizace, humanizace, demokracie nebo třeba informační boom. Tyto a spousty dalších aspektů posledních dvou století měly jediný ušlechtilý úkol. Ulehčit a zpříjemnit člověku život. Díky tomu se z občana stává spotřebitel, který by logicky měl mít přebytek času pro sebe a svou rodinu, jestliže většinu složitých prací za něj odvedou stroje. Paradoxně je tomu přesně naopak.

Václav Bělohradský, přední český filosof, popsal dnešní společnost jako postmoderní a postindustriální shluk obyvatel vyznačující se fenoménem tekutého hněvu[1] (tzn., že lidé nejsou schopni popsat a směrovat svůj hněv). Přenesu-li pojem tekutého hněvu do obecnějšího kontextu tekuté nespokojenosti, dostanu zajímavé pojetí lidské strasti. Člověk žijící v tomto konceptu neumí popsat, co jej vlastně tíží, a co mu chybí. Má dostatek jídla, pomocné techniky, bezpečí, sociální zajištění a de facto i historicky nejžádanější podíl na politické moci. Tento člověk je však neustále vytížený, propadá depresím, je v časovém presu a je nespokojený. Spokojenost kontra nespokojenost je problematika ležící na dvou stranách téže mince. Kde ale leží ta hranice, kterou jsme pravděpodobně překročili? Z hlediska dějin žijeme v nejšťastnějším, nejbezpečnějším a nejzajištěnějším období. Proč přesto strádáme?

Na tyto složité otázky neexistuje jednoznačná odpověď. Dokonce ani psychoanalýza nám neposkytuje dostatečně kvalitní základnu pro nalezení odpovědi. Z hlediska psychoanalýzy by dnešní lidé byli pravděpodobně jen pouhými otroky svých nevědomě potlačených tužeb, a jelikož se domnívám, že tužby jsou všeobecně uspokojovány, musím vzít v potaz skutečnost, že jsou splněné tužby považovány za irelevantní. Člověku jsou totiž předkládány zbytečné tužby, které nelze uspokojit a nesmyslné požadavky, které nelze splnit. Pro nalezení nějakého východiska je potřeba zapojit do polemiky všechny dříve zmíněné aspekty našeho století. Způsob prožívání a nazírání na svět bezesporu ovlivňuje nezdařilá výchova, převrácený žebříček hodnot i snaha o idealitu jedince.  Je to začarovaný kruh, ze kterého je téměř nemožné vystoupit.  Společnost vytváří tento nátlak a společnost je tvořena lidmi, kteří jsou takto utlačováni. Toto všechno jsou tedy predikce strádajícího člověka žijícího v blahobytu. Samotná znalost příčin by byla zbytečná, kdybych se nezamyslel nad možným východiskem. Otázku proč tedy nahrazuji otázkou jak.

Psychoanalyticky vzato řešení není složité (nýbrž typicky freudovské): je ukryto někde hluboko uvnitř nás.  Právě tam je ho třeba také hledat. Uvnitř nejen každého individua, ale také uvnitř celé společnosti. Psychoanalýza oplývá schopností takovým lidem pomoci, aby ale tento potenciál plně využila, musí se radikálně změnit. Musí projít určitým vývojem stejně jako celá psychologie. Musí zrcadlit dobu, interaktivně realizovat své teorie a dogmaticky nelpět na překonaných tezích. Stanislav Grof by řešení viděl pravděpodobně ještě hlouběji – uvnitř transcendentna, které je přípustné pro všechny hledající. Obdobně na to nahlížel i C. G. Jung se svým archetypálním kolektivním nevědomím. I takové řešení kontroverzní parapsychologie má ve výsledku váhu, neboť nabízí individuální přístup do spokojeného a vědomého života. To všechno je ale dlouhá cesta, neboť potrvá několik let, než si lidé uvědomí, že priorita dnešní společnosti není premisou cesty ke štěstí. Do té doby bude člověk žijící v 21. století člověkem neurotickým a nevyrovnaným – člověkem v přebytku strádajícím.

Použité zdroje:

[1] Bělohradský, Václav (2012), Ztraceno v hněvu, Literární noviny č. 47

Poznámka autora:

Článek je součástí jedné mé starší seminární práce ze střední školy (rok 2011-2012). Seminární práce je proto silně ovlivněna nejenom mou odbornou neznalostí (v té době jsem se o psychologii zajímal pouze jako laik, proto některé citace pocházejí dokonce z wikipedie a mnohé poznatky postrádají komplexnější nečernobílý pohled), ale především tajemností temné psychoanalýzy, která nahlíží na život svým originálním a často absurdním a nevědeckým přístupem. Seminární práce je rozdělena do několika částí: Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část I.; Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část II.; Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část III.; a Věda o duši člověka žijícího v 21. století