A já se stydím. Zase.

Přes měsíc putují šedé mraky a s temně modrým nebem, ve kterém se utápí, vypadají jako pára stoupající z horkých vod. Jakmile mizí zář, mizí i ony. Rozplynou se jako nic. A potom už není nikdy možné říci s jistotou, zda-li tu vůbec kdy byly.

A v té zimě se to všechno tak nějak rozpadá, mizí hranice a pomocí chladu smazáváme veškerá pravidla. Protože nikoho nezajímá, kdo je kamarád, když zebou ruce. A já si připadám ztracená ve velkém světě se svou hnědou bundou a rtěnkou s prošlou záruční lhůtou. Točím se na kolotoči a z očí mi padají slzy jako hrachy, protože létám a přitom chci stát pevně na zemi.

Mraky už odpluly. Zjišťuji to, když pokládám chodidla v teplých ponožkách na studenou zem, spolu s faktem, že nejsou tak teplé, aby zabránily chladu, který stoupá vzhůru. Nejsou dokonalé, stejně jako nic není takové, jaké by mělo být. Nebo nemělo?

Měsíc září jako tisíce hvězd, které jsou slity v jednu. Kolem něj rotuje obrovské, sytě žluté kolo ohraničené oranžovou kružnicí a mě napadá, že bude konec světa. A pak zase mizí a má vize se rozpadá stejně jako vůle, když si říkám znovu a znovu, že musím uvažovat RA-CI-O-NÁL-NĚ. Říká se, že všechno jde, když se chce. Potom tedy asi nechci.

Někdy nalézám uspokojení v představě, jak celé své tělo zalévám jedem. Jak pohltí každý milimetr mě samotné a pálí, pálí. Klesám na kolena v absolutní nestabilitě a propadám se. Vnímám jen napůl, ale přesto ostře. Vidím zamlženě a hlasy slyším zpovzdálí. Vybírám si, které chci slyšet a směji se, protože není nic, co by se mě mohlo doopravdy dotknout. Tomu se říká smrt.

Je mi zima a třesu se. Řekneš mi zase, že to bude dobrý?

Řekneš, já vím, že jo. Protože víš, že to chci slyšet.

A já pořád nevím, jestli s tím dokážu vyjít. Jestli se někdy vyhrabu ze své spíže, kam si tahám stovky srdcí a obchoduji se vzdálenými sny. Ležím pod peřinou z listí a sním o domově. Ale když vyskočím z toho kolotoče a přistanu na zemi, zjistím, že ty bledě zelené oči nejsou tak upřímné, jak jsem si je vysnila. Protože tam někde uvnitř, přes všechnu zdánlivou, tak přesvědčivou dokonalost, stejně klíčí kaz a tuším, že se brzy rozlije do všech zákoutí. Jako mor pohltí všechno a všechny. Nebo alespoň nás dva.

Nebo tři?

A nakonec budu plavat v úzké studni a topit se, dokud si neuvědomím, že to byla všechno hloupost a nejhloupější jsem byla já. Ale co naplat, už je pozdě. Jedna nula, mrtvá jsem zase já. Uvědomím si to a nakonec to bude dobré. Zase do příště. Kolik životů mi ještě zbývá?

Zapomenu na všechno. Naoko smířená, protože budu vědět, že to stejně ještě nekončí. Před svým svědomím budu předstírat moudrou vyrovnanost, ale uvnitř se budu modlit, aby to neskončilo nikdy.

Potom si konečně uvědomím, že sny se neplní. Protože když v záchvatu vděčnosti a radosti v euforii děkuji za všechno a hlavně za to, co nemám, nikdy nevím, že ve skutečnosti už padám a jsem níž, než bych si jen dokázala vůbec představit. Po vzestupu následuje vždy pád. Musí. A nic není tak dokonalé jako sny. Ani nemůže být.

Pokud chceme žít a ne spát, měli bychom se navzdory celé své revolučnosti řídit tou protivnou a kýčovitou frází a využít každého momentu. Proto jsem nasytila své srdce a neptám se, proč to tak rychle skončilo. Vím to. Lehce nabyl, lehce pozbyl, říká se.

Zmeškala jsem měsíc, který vypadal jako slunce. Zanechala jsem ho téměř bez povšimnutí a místo vychutnávání si toho, co už nikdy neuvidím, jsem se snažila popsat jeho žár a nesoustředila se na něj samotný, nýbrž na vymýšlení přirovnání. Můžu chodit klidně každý den do divadla, filozofovat o smyslu života a číst Malého prince, ale dokud si neuvědomím, že měsíc si musím vychutnat a ne se ho snažit popsat, jsem ztracená a budu i nadále.

Proto zbyla jen modř. Nejen já, ale nakonec i ten celý svět nejspíš zjistil, že krásy je pro mě škoda. Je zbytečné oživovat slunce, když chci lásku. Cítit ji, až vydechnu naposledy, až budu zespodu bušit na led a celé mé tělo záchvátí ledová křeč.