Úvaha o síle slov

Slovo, skládající se z hlásek, má pro každého z nás jiný význam. Pro někoho to může být pouze dorozumívací prostředek a pro někoho naopak součást nezbytná pro povolání. Někteří ale tuto vlastnost vyjádřit se třeba ani nemají. A přesto právě slova pohybují světem různými směry a každý je používá s různým záměrem. Je mnoho způsobů, jak je používat.

Například již v Bibli, v Evangeliu podle Jana, je v prvním odstavci první kapitoly psáno:

„Na počátku bylo Slovo,
a to Slovo bylo u Boha,
a to Slovo bylo Bůh.“

Právě zde si již můžeme pomalu všímat a vysvětlovat, jak je síla slov myšlena. Na počátku bylo Slovo. Může to být myšleno jako myšlenka? Nebo to má být chápáno tak, že Bůh stvořil vše slovem k obrazu svému?

„Bůh řekl: „Budiž světlo,“ a bylo světlo.“

Není tedy vše na světě tvořeno slovem Božím k smysluplné podobě, aby vše bylo srozumitelné? Slovo je stvoření, věc, část města. Slovo je vše. Jen a pouze díky slovu nás Bůh stvořil, bez námahy a použití rukou, čistě za použití slova.

Každé slovo má svou váhu a význam, který posuzujeme každý sám dle dané situace, kdy se nám slovo „představí“. Díky nim se dokážeme lépe dorozumět, než jen za použití gestikulace. Můžeme jimi i lépe popsat určité pocity či situace, předměty nebo osoby. Každé má něco do sebe a má svou osobnost a historii. Například slovo „Vůdce“ (Führer) si dodnes lidé spojují s nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem, k jehož síle slov se za chvíli vrátím. Zamyslete se teď nad slovem „koruna“. Co se vám vybaví? Česká měna? Nebo snad koruna stromu? Slova můžou mít také více významů dle použití, a v tom je jejich největší síla. Někdo se k něčemu vyjádří, druhý jej špatně pochopí a máme zde konflikt …

Dále bych se rád trochu „posunul“ blíže k současnosti. Toto téma (spíše osobnost) může být pro někoho nepříjemné nebo odpuzující, ale přesto bych k němu pár slov řekl, protože tato osobnost dokázala svými slovy ovládnout velké davy a národy. Mluvím o již zmiňovaném Adolfu Hitlerovi, nacistickém politikovi a tzv. „Vůdci“, který započal 1. září 1939 2. světovou válku. Například ukázka z jeho knihy Mein Kampf hovoří jasně o jeho ideologii:

„Stát se nemůže ztotožňovat s žádnou konkrétní ekonomickou koncepcí či ekonomickým vývojem… Stát je rasový organismus a ne hospodářská organizace… Ještě nikdy se nestalo, aby stát byl založen mírovými ekonomickými prostředky…“

Je až děsivé, že povoláním „obyčejný“ malíř pokojů dokázal slovy a činy ovládnout k svému prospěchu miliony lidí po celém světě, a to i tak, že dodnes můžeme potkat jeho současné stoupence a zastánce.

Síly slov si ale můžeme všimnout také u médií, jako jsou noviny či zprávy v televizi. Bez informací by nebyl svět. Ale, co si budeme nalhávat, redakce si upravují informace k „obrazu svému“ a tak, aby to bylo pro nás co nejzajímavější. Nejde o to, aby podávaly fakta, ale aby si, například, jejich noviny kupovalo hodně lidí a ony z toho měly značný zisk. Pak se ale člověk nemůže divit, že máločemu a málokomu věří. Sám osobně jsem totiž zažil, že jsem ve dvou různých časopisech četl rozdílné informace o stejné události.

Když už se pohybujeme kolem redakcí a médií, rád bych připomněl jednu ignoraci svobody slova a projevu. Myslím tím teroristický útok na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo, ke kterému došlo 7. ledna 2015. Ano, časopis byl satirický a utahoval si z proroka Mohameda, ale také z křesťanství a ostatních náboženství. Nechci zde nyní spekulovat o tom, zda mělo k takovýmto urážkám vůbec dojít, ale přesto je zde právě ta svoboda slova a projevu. Myslím, že zde se hodně ukázalo, jak můžou být špatně cílená a užitá slova nebezpečná.

I náš bývalý (a již zesnulý) prezident Václav Havel silně věřil v jejich sílu. Mluví o tom třeba jeho proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu 15. října 1989. Byla to esej „Slovo o slovu“, kterou napsal 25. července 1989:

„Co chci říct: slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, jak kdysi nazval Bělinskij Ostrovského Bouři, ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně!“

Nemluvě samozřejmě o tom, že Václav Havel žil u nás v době, kdy muselo být každé slovo předem promyšleno, aby dotyčný neskončil za mřížemi. V době komunismu.

Dále se můžeme bavit o knize islámského náboženství, Koránu. V současné době vykazuje islám určitou problematiku. Tou je to, že si Korán každý vykládá jinak, po svém. Mnoho muslimů (příznivců islámu) se oddává náboženství podobným způsobem jako křesťané, to znamená mírumilovně a láskyplně. Ale například IS (Islámský stát), skládajících se z islámských radikálů, po vyhlášení nezávislosti a obnovení islámského chalífátu řeší všechny situace terorismem. Její vůdce Abú Bakr al-Bagdádí dokonce prohlásil sám sebe za chalífu (titul užívaný nástupci proroka Mohameda). I takto se pod vedením slov proroka Mohameda dá činit.

Slovem se dá ovšem jak ranit tak i léčit. Lidé s psychickými problémy chodí k psychologům a ti se jim tím, že se baví o problémech a používají právě slova, snaží pomoci. Slovo jako „Miluji tě“ nebo „Mám tě rád“ dokáže vykouzlit úsměv snad na jakékoliv tváři. Ale jak jsem říkal, dokážou i ranit. Například hádky. Při nich dokážeme říci i věci, které bychom nikdy neřekli. Nebo když Vám řeknou při lékařské prohlídce, že máte rakovinu. Někteří pak ztrácí důvod a chuť žít, ale jejich blízcí se jim snaží pomoci povzbuzujícími slovy.

Na závěr bych chtěl zmínit věc, nad kterou by se měl kdokoliv, kdo tento text čte, zamyslet. Nedávno jsem viděl krátký a poměrně smutný film, ve kterém se ukazuje skutečná síla slov. Na ulici se nachází slepec s cedulí s nápisem „Jsem slepý, pomozte mi.“ a žádá o peníze. Pár lidí „sem tam“ hodí nějaké drobné. Po chvíli přijde slečna, která muži název na ceduli přepíše na „Dnes je nádherný den a já ho nemůžu vidět.“ Náhle každý kolemjdoucí okamžitě přispívá.

Takže používejme svá slova rozvážně a s rozumem a hlavně za účelem dobré věci.

Daniel Hájek,  Praha.

V době uzávěrky 15 let.

Kategorie – mladší