Úpadek školy
Kvalita školního vzdělávání se zhoršuje. Proč? Je hodně důvodů, o kterých se mluví. Jsou ale i důvody, o kterých se tolik nemluví, přitom jsou zásadní a klíčové: škola žákům a studentům nabízí prakticky stále totéž jako před staletími, ale svět se mění a potřebuje něco jiného.
Je to horší, než to bývalo
Panuje všeobecné přesvědčení, že kvalita a výsledky školního vzdělávání se zhoršují. Potvrzují to výsledky mezinárodních šetření. Zkušenosti a dojmy rodičů i učitelů jsou sice zpravidla jen omezené a subjektivní, ale je jich příliš mnoho, aby mohly vzniknout bez reálného základu.
Příčiny se hledají různé. * Inflace titulů, příliš snadné maturity * Špatná výchova v rodinách * Nízké platy učitelů * Nezodpovědný přístup žáků pramenící z rozkladu celé společnosti (demoralizace, korupce jako snazší cesta) * Systém financování na žáka * Snižující se nároky * Lenost žáků * Příliš mnoho vysokoškoláků, maturantů * Pokles autority učitelů * Přílišná liberalizace školy (zrušení osnov) * Dehonestace vzdělání v médiích * Špatní učitelé * Chybějící maturita z matematiky * Příliš velká práva žáků (a rodičů) * Zájem politiků, aby masa byla „nevzdělaná“ a manipulovatelná * Hloupí ministři * Málo domácích úkolů * Neustále reformy * Příliš málo inkluze * Příliš mnoho inkluze * Soukromé školy * Kapitalismus * Pozůstatky komunismu * atd. atd.
Každý srovnáme současný stav s minulostí, každý porovnáváme dnešní školu se školami, do kterých jsme chodili. Příčiny tak nejspíš nacházíme tam, kde je to dnes horší či jiné, než to bývalo.
Svět se mění
Existuje ale ještě celá skupina dalších příčin, které vedou k zhoršování výsledků školního vzdělávání. Takových příčin, které za našeho mládí nebyly, snad proto si jich mnohdy nevšímáme. Jejich vliv na úpadek školy je přitom zcela zásadní: mění se totiž svět, který školu obklopuje. Mění se stále rychleji. Škola se ovšem mění pomalu, a tak školní vzdělávání odpovídá spíše potřebám minulosti a stále více se vzdaluje potřebám a požadavkům současného a hlavně budoucího světa. Žáci i rodiče si stále více a častěji uvědomují, že to, co škola dětem nabízí, je stále hůře připravuje pro jejich budoucí život.
To za našeho mládí nebylo. Se všemi problémy, nedostatky a nechutí ke škole, jak si ji já pamatuji, jsme my jako žáci či studenti přece jen vnímali školu většinou jako smysluplnou (když pominu marxismus). To se postupně vytrácí. A u nás, kde lidé státu nevěří, jistě rychleji než třeba ve Skandinávii. Problémy jsou proto u nás tedy dřív a zřetelnější. Ani Skandinávie se jim ale nevyhne.
Informace ztratily cenu
Za mých školních let, když jsme chtěli něco vědět či umět (uhlovodany, třicetiletá válka, goniometrické funkce, plži), bylo nejjednodušší dozvědět se to ve škole, a pokud možno se to i naučit. Když to totiž pak člověk někdy potřeboval, nebylo už tak snadné informace získat, bylo třeba zajít do knihovny, hledat v odborných knihách, vyhledat odborníka. Dnes prakticky každou školní znalost mohu najít na internetu. Hned, bez vynaložení další práce, času či peněz. Často s lepším a zajímavějším výkladem než ve škole.
Rozdíl je to zcela zásadní. Argument nauč se to, (třeba) to budeš potřebovat za mých let platil. I když jsme se to i tak často nenaučili, dávalo to smysl. Proč by se ale dnes měli žáci učit něco, co nepotřebují. Když to budou potřebovat, zjistí si to. A v aktuální verzi.
Jistěže žák musí mít nějaké základní, obecné znalosti, dovednosti, musí něco umět, něco si osvojit, aby (až to bude potřebovat) na to mohl navazovat, rozvíjet to, osvojit si něco složitějšího (goniometrické funkce). Ano, to je pravda. A žáci by to pochopili, kdyby jim to někdo vysvětlil a učil je právě ty základní, obecné znalosti a dovednosti. To se však neděje.
Nabídka zbytečností
Místo toho škola příliš často nabízí svým žákům něco, co ztratilo cenu. Předávat žákům informace v podobě relativně izolovaných znalostí mělo smysl v době, kdy informace a znalosti měly velkou či alespoň větší cenu. Jakkoliv můžeme tvrdit, že i všechny znalosti jsou cenné, a můžeme se my starší a staří o tom ujišťovat, a může to být v řadě případů i pravda, co to je platné, když o tom nemůžeme nebo neumíme přesvědčit žáky ve škole? A pokud o tom žáky nepřesvědčíme, škola pro ně ztrácí smysl – učit se pouhé znalosti, jejichž ceně nevěří, spíše nebudou než budou. Což je přesně to, co dnes vidíme.
Než učitelka ve škole napíše na tabuli téma hodiny „Láčkovci“, mají žáci na lavici v tabletu s přístupem k internetu celou látku na obrazovce i s obrázky a videem. Pokud vykládá látku stále tak jako před dvaceti lety, těžko žáci uvěří ve smysl takové výuky.
Žáci by spíše potřebovali pomoc při vyhledávání, ověřování, posouzení důležitosti a relevance, při analyzovaní informací, potřebují podporu při uvádění znalostí do kontextu, jejich propojování, při syntéze informací. Hlavně však potřebují naučit se to vše dělat sami bez pomoci – a k tomu si potřebují vytvořit struktury myšlení.
To se však těžko naučí, když škola stále pokládá za svůj hlavní úkol předávání informací.
Změň se, nebo zhyň
Pokles ceny informací je ovšem jen jednou ze zásadních změn, ke kterým ve světě v posledních desetiletích došlo a které přímo zasahují do činnosti školy. Jinou zásadní změnou je, že škola ztratila svůj monopol na vzdělávání: stále více se toho dozvídáme a víme odjinud než ze školy. Snad největší změnou je to, že škola by měla připravovat děti pro život ve světě, o kterém nevíme, jak bude vypadat. Výrazně školu zasáhla také změna motivace k práci, od násilím vynucované povinnosti přes zabezpečení základních životních potřeb až po příležitost k seberealizaci. A nakonec zmiňme rostoucí význam a moc peněz. (Všem čtyřem tématům se budu někdy věnovat v samostatných blozích.)
Pokud na změny ve světě nebude škola reagovat, pokud se nezmění a bude stále nabízet totéž, dopadne stejně jako podnik, který neinovuje své produkty. Zkrachuje. Otázka není zda se škola musí změnit, ale zda to vůbec dokáže.
Náprava je vpředu, ne vzadu
Opakovaně se objevuje myšlenka, že dřív byly školy lepší. To ano, snad byly. A že tudíž náprava spočívá v návratu k tomu, jak to bylo dřív. To určitě ne, to je hloupost.
Za prvé: Je to marné stejně jako touha, abych byl zase mladý, bylo by to sice pěkné, ale je to zhola nemožné. Je to nemožné v celku a je to nemožné i ve většině jednotlivostí. A za druhé: Na rozdíl od návratu mládí je návrat školy do minulosti zcela nežádoucí a škodlivý.
Pokles ceny informací, ztráta monopolu na vzdělávání a rostoucí rychlost změn, to jsou nevratné změny. Internet nejde zakázat ani zrušit, ba ani pozastavit. Naopak vše nasvědčuje tomu, že informace budou stále dostupnější, možnosti vzdělávat se jinde než ve škole porostou a svět se bude měnit ještě rychleji. Škola nejen že není od světa izolovaná, ale jejím úkolem je připravovat žáky pro život v současném a hlavně v budoucím světě. To těžko může dělat škola minulosti.
A dobrá zpráva na konec
Naštěstí to není jen škola, která naše děti vzdělává. Zkuste www.TED.com. Pusťte dětem třeba tohle (3 minuty, české titulky) a přemýšlejte, co se přitom naučily pro svůj budoucí život.
pana Ondřeje Šteffla považuji za rozumného. slyšel jsem ho nedávno v jednom pořadu , jeho kritika našeho školství je jistě správná. bohužel i jeho pohled je příliš zevnitř . škola je pouze instituce která má počátek za Marie Terezie ( a měla sloužit aby byli dobří poddaní ) , k základním definicím – co je rozum nám nemůže dát vodítko. Při poslechu jeho názorů na školství jsem byl nadšen , pak jsem si uvědomil že mi to vnucuje představu která není správná . a totiž že “ chytřejší lidé se učí rychleji “
ve skutečnosti to není pravda , ale na toto j třeba mít zkušenosti s praxe .
kolem školství je vůbec spousta mýtů které si lide neuvědomují protože si myslí že propaganda je jen na politické směry nebo osoby.
základní mýty: – “ v české republice je objednávko po vzdělání “ , dokonce kvůli potřebám hospodářství.
– nesmyslné rozdělování školství na jednak technické a jednak na humanitní, přírodovědné
– hloupé používaní pojmů jako rozum , matematika atd.
ještě bych dodal to co ke vzdělání řekl Jan Werich : “ vzdělání je to co budeš mít až zapomeneš čemu jses vyučil „.
Je pravda, že školství a znalosti dětí jsou v úpadku. Bohužel za 15 000 Kč s dvěma vysokými školami, kdy mám míň jak dělník, suplované hodiny učím zdarma a přípravu žáků na soutěže mám ohodnoceny nulou, apod. tak i takový zapálený učitel jako já se přestává snažit, nemám motivaci. Je hezké mít nové neprašné tabule, ale když ty fixy na ně jsou moc drahé, takže je dostanete na příděl. A mít svůj notebook – to je jen sen. Mám koupený sice svůj už šest let starý, no a další dlouho nebude. Jak modernizovat, jít s dobou, když úprostředky jsou minimální? Jak učit pracovky, ve kterých chybí materiál??? Většina firem už darování zbytků materiálů zrušila……Nad současnou situací nemám slov, možná je to takové jen na naší škole 🙁
Na co je ve školství potřeba nějaká drahá moderní technika? Např. na naší základní škole se desetitisíce korun vrazily do koupě on-line kamer a krmítek, že děti jako budou v biologii pozorovat na počítačích ptáky. No a přitom ty děti mají asi 5 minut chůze od škol park a oboru. Obojí plné ptactva. Proč by se nedalo učit kvalitně a levně?
pozastavil bych nad větou že máte mín jak “ dělník“ . první věc co je to vlastně dělník ? – ten co nosí montérky . at chceme nebo nechceme naše hospodářství není založeno na nějakém vývoji nebo hitech , ale spíš provoz výroby podle zadání . Základní rozdíl asi bude že “ dělník “ je placen za práci a učitel je placen za funkci. nechci shazovat profesi učitele , jen je divný když někomu nevoní ten kdo ho prakticky platí ( i když nedobrovolně ) – zaměstnanec v soukromém sektoru.
Včera a dnes: „S fyzikou a chemií nemá problémy. V matematice je vynikající, tu se učit nemusí. Horší je dějepis a zeměpis, zkuste ho přinutit, aby se jim víc věnoval, a na konci roku může mít z obou chvalitebnou.“
.
Někdy možná?: „S fyzikou a chemií nemá problémy. Horší je dějepis a zeměpis, smiřte se s dobrou, možná to bude i dostatečná, ve společnosti rozhodně znalostí punských válek neohromí. V matematice je vynikající, jestli souhlasíte, budu mu dávat individuální úkoly navíc.“
.
Průměrnost je dnes mnohem oceňovanější, než specifické schopnosti. 🙁
K zamyšlení: Vždycky, když přijde synek, že mají rektorské volno, odpadlo jim cvičení ap., ta se ptám: „Vrátí ti za zrušené hodiny školné?“
Honba za počtem titulů a počty absolventů vzdělanost ani bohatství společnosti nezvýší.
.
Před mnoha lety jsem řekl, že množství studentů vysokých škol je neúměrné a že tolik chytrých studentů nemáme. To si myslím stále, nicméně není to podstatný problém. Důležité je, že potřebujeme zručné řemeslníky, šikovné opraváře, zedníky, … Je spousta potřebných profesí, kde vysoká škola není žádným přínosem a nepřináší užitek ani studentovi a následně ani společnosti. Stávající vzdělávací politika z těchto zručných a šikovných odborníků a specialistů dělá průměrné a podprůměrné vysokoškoláky, kteří těžko shání uplatnění.
Budu jednotlivé své příspěvky oddělovat do samostatných komentářů, aby se na ně dalo případně samostatně reagovat. Tento první příspěvek považuji za klíčový. Dál budu uvádět parciální problémy, které by svobodná, řekněme libertariánská společnost nemusela řešit.
.
Školství je problematické podobně jako třeba zdravotnictví. Je to dominantně státní monopol. Je s ním stejný problém, jako byl před 25 lety se zavedením telefonu 🙁
Problém, který vidím jako svobodomyslně uvažující člověk, není v špatných úřednících, ministrech a politicích. Jakékoliv netržní prostředí, tedy prostředí kde rozhoduje centrální moc, je nepružné, nivelující, nevyhovující pestrosti života, tedy individuálním potřebám a zájmům jednotlivých osobností.
Rodič nemá svobodu. Nemůže se rozhodnout, jak dítě vzdělávat. Ano, může si zvolit školu. Může i učit doma. Stále však podléhá schvalování „osvíceným“ úředníkem, či přezkušování. Stát, tedy úřednická organizace má mnohem větší práva, než rodič.
Je pravda, že byli-li bychom svobodní, tak jednotliví rodiče mohou rozhodnout špatně. Někteří mohou potřebu vzdělávání i ignorovat. Jako syn, rodič a známý mnoha dalších rodičů jsem přesvědčen, že v drtivé většině případů se rodič a samozřejmě i dítě rozhodnou lépe a podle svých skutečných potřeb.