Umíme společně žít? Aneb rozdíly napříč generacemi

Narážíme na ně denně. V tramvajích, obchodech, kavárnách, na ulicích, ve výtahu, ba dokonce i v našich domovech. Generace lidí narozených v jiném časovém úseku nežli my samotní. Děti pocházející z informační doby, občané z dob revoluce, a také dědečkové a babičky z válečného období. Myslíme, že se nás netýkají, ale přesto se s mezigeneračními rozdíly potýkáme dnes a denně. Jen stěží můžete mít stejný pohled na realitu jako Gottwaldovci, jste-li z generace Havlových dětí. Nebo se najde někdo, kdo nikdy neslyšel větu typu: „Za nás by se nic takového nemohlo stát“, „ta dnešní mládež“, „dneska to máte o tolik jednodušší, než to bylo v dobách mého mládí“, „to byly časy“, nebo jakkoli podobnou větu?

Faktem však je, že každá doba má své Něco, svého Někoho a vždycky se najde důvod smát i brečet.

Babička má asi důvod říkat nám, ať si nestěžujeme, že se musíme naučit 400 předpřipravených stran školních materiálů, zatímco ona musela vysedávat v knihovnách a informace hodiny hledat předtím než se je vůbec začala učit. Dnešní generaci přitom stačí jen pár minut se strýčkem Googlem. Dobrá tedy, uznávám, že z tohoto pohledu má dnešní generace opravdu kliku. Ale co třeba takové mezilidské vztahy? Ta pravá rodinná pouta a přátelská sounáležitost jsou v dnešních časech skoro raritou. Když si vybavím tu nepopsatelnou Lásku mezi pradědečkem s prababičkou, tak se mi lesknou oči od slz při pohledu na statistiky rozvodů, ze kterých vyplývá, že 9 z 10 manželství se rozpadává. Kapesníčky ovšem budu moci brzy schovat, protože statistiky rozvodovosti se uklidní. Přichází doba, kdy se Láska manželstvím nestvrzuje pro jistotu vůbec, tak jaképak rozvody. Vždyť manželství už dneska není IN…

A co teprve, když porovnám dětství před časem s dětstvím dnešních dětí. Pravda, dříve děti musely pracovat s rodiči na statcích, ale zato ve volném čase bláznily venku se sousedy, podnikaly různé dobrodružné výpravy po okolí a hystericky nebrečely, když si rozbily koleno. Dnešní děti sedí u klávesnice, kamarády potkávají na obrazovce a brečí už jen tehdy, když jim na tričko ukápne kečup. O tom, že mají problém rodičům pomoct jen obyčejným odnesením talíře raději ani mluvit nebudu.

Abych ovšem nevypadala jako kritik dnešní doby, tak musím přiznat, že dneska máme možnosti, o kterých se předešlým generacím mohlo jen zdát. Nejen, že můžeme vyjádřit svůj názor bez velkých obav, ale také můžeme svobodně poznávat krásy cizích zemí, na vlastní kůži okusit jiné kultury, národní dědictví, a setkávat se s jinak smýšlejícími lidmi z různých koutů planety Země.

A pak je tady ještě jedno odvětví, se kterým se v rámci různých generací, setkávám poměrně často. Na jedné straně slýchávám o tom, jak dříve nezaměstnanost byla sprostým slovem. Na straně druhé o tom, že po revoluci byla nejlepší doba na vlastní podnikání, a dneska už to nemá smysl. Z těchto řečí by se dalo odvodit, že dnešní generace je na tom nejhůř, protože trh je zahlcen a volných pracovních míst je také málo. Že by teda toto bylo důvodem toho, že úřady práce praskají ve švech? Já osobně na to nemám takto černobílý názor. Vždycky je tady přeci možnost dělat věci lépe, než někdo jiný. Kdo Vám řekl, že nemůžete být lepší pracovník než tuhle Lojza? A kdo si dovolil Vás přesvědčovat o tom, že Váš burger nemůže být lepší než od mistra Mc Donalda´s? Je to jen o odvaze a o tom, jaké výmluvy člověka drží při zemi.

Těžko posoudit, která z generací je na tom lépe. S velkým respektem pohlížím na občany vyššího věku, protože mají své za sebou, vědí v určitých věcech více než já, v určitých odvětvích mají více zkušeností než já, a tak vůbec. Ale pořád si myslím, že je to neopravňuje k tomu, aby mi dávali nálepku mladého cucáka, který nemá o životě ponětí. Stejně tak nechápu mládež, která se povyšuje nad seniory, jen proto, že oni se umějí spojit se sestřenicí žijící v USA v HD kvalitě. Koneckonců jsem se osobně setkala s babičkou (80 let), která studuje angličtinu on-line a v oblasti blogování ví mnohem víc než já. Každý je v něčem výjimečný a originální.
Teda, alespoň v to stále věřím.

Nutno říct, že já sama pocházím z generace Havlových dětí, a stejně jako ostatní generace, i já si myslím, že pocházím z generace, která je na tom nejlépe. Avšak zatímco toto slýchávám bez odůvodnění, já to shrnu v několika větách. Mám dostatek času využít oněch příležitostí, které se nám nabízejí. Mohu svobodně cestovat, ať už za prací či jen pro zábavu. Můžu svobodně podnikat, a to tak, že se dokážu ohlédnout zpět na chyby podnikatelů v minulosti, a zároveň jsem vyzývaná konkurencí být lepší. Technologie jsou mi skvělým sluhou, ale pořád ne pánem. A při tom všem, mám pořád kořeny v těch starých dobrých časech, kdy jídlo nebylo plné éček, v prarodičích jsem viděla pravou Lásku, rodiny si pomáhaly, sousedi nepomlouvali a mezi lidmi panovala úcta s respektem. Žiju v informační době, ale pořád mám v sobě onen selský rozum, který mi v zapeklitých situacích poradí mnohem lépe než nějaký internetový vyhledávač.

Ale jak jsem řekla.

Každá doba má své Něco, svého Někoho, a vždy je na co se těšit i čeho se bát.

A co Vy Přátelé? Jak na téma mezigeneračních rozdílů nahlížíte Vy? Jste rádi, že pocházíte z generace, z níž pocházíte? Nebo byste měnily s Vaší dcerou, tátou, babičkou? Je člověk vážně tolik přizpůsobivý, nebo je o tom, jaký si to uděláme, takový to máme?