Učme se od dětí

Když se tak dívám na malé děti, napadá mě spousta odpovědí pro mnoho mých otázek. Jejich upřímný pláč, láska a rychle pomíjiví hněv mi připomínají, kdo vlastně my lidé jsme. Mezi dospělými jedinci už těžko rozpoznám přirozené od osvojeného a tím pádem je i celkem složité se v lidském druhu vyznat. Přitom skutečnou povahu člověka můžeme vidět u dětí v předškolním věku, nejlépe při pozorování vlastních potomků. Na jednu stranu je to dobrá zpráva, že alespoň někde můžeme zahlédnout podstatu nás samých, nicméně se musím ptát: „Kde se stala chyba, že od určitého období ztrácíme svou jedinečnost?“

Někdy si připadám jako ve vyhlášené cukrárně, která dělá ty nejpreciznější dorty. Možná je každý jiný- jinak velký, má jiné chutě, ale všechny jsou vyráběny podle předem připravené formy. Ořezány, přelity skvělou polevou jsou všechny napříč jejich odlišnostem stejně zkonzumovány. I když přijde zákazník, který chce něco extra, něco co nikdo ještě neměl, jde pouze o odlišnou ozdobu, forma na korpus je vlastně stejná. A i když ten dort skvěle chutná a možná ještě lépe vypadá, jde pořád jen o dort, který se během oslavy sní, hned jak pomine počáteční nadšení z jeho krásy.

Myslím, že taková je přesně naše společnost – rádoby originální, neustále hledající něco extra, něco top, přitom v jádru vždy stejná.

Jediné období, kdy se skutečně lišíme, je období, kdy jsme dětmi. Doba, kdy si nebereme servítky, neznáme stud, nebojíme se být jiní, vlastně nad tím ani nepřemýšlíme, prostě jsme takoví, jací chceme být. Ovšem po několika letech pečlivého vmačkávání do formy a ořezávání našeho korpusu se stáváme stejnými, jako jsou všichni ostatní – stáváme se dospělými, perfektně připravenými dorty.

Jak by vypadal svět, kdybychom nebyli od malička vychovávaní a přeměňováni dle společností stanoveným vzorcem?

Podle „expertů“ bychom možná byli nevychovaná a neuspořádaná komunita bez sociálních norem. Kdybychom se ale lépe zamysleli, zjistili bychom, že ačkoliv by jsme mohli postrádat nějaká pravidla, ty základní, na kterých funguje život, by byla pevně dána. Pravidla lásky, ale i pochybení nebo dokonce odplaty by byla jasně stanovena a nemusel by na to nikdo vymýšlet soudní systém. Dítě ukradne hračku a to oloupené ho za to praští – jak jednoduché. Tento příklad je samozřejmě nadnesený, ale princip zůstává stejný.

Možná kdybychom přestali tak pečlivě vychovávat svoje děti a zaměřili se více na sebe, byl by svět hezčí. Snad kdybychom si od nich uměli trochu vzít, trochu toho smyslu pro fair play. Ušetřili by jsme spoustu času nad vymýšlením intrik a vytvářením domněnek, které nás občas dovádějí k šílenství. Nemuseli bychom strategicky promýšlet odpovědi a na druhou stranu rozebírat, zda je jejich pravdivost vůbec možná. Snad se necháme ponaučit od těch (pro nás) hloupějších a staneme se díky nim moudřejšími.