Tvořím si ideální zemi, na míru

Když jsem dostala úkol, který mi vlastně nakonec po pár dnech nedal spát, netušila jsem, že nad tím budu tak často přemýšlet. Zadání o ideální či vysněné zemi znělo poměrně jasně. Jenže! Zamyslel se nad tím doopravdy někdo? Jak by vypadala ideální země, či stát, region, ve kterém by se vám líbilo žít bez stěžování si?  

A tak začalo moje věčné poetično zpracovávat praktický pohled na věc. Tak předně, kde by se takový “land” nacházel? Ležel by blízko k státu, ve kterém aktuálně žiji? Myslím, že ano. Přece bych nechtěla absolvovat několikahodinové cesty za rodinou, přáteli, známými…Také práci bych musela vykonávat, ideální země by tedy musela mít propracovaný trh se zaměstnáním, ale také obchody plné zboží, služby k dispozici. Prostě možnost volby ve všem. Ačkoliv jsem se nechala na chvíli unést, a představila si i protiklad, místo podobné africké savaně, nápad zahazuji. Nechtělo by se mi neustále řešit, kdy si mě dá jako svačinku nějaký lev, nebo já jeho, a kde sehnat pitnou vodu. Lákavé, ale ne. 

Vzhledem k tomu, že ale opravdu ráda prchám do přírody, mimo přeplněné obchody bych potřebovala nějakou pořádnou zeleň. Lesy, louky, moře, řeky…vše, za čím často cestuji. Jenže teď by to bylo na jednom místě, navíc se stále modrou oblohou a příjemnou sluneční září, jak si, s dovolením, dovolím naporoučet. Cítila bych ještě potřebu někam vyrazit? Těžko říct. Třeba bych občas cestovala do znatelně horších míst, abych si vážila toho, co mám.  

Na nejpodstatnější část se trochu bojím pomyslet. Lidé. Kapitola sama pro sebe. Tedy, cizí lidé. Chtěla bych je tam? Chtěli byste vy? Já vlastně ani nevím. Bez lidí je mi lehko, svobodně. Jenže příliš samoty škodí a z fyzického odloučení je osamění. Pokud bych ale měla moc, jakože teď chvíli mám, vytvořit nějaký filtr pro vstup do mé vysněné země, vstoupili by jen někteří. Dobré duše, neodsuzující. Převážně ženy, to rozhodně, ale všech národností, všech sexuálních orientací. Pokud by navíc měla většina umělecké sklony, mohli bychom budovat spoustu galerií, pořádat koncerty a celkově být více propojení. Každá ulice by měla specifický žánr a čtvriě měst by mohly být rozděleny jako “hudební” či “literární”, nebo “taneční”. Pokud byste měli volný den, což byste v mé vysněné zemi rozhodně měli, mohli byste tak nějaký večer jít do poetické čtvrti na drink do útulného baru, kde by byli lidé se stejnými zájmy a citem pro poezii a psané slovo. Zní to idylicky, že? Méně idylická pro nesportovce by byla fit čtvrť a také rozsáhlá síť cyklostezek s velmi upraveným povrchem a okolím. Jenže kdo by měl na starost takovou úpravu? A kdo by to platil? Zdá se, že vymyslet do detailu ideální místo pro život, dá teda pěknou práci.  

Když se zamýšlím nad potencionálním sociálním systémem, nějaký, ne příliš štědrý, by byl určitě potřeba. Pokud by člověk onemocněl či nemohl pracovat, určitě by se dočkal nějaké podpory. Nevyplácela by se však penězi, ale rovnou nějakým statkem či nemovitostí. Avšak podmínky by byly velmi individuální. Bylo by to však fér? A kdo by měl pravomoc o každém rozhodovat? No, zřejmě nějaká instituce s někým mocným v čele. Jenže toto místo by nevyplnila jedna osoba ale rovnou několik. Představme si například dvanáct členů poroty. Ti by rozhodovali. Když už se však usmívám, jak dokonale jsem to vymyslela, dojde mi, že i takový tucet rádoby skvělých a spravedlivých, by mohl jednoduše udělat chybu.  

A tak mě opouští praktická stránka a raději se vrhnu opět do svého naivně poetického nitra, které se rádo nechá unášet ne tak podstatnými nápady. V mé zemi ušité na míru by se konaly svátky hudby, MÓDY a introvertů, kteří by slavili někde v pozadí, ale vyzdvihněme je, protože v mém státě by jich žila většina. A kdybych měla vytvořit plakát a přesvědčit vás působivou reklamou, abyste mě přijeli navštívit, nalákala bych vás na největší dar. V ideální zemi by neexistovaly hodiny, prostě by se nepočítal čas. Měřil by se pouze život a množství radosti.   

Možná to celé zní lehkovážně, možná naivně…ale i to by v mé zemi bylo možné: Vyjádřit svůj názor. Nebát se.