Tři břity proti absurditě

Jak se vyznat ve světě plném lží a absurdit? Proč je lež pravděpodobnější než zázrak a proč bývá vrahem manžel? A jak nám s tím mohou pomoci trpaslíci?

Možná že i vy jste se setkali s někým, kdo byl skálopevně přesvědčen o tom, že letadla za sebou nezanechávají kondenzační čáry, ale chemickou sprchu, kterou se nás nespecifikovaní „oni“ snaží zdecimovat. Možná že znáte někoho, kdo věří, že svět po staletí řídí ilumináti, Bilderberg nebo židozednáři. Že dětské očkování způsobuje autismus. Že kolem země krouží flotila neviditelných mimozemských lodí pod laskavým vedením Aštara Šerana. Že holokaust si vymysleli židé. Že americká vláda je natolik prohnaná, že neváhala kvůli ropě zinscenovat jedenácté září. Že lidé na Měsíci nikdy nebyli. Že se věci prostě nedějí náhodně a jsme krutě ovlivňováni všudypřítomnými intrikami zlých sil a všemocných tajných služeb.

A co že mají všechny tyhle teorie společného? Jejich pravým rájem je internet.

Faktem je, že světová elektronická síť je kromě jiného nepochybně skvělým zdrojem informací a místem, ve kterém se k téměř jakékoli části lidského vědění dostaneme pouhými několika kliknutími.

Jenže nic není černobílé a tak je třeba jedním dechem dodat, že je i světem hemžícím se polopravdami, světem zavšiveným předsudky a v neposlední řadě světem přecpaným zcela šílenými, na hlavu postavenými teoriemi.

Je bezesporu užitečné dokázat se v takové džungli orientovat, a je dobré nakládat obezřetně s takto prezentovanými informacemi. Ty jsou totiž často fakty jen zčásti a někdy vůbec. Jak se ale vyznat v takové světě? Jak rozpoznat která informace pravdivá je a která není? A na co nám jsou všechny ty informace, nedokážeme-li rozlišit ty podstatné od nepodstatných?

Spoléháním se na selský rozum se daleko nedostaneme. My lidé se běžně dopouštíme omylů a chyb v úsudku. Ověřujeme-li hypotézy, činíme tak selektivně – to znamená že máme sklony vybírat si jen ty důkazy, které naše názory podporují. Tedy tendenčně přijímáme vysvětlení, která jsou v souladu s našimi předpojatými představami a ty se skutečností nemusí mít příliš mnoho společného.

Krátce o gramotnosti zvané mediální

Jestli lze nějakou schopnost obzvlášť v internetovém světě považovat za zásadní, pak jde o mediální gramotnost. Už třeba jen proto, že se stále více stírají hranice mezi blogováním a žurnalistikou, elektronické médium si může založit kdokoli a pro mnoho lidí je pak obtížné rozlišit kvalitu jednotlivých zdrojů informací.

Analytik Milan Šmíd konstatuje, že na začátku by mělo stát poznání, že někdejší pravidlo „Když to bylo v novinách, tak to bude asi pravda“ pro nová média neplatí.

V oblíbené definici profesora Jana Jiráka se dočteme, že mediální gramotností se rozumí schopnost vyhledávání informací, vyhledávání obsahů, porozumění všech jejich významů, schopnosti sdělení analyzovat a porovnávat s dosavadními zkušenostmi a schopnost kriticky hodnotit.

Pedagožka Eva Niklesová v zásadě používá jen jiná slova pro totéž:

• Mediálně gramotný člověk se dokáže orientovat v textech a mluvených projevech. V těchto médiích dokáže rozlišit podstatné informace od nepodstatných.
• Umí rozpoznat skryté významy, manipulační techniky, nepřesné a zcela neúplné informace atd. Schopnost odlišit pravdivý text nebo výpověď od fabulace nebo subjektivního tvrzení, nepodloženého fakty.
• Zvládne jasnou formulaci myšlenek a jejich zaznamenání.

Možná si řeknete, že je to přece jasné a že to dokáže každý. Bohužel, každodenní internetová realita je učesanému a přehlednému světu definic více než vzdálená. A spíše než za informačně hodnotný prostor se dá považovat za panoptikum notně říznuté festivalem absurdity.

Pokusíme se tedy udělat další krok v odhalování nesmyslů.

O kritickém myšlení se mnoho mluví, málo se však o něm skutečně ví. Nepochybně není spásou a řešením všech problémů světa, dokáže však napomoci v orientaci v něm. Dovolím si ocitovat Františka Koukolíka, který v jedné ze svých knih o kritickém myšlení píše: jeho principy nevedou k nekonečnému světlu, ale zabraňují cestám do nekonečné tmy, nevedou k nekonečné pravdě, ale zabraňují cestám do nekonečných omylů.

Tři břity, jeden po druhém

Součástí kritického myšlení jsou tři takzvané myšlenkové břitvy. Dvě z nich jsou poměrně jednoduchá pravidla, která chrání proti absurditě, a ta zbývající slouží slouží k zamítání hypotéz. ( Koukolík) A jaké že to jsou?

Pokud pro jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.

Nevědomost, omyl, lež a podfuk je pravděpodobnější než zázrak.

A nakonec – nemá smysl zabývat se takovými hypotézami, které nelze vyvrátit.

Occamova břitva

Její autorství bývá připisováno františkánskému mnichovi Williamu Occamovi ( asi 1287-1347). Jde však o princip výrazně starší a Occam sám jej ve svém díle využívá, přímo však nevymezuje. O co se však jedná? Jde o na první pohled triviální princip logické úspornosti, který říká, že:

„Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.“

Neboli „nemá se postulovat množství (důvodů či příčin), není-li to nezbytné.“ Co to znamená?

Například to, že když něco vypadá jako kachna, chodí jako kachna, a kejhá jako kachna, s největší pravděpodobností to kachna je. A nemá valného smyslu podezírat jí z toho, že jde ve skutečnosti o mimozemšťana v přestrojení, podplaceného CIA.

Ne nadarmo je využití principu logické úspornosti často využíváno bojovníky se všemožnými konspiračními teoriemi. Své využití ale nachází především ve vědních oborech.

Nicméně pro příklad konkrétní aplikovatelnosti principu logické úspornosti netřeba chodit příliš daleko.

Odbočka k vrahům a trpaslíkům

Proč pro vyšetřovatele vražd jsou primárními podezřelými ti nejbližší? Náhoda to není. Třeba v roce 2013 bylo v České republice spácháno 182 vražd, z toho šest bylo nájemných, jedna motivována sexuálně a jedenáct loupežných. V celých 103 případech se jednalo o vraždy spáchané mezi příbuznými či lidmi, kteří spolu měli osobní vztah. Tedy vztah k oběti je tím, co z vás udělá bez ohledu na skutečnou vinu či nevinu prvního podezřelého, a to prostě proto, že jste pravděpodobným pachatelem. Jak prosté, milý Watsone.

Povedeným a záměrně absurdním příkladem jsou i trpaslíci. K Newtonovu gravitačnímu zákonu lze totiž vyspekulovat alternativní teorii, která říká, že gravitační síla je ve skutečnosti poloviční než podle Newtonova zákona, a zbytek způsobují jinak neviditelní a neměřitelní trpaslíci, kteří tělesa postrkují tak, aby se zdánlivě chovala podle Newtonova zákona. Trpaslíci ovšem s postrkováním přestanou v roce 2043, což bude znamenat konec známých fyzikálních zákonů. ( Wiki )

Postup logické úspornosti je v tomto případě více než zřejmý. Z nekonečného množství možných alternativních teorií vybírá právě Newtonův zákon, který žádné trpaslíky nepotřebuje.

Humeova břitva

Skotský filosof David Hume, který žil v letech 1711 až 1776, definoval princip racionálního postoje k víře v zázraky takto: „Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.“

Tuto větu přenáší do moderního myšlenkového schématu a jazyka František Koukolík takto:

„Nevědomost, omyl, lež a podfuk je vždy pravděpodobnější než zázrak.“

Mám za to, že ještě užitečnější se pro nás tato věta stane, nahradíme-li slovo zázrak slovem jiným ( přece jen, zázraky již poněkud vypadly z našeho slovníku i z našich myslí ). Protože vztáhnout tuto zásadu s úspěchem můžeme na jakékoli mimořádné tvrzení.

Jak to myslím?

Vraťme se o kousek zpátky – k té na první pohled triviální Koukolíkově větě o pravděpodobnosti podfuku, lži a nevědomosti.

Takový argument neznamená pak nic jiného, než: je-li nějaký výrok skutečně pravdivý, snese podrobné zkoumání. Tedy že je fakticky ověřitelný. Jinými slovy – jejichž autorem je spisovatel a novinář Christopher Hitchens: „Mimořádná tvrzení vyžadují mimořádně dobré doklady.“

Popperova břitva

V zásadě se tedy nejedná o nic jiného, než o tvrzení, že nemá smysl se zabývat těmi teoriemi, které nelze vyvrátit. Definice je taková: „Vědecké teorie jsou ověřitelné. Ověřitelné teorie je možné na základě ověřovacího postupu zamítnout (a nahradit teoriemi jinými).“ A nemusí jít jen o vědu.

Známá citace z Poppera říká, že:

„jakýkoli počet důkazů svědčících ve prospěch tvrzení jej nemůže jednoznačně dokázat, zatímco k jejímu vyvrácení stačí důkaz jediný.  Například tvrzení „všechny labutě jsou bílé“ nelze dokázat libovolně velkým počtem pozorovaných bílých labutí, ale zamítne ji nález první černé labutě.“

Což je princip, který známe třeba z uplatňování kritického myšlení v praxi: „Absence dokladu není dokladem neexistence“, a to prostě znamená jen to, že když pro něco neexistují nějaké doklady, tak to neznamená, že to „něco“ skutečně neexistuje.

Což je sice pravda, zároveň však platí, že „Absence dokladu může být dokladem absence tam, kde bychom existenci důkazu čekali. ( jako třeba při pátrání po sněžném muži atp. )

Pro příklad ale nemusíme zůstávat zůstávat jen u bílých a černých opeřenců a Yettiho. Nejmenovaný český politik, proslavený svými bonmoty mimo jiné prohlásil že: „Ne každý muslim je sice terorista, ale každopádně každý terorista je muslim.“ Což je sice pěkně jednoduché, ale k pravdivosti má takový výrok velmi daleko z prosté logiky věci odhalené výše ( Tedy: jakýkoli počet důkazů svědčících ve prospěch tvrzení jej nemůže jednoznačně dokázat, zatímco k jejímu vyvrácení stačí důkaz jediný ).

Shrnutí

Co tedy už víme?

• Tvrzení šířená novými médii je třeba posuzovat ostražitě a nepřijímat je automaticky jako zjevenou pravdu.
• Je-li k dispozici vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.
• Omyl, lež a podfuk jsou vždy pravděpodobnější než jakékoli senzační odhalení.
• A nakonec – nemá smysl zabývat se teoriemi, které nelze vyvrátit.

V neposlední řadě není zcela od věci být si vědom také toho, že existuje cosi jako neférová argumentace a zpozornět, narazíme-li na ní.

Zdroje:

• Šmíd, Milan. O gramotnosti zvané mediální. Dostupné online:http://manipulatori.cz/o-gramotnosti-zvane-medialni/
• Niklesová, Eva. Mediální gramotnost a mediální výchova
• Koukolík, František. Jádro – televizní eseje
• Gregor, Kamil. Jak kriticky myslet? – přednáška dostupná online:https://www.youtube.com/watch?v=sqtND0J83bc&feature=youtu.be

Publikováno na webu Manipulátoři.cz.