Tělo dělá člověka

V souvislosti s nemocemi, které představují poruchy příjmu potravy, se hovoří o neúměrném ideálu štíhlého těla ženy. V obecnější rovině můžeme mluvit o preferenci štíhlé, nebo spíše sportovní postavy a preferenci mladistvého vzhledu. O co jde, je však spíše než štíhlá mladice, nebo atletický mladík, tělo. Tělo. Tělo oděné do šatů je jen součástí estetického dojmu, který může preferovat oduševnělost. Šaty na těle, to je něco jiného. Ty slouží jen ke zdůraznění předností těla. A vlastně i loga renomovaných značek potřebují těla sportovců, aby jim dodaly dostatečnou přesvědčivost.

Kdybychom dnes provedli antropometrická měření nejpopulárnějších herců prvních čtrnácti let nového tisíciletí a nejpopulárnějších herců 60. až 80. let století minulého, což již není možné, ale mohli bychom vyjít z fotografií, dospěli bychom dle mého soudu k zajímavým zjištěním. Dnes pravidelně chodí do posilovny i herci, kteří dostávají role outsiderů, dříve to nebylo typické ani pro herce, jež představovali ideál mužské krásy a svůdnosti. Připomeňme vypracovanou postavu P. Lišky oproti bříšku M. Kopeckého. Můžeme si všimnout, že na menších divadelních scénách tomu tak často není, jakoby přímo úměrně s mediální pozorností stoupal i důraz na „proporce těla“.

Na obsesi tělem lze nahlížet různými způsoby. Na cvičení není nic špatného. Na sportování ještě méně. Problémem však je, když se tělesný vzhled stává vizitkou našeho charakteru. Při vizualitě a prchavosti naší kultury je to bohužel často tak. A o našem charakteru vypovídá dnes pravděpodobně více „zespolečenštělé“ tělo, než kulturou prodchnutý duch. Alespoň v obecné rovině. Při autorském čtení poezie tomu tak nebude. Při pracovním pohovoru ale většinou ano. To, jak vypadá naše tělo, může být také první informací o tom, jak jsme v „životě úspěšní“.

Můžeme si položit otázku: čemu slouží naše cvičení? Většina odpovědí bude asi dobrému zdraví a kondici, nebo rozvoji fyzické síly a korekci a tvarování postavy. Kolik je však do tohoto cíle investováno času? A nestává se něco co je spíše prostředkem nebo vždy bylo jen doplňkem ústřední hodnotou, která má cíl sama v sobě? Jistě jak pro koho. Nicméně tvářnost doby logicky ovlivňuje nás všechny.

Pokud se podíváme například na stránky internetového časopisu super.cz, čehož většina lidí co má e-mailovou adresu na seznamu není ušetřena, budeme bombardování různými těly, stále ještě mladými, nebo již ne tak docela mladými, úspěšně bojujícími s časem, krásně vypracovanými a dokonalými, nebo naopak budeme upozorněni na dílčí nedokonalost nějaké ikony mediálního světa v podobě celulitidy. Těžko hledat hlavní příčinu obsese mladým tělem jinde než ve vizuální kultuře, popu a ideálu těla, jež nám předkládají média, zdaleka nejenom ta bulvární. Určitému zvnitřnění těchto hodnot se ubrání leda poustevník.

Hrabal píše v Příliš hlučné samotě o těle, ze kterého zbyla jen hlava. Dnes jakoby obnažená tělesnost hlavu sťala. Respektive z hlavy zbyly jen smysly. Kam se přestěhovala duše a ratio? Do naší virtuální identity na síti? Nebo kam vlastně? Jak často dostaneme v konverzaci otázku na poslední knihu, kterou jsme četli, a oslovila nás? Kolik času strávíme hovorem o poezii, která nás zaujala a kolik hovorem o reklamách, třeba o těch co jsou něčím výstřední, vtipné, prostě vybočují? Přesto, že tyto hovory jsou vedeny často v rovině vtipu, nejde reklamám příliš o to nás rozesmát, ale mnohem častěji spíše o to „vstoupit do našich snů“. Máloco dnes poukazuje na naši tělesnost více, než reklamní sdělení. A jedním ze snů, které nám reklama přináší, je také sen krásného, atraktivního a dynamického těla (a také života). S trochou nadsázky řečeno, jakoby reklama byla poezií dnešní doby a tělo jejím oltářem.