Takový normální den učitelky MŠ

Zoufalé kvílení nad zvěřincem. Je to způsobené tím, že komunisti po roce 1948 zrušili povinnou náboženskou výchovu. Od toho se odvíjí pokles morálky dětí. Jsem ročník 1936 a tuto výchovu jsem zažil. Nic takového co se dnes děje ve školách nebylo. Ani náznak. A když se něco objevilo byl žáček okamžitě přivedený k poslušnosti. Dnešní školský systém neumí účinně vést děti k morálce. A proto to může zabalit-je to marné, zvěřinec se bude nadále upgradovat. Pedagogy lituji a obdivuji, že v tom zvěřinci musí žít. Zoufalé opakované pokusy o školské reformy jsou marné. AMEN.
Pedagogům v poslední době zvedl stát platy, aby neutekli jinam. Se stavem výuky ve školách dřív mám OSOBNÍ zkušenost. Pokud ji někdo má také jistě mně to potvrdí. Zrušení náboženské výchovy ve škole má zničující dopad na fungování celé společnosti ve všech oblastech činnosti.

Článek se mi líbí, jsem také učitelka MŠ a v mnohém se nacházím. Hezky zábavně jste popsala problémy, které v současném předškolní vzdělávání jsou. Článek rozhodně nepovažuji jako útok na kohokoli dalšího, je jen konstatováním, popisem, jak se věci mají. Má vést k zamyšlení a také k seznámení veřejnosti s problematikou profese, která je sice krásná, naplňující, ale rozhodně ne procházka růžovým sadem. Lidé by měli vědět, že být učitelkou v MŠ neznamená pouze hrát si s dětmi, kecat s kolegyněmi na zahradě a pít kafíčko, když děti spí. Takový „Toník“ se totiž najde v téměř každé třídě a učitelky pak denně přemýšlejí nad tím, zda tuto profesi vykonávat. Bohužel spoustu nadšených učitelů, kteří se opravdu snaží rozemelou okolnosti a jdou dělat raději něco jiného. Nejodolnější naopak bývají učitelky, které nic moc neřeší a prostě si to odmakají a jdou domů. Mrzí mě, že tak pěkný článek je považován za ataku ředitelky (musela jsem si ještě jednou článek přečíst, abych postřehla, kde k „útokům“ došlo), nebo jako zesměšňování dětí. Učitelky v naprosté většině případů chtějí to nejlepší pro dítě, snaží se, chtějí spolupracovat s rodiči, s odborníky, ale ne vždy se to setká s pochopením. Není vůbec jednoduché být mezi mlýnskými kameny děti/rodiče/vedení/nařízení. Tímto nenapadám ředitele! Jakožto zástupkyně vím, že i ředitelka MŠ je vystavena spoustě tlaků ze stran jejího vedení a rodičů, potřebuje aby se škola dobře prezentovala, potřebuje získávat finance navíc, a v neposlední řadě zájem rodičů, protože dětí ubývá a nikdo nechce snižovat stavy a propouštět zaměstnance. A moderní rodiče většinou koukají po školách s moderním přístupem, kde je spoustu kroužků, akcí nad rámec, děti nemusejí odpočívat, ideálně si je mohou vyzvedávat a přivádět, kdy chtějí, ale absolutně nechápou podstatu samotného předškolního vzdělávání, které je připraveno tak, aby děti všestranně rozvíjelo i bez všech těch věcí okolo. Nevědí jak učitelky pracují.
Na závěr bych chtěla autorce i dalším učitelkám popřát silné nervy, které ustojí tlaky ze všech stran a zachovají si svůj rozum, náhled a názory a hlavně optimismus jít dál, zdokonalovat se a hledat nové postupy, jak s dětmi pracovat, jak se rozvíjet a v neposlední řadě si práci i občas opravdu užít. Rodičům zase popřeji nadhled k práci učitelek, které jim nechtějí život znepříjemňovat, ale chtějí se spolupodílet na výchově jejich dětí, přičemž oni se nemohou zabývat pouze tím jedním jejich, ale i dalšími 27, čímž získávají prostor pro porovnání a vypozorování třeba i něčeho, čeho si rodiče nemusejí všimnout.
A nakonec dětem přeji, aby si školku užily a nepocítily nesoulad mezi dospěláky.

17:49

Takový normální den učitelky MŠ — K zamyšlení
Učitelé to mají dneska těžké. Držím palce paní učitelce! Před nedávnem jsem byla hlídat děti nejmenovaných přátel. Dělám to ráda a zadarmo. A vždycky jsem si říkala, co se asi tak může stát? ……………………………………………………………..Ale ale! Zde je můj příběh.
……………………………………………….
Bylo takové pěkné slunečné odpoledne. Přijela jsem ze školy na kolej. A chystám se učit na test. Najednou zazvonil telefon. Devítiletá holčička volá jestli bych s nimi nešla hrát, že potřebují hlídat, rodiče odjíždí pryč a děti nechtějí být sami doma. Říkám, že dorazím za chvíli. A tak rychle se převlékám do tepláků. Beru mobil a jdu. A tak přejdu ulici jednu a další. Přejdu po chodníku k baráku a vcházím k venkovním dveřím ………………………………………………………. Zvoním. Nikdo neotvírá. Z terasy nade mnou se ozve pojď dál. Vcházím dál. Vstupuji do haly, a zdravím, nikde nikdo, vstupuji do obýváku, a z obýváku po té do pokojíku, kde se ozývají hlasy děti ( 5 letá holčička, 6 letý chlapeček,a 9-letá holčička) pojď dál Zuzko. Při vstupu do pokojíku se zhrozím 6 letý chlapeček pobíhá nahý po pokojíku, všude váli kusy rozbytého rádia a kolem hlavy mi proletí šroubovák, vzápětí roztržená pohádková knížka.
5 letá holčička křičí na brášku ty jseš blbeček, a 9-letá holčička křičí na mě ať se jdu podívat co dostala za dárky a nadšeně mě vede ke skříni, aby se pochlubila jaké dostala nové oblečení.Než donutím chlapce,aby se oblékl, už mě tahá 9- letá holčička k luxusní skříni s oblečením. Otevírá skříň a v tu ránu se na mě vysype halda prádla. Okamžitě než stihnu něco říct,
holčička háže všechno oblečení, špinavé, čisté a mokré do skříně. Když vidí můj káravý pohled přidá komentář, že to pak někdy uklidí, a že za to může bráška a mladší sestřička, že jí to tam hodili. O chvíli později zjišťuji že, se její 6 letý bráška počůral a ty punčochy jí hodil do skříně. Holčička mi sděluje, že ať to neuklízím, že to máma pak vypere. Na to říkám, že to teda ne. A společně se pouštíme do úklidu. Tohle odnes do koupelny, tohle odnes do koše. A v tom přichází další zděšení. Pod postelí se nachází koš s odpadky, jestli se tomu tak dá říkat. Krabice s různými druhů odpadků, zbytky od jídla, plasty a pokreslenými papíry. Chci ji vynést ven. Ale holčička i chlapeček mi v tom brání. Že u nich vynáší odpady jen maminka s tatínkem. A že si chtějí hrát……………………………………………………………….. Nakonec se mi přeci jenom se mi podaří částečně uklidit pokoj a uklidnit děti. Chlapeček si hraje na koberci s rozbitými hračkami a holčičky modelují. Když už si myslím, že mám vše pod palcem, jdu na toaletu s komentářem na 9- holčičku, ať dohlédne na sourozence, že za 5 minut jsem zpátky. Vracím se z koupelny, kde byla rozlitá voda na podlaze a mokrý toaletní papír. A všechno jako z hororu. Holčičky hlasitě křičí a přetahují se o modelínu. Chlapec celý od barev pobíhá všude po místnosti a otiskává barvy na nohou na rukou všude kolem sebe. Křičím na něj, ale než ho stačím chytit,proběhne celým bytem a na terasu k zábradlí, kde uklouzne.. Běžím mu na pomoc. Mezitím okřikuji nejstarší holčičku, ať donese kýbl s vodou a hadr. Ať můžu chlapce otřít od barev ať se to všude ještě více nerozšlape. ………………………………………………………………………………………..Snažím se chlapce omýt. Ale on křičí že nechce. Vší silou ho beru do rukou, chvíli se pereme, nakonec svolí, a jdeme do koupelny. Vyslekám ho a dávám do vany. Celý je totiž od hlavy až k patě od barev. A chci mu napustit vanu. Chlapeček se ale bráni že se umyje sám a pouští sprchu. Říkám dobrá, vidím že se stydí. Tak hlavně nestříkej vodu ven a tady máš houbu. Vycházím z koupelny a v pokoji a v celém bytě ještě větší spoušť. Holčičky totiž vylévají kýbl s vodou na koberec, kde jsou šlápoty od barev. Hrůza. Rychle běžím k nim a říkám, že takhle se to nedělá, že voda proteče k sousedům. Ať rychle donesou hadr. Na to mi odpovídají, že hadr nemají a že donesou ručníky. Říkám si no tak co, tak to utřeme starým ručníkem. V tu ránu se ozývá křik z koupelny. Běžím se podívat.Chlapec stříká vodu na všechny strany. Snažím se mu vysvětlit, že takhle se neumyje. že musí stříkat vodu na sebe a umýt se houbou, ale marně. A tak se přetahujeme o sprchu. Až konečně zvítězím. Beru sprchu a houbu do ruky a snažím se jej umýt. Ale křičí jak na hory a na lesy ať se ho nedotýkám. Zjišťuji, že chlapec se neumí umýt. Dostávám strach, aby jeho křik neslyšeli sousedi, a nepomysleli si snad, že chlapci ubližuji. A tak chtě nechtě ustupuji a napouštím vanu. A přemlouvám chlapce ke koupeli místo sprchy. Naštěstí úspěšně. Vycházím vítězně z koupelny s tím, že už je téměř vše v pořádku, holčičky utírají koberec do suchá. Všechny skvrny jsou jakž takž vyčištěné. V ten okamžik vchází tatínek ze dveří. A okřikne mě, co se tu děje, a jak jsem děti hlídala… A co dělá krabice s odpadky u dveří. Pak jde dát chlapci na zadek a ten se směje, protože neví za co. A tak tatínek přidá. Chlapec začne brečet. A všichni na chlapce začnou pokřikovat ty si blbeček. Ten se urazí a běží se schovat pod stůl. Snažím se dát vše do pořádku. A mírně promlouvám chlapci. Ale tatínek shazuje mou autoritu. A začíná křičet proč proboha utíráme koberec novým ručníkem. A proč jsem děti prý k tomu nabádala. A odnáší krabici s odpadky zpět do pokoje, že se to pak vynese.Připadám si k ničemu, jsem zničená a rezignuji,jsem na odchodu. A když už si myslím, že nemůže být hůř, tak chlapec začne na mě pokřikovat sprostá slova a holčičky že bych už mohla jít pryč.

Zdravim, mohu prosim poprosit o vyplneni dotaznicku k BP, predem moc dekuji a preji hezky den http://www.survio.com/survey/d/U3G8X4A5X9A9I1A4M

Když se Vám práce nelíbí tak pořád můžete jít makat do fabriky a psat ubrečený články o tom 😀

Jak je jednoduché vyprovokovat vlnu nenávisti, urážek a vulgarit. Síla slova je neskutečná. Jen se ta slova nedají vzít zpět. Bohužel.

Dobrý den,
paní Marcelo, pokud bych měla politické ambice, určitě napíši jiný článek než o problémech dnešních dětí, rodičů a pedagogů. Napíši o něčem jednoduchém, líbivém a demagogickém – např. o tak populární korupci, klientelismu apod. Také bych svou osobou polepila celé město. A své komentáře vložím na portály a weby v kraji Moravskoslezském a neposílám svůj článek na web, který čtou povětšinou studenti z Prahy a Brna. Tam se asi moc nezviditelním, že? Pokud jste si dala tu práci a vyhledávala mě v politických stranách, pak také jistě víte a jen jste zapomněla zmínit, že kandiduji za malou stranu na místě nezvolitelném do zastupitelstva. A že pouze do počtu vyjadřuji svou podporu lidem, které osobně znám jako čestné a vážím si jich. Osobně si myslím, že Vás(jakož i paní Dominiku)můj článek nezajímal a ani jste se nad ním nezamyslela. Mnohem více však reagujete na diskusi pod článkem, kterou já nemohu ovlivnit a která se zvrhla v politickou diskusi až po komentáři „paní ředitelky“ reakcemi dalších lidí. Nemyslím si však, že to byl něčí záměr. Těžko někoho vinit. Nálada ve společnosti je prostě asi taková, že za vším musí být něco. Není přeci možné, aby někdo udělal něco jen tak pro radost a pro vizi, v kterou věří. Do té doby to byla dobrá diskuse k článku s pozitivními i negativními ohlasy. Také s návrhy na řešení situace. Byla to přesně taková diskuse, o jakou stojím.
Proto žádám každého, kdo se bude chtít i nadále vyjadřovat pod mým článkem, ať se vyjadřuje přímo k danému problému, který má vést k zamyšlení a tím je dítě, rodič, pedagog, dnešní doba.
A víte co? Musím se sama usmát. I tato diskuse vede k zamyšlení. A to takovému:
Jako pedagog vidím začínající problém, který bude mnohem výraznější za deset, dvacet let… (nevidím to pouze já, ale i obrovská spousta dalších pedagogů,psychologů,lékařů i rodičů se mnou). Napíši článek mladým lidem, kteří se mohou vrhnout s vervou do přemýšlení a práce. A kdosi si to vysvětlí jako osobní útok. Rozpoutá novou diskusi, rozešle maily a z apolitického článku vznikne – jak sama píšete – politická fraška. A pedagog, Já, už více nebude mít chuť za cokoliv bojovat, či na cokoliv poukazovat. Zařadím se do davu, budu se usmívat a tvářit se, jak je vše v pohodě a odpočítávat roky do důchodu. Kolik takových lidí už bylo v naší společnosti umlčeno, kolik bylo ze svých míst „odejito“? A jaký příklad tímto jako generace, která bojovala za pravdu a lásku našim dětem dáváme? Co jim už vlastně těch dvacet let ukazujeme? Na to si odpovězte, prosím, každý sám za sebe.
Lacková Gabriela

Při čtení článku jsem si říkala, že být matkou Markéty nebo Toníka a dostat se k němu, asi by mi to milé nebylo. P. učitelka se podepsala, a i přes změněná jména není příjemné číst veřejně, co má mé dítě za diagnozu a co vyvádí. Ale je to věc učitelky, jak si to zodpoví, protože jde dle mého o vynášení interních informací….Co mi ale vadí je směr, kam se tato diskuze dostala…Slovní výpady diskutujících, urážky…Nebudu soudit situaci, konkrétní nařízení pouze z jedné strany…Avšak nebudu ani soudit stranu druhou, která se ozvala…A slovně urážet…Tím bych totiž klesla na hodně nízkou úroveň…Je vidět, že slova, že dnešní děti nemají úctu k dospělým, vychází právě z výchovy takových typů dospělých, kteří se zde prezentují..A absolutně mimo je směšování politiky a této diskuze..Toto už beru jen jako provokaci jednodušších lidí, podobných typů jako pisatelů do diskuzí např. na Novinkách atp…

Dobrý den,
děkuji Vám všem za odpovědi kladné i záporné. Četla jsem je snad skoro všechny a chtěla bych říci na závěr pár slov. Článek je psán s určitou nadsázkou , byť jde o věci velmi vážné, dotýkající se nás všech. Mám nesmírně ráda svou práci i děti se kterými pracuji. Já neřeším pocitově, jestli je mi nějaké dítě sympatické, či ne a někde si jej zaškatulkuji. Vždy vidím dítě, které potřebuje pomoct, ukázat správný směr, či povzbudit a podpořit sebevědomí. Vím, že děti které na sebe upozorňují, mohou mít problém. Článek ale není odborný. Já se však bojím i o děti tiché, nenápadné o kterých mnohdy nic nevím, protože …viz.článek. Několik komentářů se týkalo mého negativismu, neschopnosti, také rad ohledně odchodu ze školství a zakomplexovanosti. Chci všem těmto lidem sdělit, že věci které popisuji – jsou popsány pravdivě a odosobněně,s určitým humorem a lehkostí, byť jsou změněna jména, či situace, abych se nedotkla nějakého rodiče. Mým cílem není někoho urazit, zesměšnit. Politovat se. Mým cílem je ukázat na problém dnešní doby. To, že se děti a rodiče (samozřejmě že ne všichni, naštěstí jen menší část) takto chovají, není známka mé neschopnosti, či neschopnosti jiných učitelů. Já dělám vše proto, abych dětem ukázala opak. Naučila je úctě, toleranci, umění naslouchat jeden druhému a také uvědomění si, že práva jednoho dítěte končí tam, kde začínají práva druhého dítěte, či jakékoliv osoby, či živého tvora vůbec. Zakomplexovaná nejsem také, protože se nestydím a nebojím přiznat, že si občas nevím rady. Že se snažím hledat cesty, způsoby, možnosti, abych děti, které učím naučila hodnotám, které jsou v dnešním světě nejdůležitější.Viz.článek závěr. A pokud selžou, hledám další a další možnosti. Mám úžasnou kolegyni, se kterou spolupracujeme jako jeden člověk. Radíme se, dohadujeme a sdělujeme si co se nám podařilo, co naopak ne. Co zabralo a na jak dlouho…Vzdělávám se všemi možnými způsoby, nasávám moudrost starších kolegyň, kterých si nesmírně vážím. Vím, že pedagogem se člověk stává nejen tím, že složí zkoušky. Zraje jako víno, svými zkušenostmi, omyly, úspěchy, různými srovnáními , důležitý je pedagogický talent a empatie, umění komunikace.Pedagog musí sám věřit a „hořet“,aby Ti, které učí, uvěřili a byli „zapáleni“. Zpětná vazba od dětí pro další kritiky mého článku je vynikající. Jsem oblíbená učitelka a i „Toník“ za mnou přijde, vyleze mi na klín a přitulí se. A já jej neodmítnu.
Děkuji všem, kteří mně podpořili. Děkuji všem rodičům, kteří si váží „svých“ učitelů. Děkuji všem svým kolegyním za krásnou, ale nesmírně těžkou práci a přeji hodně sil a víry v poslání, které jsme si vybraly.
PS:Ty bílé kalhoty – opět jemná nadsázka, jak jsem se těšila na první den, jak byl pro mně důležitý, jak jsem chtěla na děti udělat dobrý první dojem :-). Někteří jste v tom hledali úchylku. Žádná není. 🙂
A za chyby se předem omlouvám. Mám 2,7 letého syna a odbíhám za ním s pohádkou, ukolébavkou a tak nenápadně si vyžaduje mou pozornost. Vidíte, ani já nemám vše pod kontrolou. 🙂
Gabriela Lacková

Prosím, naučte se česky. Nebo si text alespoň nechte opravit korektorem.

Pracovala jsem ve školství asi od rok 1981 – SŠ, učni, nástavby, i ZŠ. Opravdu se chování dětí zhoršuje a opravdu to jde z rodin. Nyní jsem v důchodu – ráda (opravdu mě ubíjela bezmoc řešit konflikty ve škole). Pokud pochopily děti, že je nějaký vzorec chování pro ně, který se odráží v chování k celému jejich kolektivu, nepochopili to většinou jejich rodiče. Občas nekontrolovaně přicházeli do třídy, aby zjistili, zda jsem si na jejich dítko nezasedla a nechci po něm vědomosti Einsteina. (Většinou návštěva ovšem končila pohlavky od rodiče dítěti po hodině), ale to byly ty lepší případy. Nebudu říkat o kterou základní školu jde, ale “ nevychovaní žáci “ dokonce se pokusili přepadnout jednu z našich nejhodnějších učitelek s kuklou na hlavě a pravda s hračkou pistole, pokusili se podpálit školu – při rekonstrukci byly ve sklepních prostorech uloženy polystyreny. Od roku 1968 pracuji se skauty. Nyní skautský oddíl 40 dětí od 5 let po vysokoškoláky. Jde to. Rodičům záleží na výchově, starší děti pomáhají s mladšími. Mladší hyperaktivnější – ale stále to jde. Základem je činorodý program pro všechny věkové kategorie, kvalitní spolupráce s rodiči, důraz na morální výchovu, respektování autority, slušnost. Ovšem ne všechny děti v oddíle vydržely, některé odchází, poněvadž nemohou co ve škole či doma.
Problém ve školství je v systému a bohužel problémy s výchovou pramení z rodin. Někdy jsem si říkala, zaplať pánbu, že dítě je takové jaké je, když na třidní schůzku přišel rodič sotva stojící na nohou a nebyls schopen dát dohromady jednu smysluplnou větu.

Dobry den, pani Lackova, moc dekuji za vas clanek, uz dlouho jsem neprozila tolik emoci v ramci jednoho clanku. Ani nevite, jak Vam a tomu co pisete rozumim. Mate muj velky obdiv, protoze z tech duvodu, ktere tam popisujete jsem ze skolstvi odesla, jste velky bojovnik a je videt, ze mate svoji praci opravdu rada. Preji Vam, at jste alespon z 50% ohodnocena financni castkou, ktera odpovida tomu, co vkladate a hlavne zpetnou vazbou v podobe reakci „vasich“ deti…

Dobrý den paní Lacková, nejsem si jistá Vaším jménem, ale jste bývalá paní ředitelka školičky ve Slezské nemocnici? Působila jste tam ještě teď o prázdninách? Pokud ano, velice se podivuji nad Vaším článkem. Měli jsme ve školičce SNO teď v srpnu a červenci kluka Dominika. Víme taky, že je hyperaktivní, někdy nám dává hodně zabrat, abychom ho zvládli a každý den jdu pro něj do školky s obavou, čím mě zase překvapí. Tak jsem si říkala, že jsme někde udělali chybu, ale nepočítala jsem s tím, že to může být jinde až takové, jak popisujete v článku…. Přeji pevné nervy a dobrou inspiraci pro děti, určitě si na vás zvyknou a bude to lepší. Hodně štěstí. Martina Paluzgová