Takový krásný dárek

Štědrý den a Štědrý večer dopadl nad očekávání dobře. Sice jsem pro jistotu snědl krabici cukroví. Pro jistotu, protože mám volno.Snědl ho, nemusím přemýšlet, jak dlouho ho budu jíst a kolik budu přibírat. Sním a mohu se jít projít, a co by hrozilo, že naberu, delší procházkou zlikviduji. Budu na svém. Byl jsem sám, a vyhovovala mi samota. Až večer jsem kouknul na net a poklábosil s Janou na chatu. Že jsem se byl odpoledne projít je samozřejmost. Nějak poslední roky trávím Vánoce, tak abych opravdu měl pocit, že se jedná o svátky radosti, nikoliv o svátky starostí.

Ozvala se mi Justýna. Mírně překvapený, ale musím říct, že příjemně. Tak jsem ji napsal na oplátku krátký dopis v PDF, na znamení, že si její vstřícnosti vážím. A že by mohlo platit: „Justýno, mír mezi námi.” Ne ve smyslu, že bychom znovu upadli do lásky, což by asi bylo už víceméně těžko realizovatelné, neb já si skutečně nemíním začínat dlouhodobý vztah s vdanou ženou, který by mohl opět přejít do „paralelního manželství.”Pouze jen, že když se na ulici potkáme, pozdravíme se, bude-li čas půjdeme na kafe, kde si řekneme jak se máme a pak se zase rozejdeme. V klidu, bez dramatických výlevů.

Jednou je to akorát, aby o tom mohl člověk napsat knihu, nebo lépe řečeno, část knihy. Víckrát ne. Poprvé zajímavá zkušenost, po druhé už jen lehkomyslná neopatrnost. Obvykle, pokud nemám u dámy pocit podvodu, pak vždy, když mě přejde to rozhořčení nad tím rozchodem, se umím tvářit, že je vše v pořádku. Nejen tvářit, ono to v pořádku je. Neodpouštím sliby, které mi některé dávaly aby potom se tvářily, že kdybych byl lepší, byly by se mnou a nakonec se ukázalo, že ve hře je jen majetek, někoho jiného. Pak má samozřejmě majetného muže, majetnějšího, třeba mladšího než já, já je docela chápu, že se rozhodují pragmaticky a na základě vysoce rozumové úvahy, ale nemají mne. Tedy rozhodně ne, co by si mnohé přály. Jakousi pojišťovnu pro případ krachu.

Žena, která se takhle rozhoduje, není v mých očích špatná, jen já se prostě s ní nemusím stýkat, protože nevidím žádný smysl v podpoře někoho, kdo jen bere a nic mi neposkytuje. Setrvávat v její blízkosti a poslouchat buď její stesky, případně nadšené vyprávění o jejím štěstí, není nic pro mne. Nijak mě nenaplňuje štěstím, že by si ze mne udělala neplaceného důvěrníka. Ani tuhle roli nepotřebuji ke zvýšení sebevědomí. Nakonec ty ženy mi časem bývají zcela lhostejné, má důvěra v ně je mizivá, tedy nemám žádnou potřebu je jakkoliv seznamovat se svým soukromím a věřit jim víc, než je zdrávo. Zdravá víra v jejich přátelství, schopnosti udržet tajemství, nevyužití informací ve svůj prospěch, kdykoliv se to hodí, je z mého hlediska, nulová důvěra. Přesvědčily mne, že jim jde zásadně o jejich prospěch a pokud budou mít příležitost získat ještě výhodnější nabídku, udělají to. Bez ohledu na to, co od předchozích partnerů dostaly. Od takových co nejdál.

U Justýny vím jedno. Plácala se v tom vztahu se mnou stejně dlouho jako já. O peníze ji skutečně nešlo, měla jich v té době rozhodně víc než já. I když to dost popírala, tak mému tvrzení o neukončenosti toho vztahu z její strany ke mě její chování odpovídalo. Ač mě opustila, tak neměla to nijak lehké po rozchodu a rozhodně ji nebylo nijak extra při zjištění, že ji zastoupily mladší a stejně schopné a ochotné. Jsme si tedy kvit. Pokud jsou si lidé kvit, pak se mohou dohodnout na nějaké formě nezávazného přátelství, nebo spíš postavení, dobře spolu vycházejících známých.i navíc se mě nikdy nesnažila poškodit. Toho jsem si skutečně vždy vážil. Prostředky k tomu díky svému postavení asi i měla.

Pravděpodobně si netelefonují třikrát denně, nesvěřují se okamžitě jeden druhému se svými úspěchy či neúspěchy.Pouze vědí o sobě a jsou si vědomi toho, že kdysi bylo něco víc. Není jim tohle nijak nepříjemné. Nakonec čas všechno srovná, i když pár let to může vypadat, že se nesrovná nic. Tahle pozice z mého hlediska není špatná. Občas si aspoň dobře mohu poklábosit. S Justýnou se klábosilo dobře a byli jsme vážně sladění.

Ale jak vždy říkával Jirka Růžička. „Člověk ví, že na světě jsou kurvy, co vás chtějí oddělat, ale těch je naštěstí poměrně málo. Víc je těch, co si potřebují s vámi srovnat účty a za jistou mez jednoduše nejdou. Já osobně mám rád účty srovnané, nerad někomu dlužím aniž bych neměl možnost vrátit, ale vrátím, srovnám dluh a už nemusím nic. Pravdou je, že umím čekat v tomhle směru. Zatím jsem se vždy dočkal. Třeba aspoň toho, že jsem viděl jak člověk, co mě poškodil, to schytává od druhých. K zadostiučinění mi pak stačí ten pohled na onu odvetu, co přichází úplně odjinud.

Pak si řeknu něco jako: „ No vidíš vole/kravko, taky na tebe došlo.” A mám klid v duši. Prostě potřebuji pocit, že spravedlnost funguje. Jsou výzkumy, které ukazují, že potřebujeme ke zdravému fungování tenhle pocit spravedlnosti, že není rozhodně dobré sám sebe přesvědčovat, že jsem lepší a že tomu, kdo mi ublížil, přeji jen to nejlepší.

Tomu se říká sebeobelhávání a sebeobelhávání je jedním z dost mizerných způsobů jak ze sebou zacházet. Nevede ten způsob myšlení k ničemu dobrému. Myslím, že mnohem výhodnější je si uvědomit, že některé věci prostě dělat nemusím, že vím, že ten člověk potřebuje korekci, což je velmi nepříjemné,ale z toho hlediska pro něj asi nejlepší. Přestože nejbolestivější. Bolest je nutná, Je varujícím signálem.

Takže mám poměrně hezké Vánoce, jestli jsem dostal pod stromeček od Ježíška mír s Justýnou. Dostal jsem víc než jsem čekal. K tomu krásný svetr od Katky, od Babety také nějaké hezké drobnosti a dokonce mi zavolala Petra z Londýna. Což nikdy nedělala. Inu srovnávájí se ty vztahy, srovnávají. Jsou lidé, co po letech odloučení rezignují na rodinné vztahy, jakoby rodinné vztahy byly důležité jen v dětství, když jsou důležité po celý život. Ne všechno, ale většina, naprostá většina se toho dá srovnat. A to je to, co je na těch letošních Vánocích zvlášť hezké. Co hlásám, platí. Doslova a do písmene.

Změň sám sebe a pak už nemusíš nic měnit. Co se má změnit, se změní a co se měnit nemá, uneseš a zvykneš si. Tak o tohle jde. Naučit se unášet ty těžkosti života a nenechat si nakecat od různých „mudrců,”že člověk má být jen šťastný a pokud tomu tak není, je potřeba napravit okolnosti. Že za jeho neštěstí může vláda, sousedi, manželka a třeba nevděčné děti. Což je pochopitelně totální kravina. Okolnosti někdy, ale jen někdy hrají jistou roli, ovšem jen malou a jak jsem se přesvědčil, málo zásadní. Howgh, domluvil jsem.