rodiče Archív
Mám šestihodinovou pracovní dobu. Spoustu dovolené, často si v práci hraju a ještě mi za to teď mimořádně přidali peníze. Ano, jsem učitelka. Já konkrétně speciální pedagog. (Toliko mínění veřejnosti) Praxe Inkluze nám dala zabrat. Celý červen jsme stěhovala knihovnu a já třídila pomůcky, aby škola byla řádně připravena a vybavena na všechny potřebné žáky.
„Ty blbá krávo, pojď sem nebo uvidíš!“ „Neřvi, děti spí!“ Nikdy nespím, jak bych mohl, když se maminka s tatínkem hádají za dveřmi mého pokojíčku. Bojím se, už je tady zase. Jako včera, když jsem usínal a zaslechl ji pod postelí. Rychle se schovávám pod peřinu, tam na mě nemůže. Ale co ta obluda ve
Blíží se první září. Čeká mě přípravný týden, ve kterém si vyzdobíme s kolegyní třídu, a potom hurá do nového školního roku. Začínám v nové školce ležící uprostřed velkého sídliště. Má dohromady osm tříd, v každé je 28 dětí. Po dlouhé době mám předškoláky, takže mě čeká připravit je (pomoci dětem vyrovnat rozdíly) pro vstup
Je bezesporným faktem, že společnost je dynamickým fenoménem, který se vyvíjí a mění. Její vývoj je určován nejenom vnějšími popudy, jako jsou politickoekonomická situace, jedinečné historické skutečnosti (světová válka, přistání na měsíci, 11. září apod.), technologická vyspělost, globalizace či třeba multikulturalismus, ale i vnitřním koloběhem generací, které se u pomyslného kormidla společnosti střídají a udávají
Narážíme na ně denně. V tramvajích, obchodech, kavárnách, na ulicích, ve výtahu, ba dokonce i v našich domovech. Generace lidí narozených v jiném časovém úseku nežli my samotní. Děti pocházející z informační doby, občané z dob revoluce, a také dědečkové a babičky z válečného období. Myslíme, že se nás netýkají, ale přesto se s mezigeneračními rozdíly potýkáme dnes a denně. Jen stěží
Šílená matka? Prvorodička určitě! Ten úžasný okamžik, ta chvíle, na kterou člověk čeká devět měsíců, ten kouzelný moment zrození. Možná i těšení se na vysvobození z té obludné, tlusté, nemotorné skořápky, jejíž krok se podobá tomu tučňáčímu. Rozhození hormonů, kdy vás rozbrečí i obyčejné štěně v reklamě, konec těm příšerným kopancům zevnitř, ze kterých jsme se v druhém
V posledních několika dekádách prošla problematika bioetiky závratným vývojem. Středobodem onoho vývoje byl jednoznačný posun k autonomii pacienta – lékař, dříve učený pán v bílém plášti, rozhodující o životě, smrti a léčbě, se stal spíše rádcem, nestranným auditorem, formulujícím se svými kolegy argumenty pro a proti. Je jen a pouze na pacientovi, aby zvážil, zdali se cítí být
„Chcete-li porazit svého nepřítele, vychovejte jeho děti.“ Orientální přísloví Jestliže lze argument „nezažil jsi to“ považovat za relevantní, snad poprvé mám to požehnání vyjádřit se k určitému tématu. Bohužel. Já to totiž zažil. Před nedávnem jsem prolezl celou tou demotivující mašinérií zvanou školství. A musím se odkázat k úvodnímu přísloví, protože výchova je bezesporu jedním z aspektů školství. Ať