Povídka Archív

Čím víc to bolí, tím…

Prach, písek, moskyti, sucho v krku a pálící slunce v zádech. Nikde nikdo, jenom motorka pode mnou, nepřítomný myšlenky v hlavě a vidina podivnýho chrámu v horách, někde v dálce na konci cesty. Už jedu pěkně dlouho, bolí mě hlava, mám hlad a po zádech mi stéká pot. A když na chvíli zavřu oči, abych z nich dostal písek, tak

Jsem smrt

Jsem Smrt. Nemám to slovo ráda. Zní to jako nadávka nebo jehličnatý strom. Víc by se mi líbil politicky korektní výraz „nepřítomnost života“, ale to se asi ještě dlouho neujme. A přitom život není než vzácným a nepatrným zábleskem existence uvnitř mne, bublinkou vzduchu ve vakuovém oceánu, nekonečném čase, jenž ji obklopuje ze všech stran.

O farizeovi a celníkovi trochu jinak

Budu vyprávět příběh, který se jednou v květnu stal na Svatém Hostýně. V tomto příběhu se v hostýnské bazilice potkali dva poutníci – čerstvá důchodkyně paní Šťastná a Roman, čtyřicetiletý muž, který pracoval jako grafik. Abychom příběhu dobře porozuměli, řekněme si na začátek něco víc o jeho hlavních aktérech. Paní Olga Šťastná byla již dvacet let vdovou. Všichni,