Povídka Archív

Jmenuji se Albert Goras a byl jsem slovně předurčen. Vlastně jsme slovy ovlivněni všichni. Jenom si to neuvědomujeme. A až to zjistíme, bude pozdě. Třeba já jsem to zjistil až po smrti. Z místa, na kterém se teď nacházím, vidím všechno jinak. Nejsou tu žádné vzorce, ani rovnice a už vůbec ne grafy. Všechny tyhle pitomosti,

Ve skrovně zařízeném, šedo-bílém pokoji, panovalo tíživé ticho. Přerušoval ho jen pleskot kapek, vytékajících z okapu a následně dopadajících na parapet. I ten byl, stejně jako všechno v tomhle pokoji, neutěšený a šedý. Náhodný divák, který by do pokoje zavítal, by si nejspíš pomyslel, že je ve vězení. Rozhodně by ho nenapadlo, že tohle je pokoj třináctileté dívky.

Poznámka redakce: Následující článek je úryvkem z knihy Lumpové a beránci, ve které manželé Helena a Martin postupně odhalují prohnilost našeho politicko-ekonomického systému a ve fiktivním příběhu čelí ne příliš pozitivní budoucnosti Evropy v podobě řetězce událostí, které nakonec mohou způsobit dokonce rozpad eurozóny a další finanční krizi. Je však potřeba zdůraznit, že velká část predikcí knihy se

Nejdražší příteli, dělí nás tolik dní, měsíců, snad už roky od posledního setkání. Byli jsme spolu, byli jsme šťastní, poznali jsme lásku, poznali jsme nenávist, poznali jsme jeden druhého, poznali jsme hořkosladkou příchuť života, naučili jsme se žít. Přišel však čas a ty víš, že k tomu muselo dojít a já musela jít dál. Nejsem z těch,

Nikdy jsem nepocítila takovou úzkost, jako když zemřel filosof. Bydlela jsem naproti jeho bytu a někdy jsem zkoumavě rozčísla záclonu, abych zjistila, jestli ještě žije. Zdálo se, že moc dobře zapadá do svého světa. A co já? Střídala jsem chlapy u nás v masně jak na běžícím nikdy nekončícím páse. Byla jsem drsná jak slupka od