Povídka Archív

„Je mi zima, hrozná zima.“ „Dědo, my už jsme ale dávno vyčerpali příděl elektřiny i paliva na tenhle měsíc.“ „Promiň, chlapče, chvíli jsem zapomněl na příděly, elektrickou energii z větrníků a panelů, a tak. Pravděpodobně jsem se v představách octl v dávných časech před VSU.“ „Dědečku, ty přece víš, že já jsem se už narodil

Člověk. Prý inteligentní tvor a nositel civilizace. Alespoň tak si ve svých očích stojí. Je tomu ale skutečně tak? Pokud je člověk skutečně civilizovaným a inteligentním tvorem, neměl by vším svým konáním směřovat ke zodpovědné správě světa, který je mu domovem. Bedlivě opečovávat půdu, aby nikdy neztratila na síle plodit životadárné plodiny. Chránit vody, které

Je to už dávno, co mi někdo řekl, že nad naší pozemskou plání létají andělé, aby naší zemi žehnali klid. Těžko něčemu takovému věřit. Jenže ten starý muž, který se podobal  Mágovi, mi k tomu všemu ještě kladl na srdce, že přijde čas a mé obrazy promluví.  Že jejich hlas bude tišší než tlukot mého srdce,

Vyrůstala jsem v zemi tak krásné, až se tajil dech. Obklopovala mě příroda; lesy někdy temné a neproniknutelné, jindy laskavé a zvoucí. Stromy mi za líných odpolední vyprávěli ševelivými hlasy příběhy svých dlouhých životů. V létě jsme se vyhřívali na slunci a v zimě se k sobě tiskli, abychom se vzájemně zahřáli. Někdy byl hlad, ukrutný svíravý pocit v žaludku,

Je večer, koukám se z okna. Venku je tma a já, jako každý večer přemýšlím nad různými politickými otázkami, naší společnosti a nad otázkou bytí samotného. Hodiny právě odbíjejí půlnoc a já únavou upadám do spánku nebo snad do prozření? Nevím. Z ničeho nic jsem se ocitla snad ve světě snů. Dalšími odstavci Vás tam zavedu s sebou.