deprese Archív
1. Část: Jak jsem se začala potýkat s depresí Přestalo mě bavit cokoliv dělat, snažit se, fungovat, existovat. Nechtěla jsem už cítit tu otřesnou bolest na hrudi, která mi každý den připomínala, do jaké situace jsem se dostala. Chtěla jsem umřít. Nikdo mi to ale nevěřil, a tak jsem dál čelila posměškům a narážkám, až
Může to postihnout kohokoliv z nás. I tomu nejšťastnějšímu a nejúspěšnějšímu člověku se může zbláznit chemie v mozku. Jak se s tím vypořádat a naučit se se všemi těmi hrůzami žít? Není lehké si přiznat, že se vůbec něco děje. Říkáte si, že je to normální, že jste jen přetažení a vyspíte se z toho.
Lidé mají zvláštní dar, který se často mění v prokletí. Jako uvažující bytosti mají potřebu rozumět a chápat. Svět, který nechápou, který je nesmyslný, a kterému nerozumí, je pro ně hrozbou. Pokud se jim nepodaří svět pochopit, ohrožuje je existenciální prázdnota (viz logoterapie psychologa Viktora Frankla), která může vést až k depresím a sebevraždám. I z toho důvodu
Je jedna hodina v noci a mně je špatně ze všeho, nejvíc však ze sebe samé. To ostatní by se ještě dalo přežít, před tím se dá utéct. Když budu chtít, dokážu všechno. Když budu chtít, uteču celému světu. Ale sobě ne. Protože když nevyjdu se sebou, neexistuji. Nebo jsem schizofrenička. Přemýšlím a klesám tak