Svoboda nebo nutnost volby?

Co je to svoboda? Možnost volby? Nebo možnost žít v souladu se svou přirozeností a potřebami? Svoboda od něčeho (nebýt omezován ve své volbě), anebo svoboda pro něco, k něčemu co má hodnotu? Co je znakem svobodného člověka a svobodného života?

Vlastnost, která je dnes rozhodně spojována se svobodou, je originalita. Originalita je výsledkem našich životních voleb, které nám dodávají punc kreativního a autentického člověka, nebo dobrodruha, či prostě člověka „který není součástí stáda“.

Originality a kreativity je ale často dosahováno velmi podobným způsobem, jak by pravděpodobně zdokumentovala dobře zacílená analýza obsahu sociálních sítí. Dle mého soudu, pokud nemáme pevnou páteř našich zvnitřněných hodnot, jsme vydáni napospas větru, „kam nás zavane“. A málokdo má imaginaci čínského básníka, jež je ohebná jako mladý proutek, aby oddán svému vnitřnímu světu dokázal vytvořit něco, co je životnější než like na Facebooku.

Použijeme-li prozaičtější termín než být oddán na pospas větru, bude řeč o módě. O módě psal před více než sto lety G. Simmel, že slučuje dvě naše rozporuplné touhy: touhu být odlišný a touhu po nápodobě. Tedy dnešním slovníkem touhu někam patřit a touhu po originalitě a autenticitě. Sám doporučuje opravdu osobitým lidem módě nevzdorovat a zbytečně tím na sebe nepoutat pozornost.

Co tento sociolog a teoretik kultury neznal, byla moderní reklama. Hledání autentického je dnes právě často také hledání komercí neposkvrněného světa. Světa, kam ještě neproniklo dost lidí, aby upoutal pozornost reklamních tvůrců a měl potenciál motivace kupní síly k jeho následování. Je to však svět, který nás, dle mého soudu, často brzy zklame, pokud v sobě nemá potenciál být nosnou páteří našeho života. Což je například osud příslibů, které nám nabízí subkultury mládeže (tzv. kmeny). Hledání nekonvečních přístupů k životu nás jistě může mnohému naučit, těžko z něho ale můžeme vytvořit opravdu inspirativní životní program. O tom, zda budeme spokojeni s naším životem a se sebou samými, nerozhoduje naše nekonečnost a imaginace.

Vedle svobody tvořit a volit existuje nepochybně i „poznaná nutnost“. Konfrontaci s ní se asi nikdo z nás nevyhne. Jako chlapec v jedné Bergmanově Filmové povídce, který se ocitl tváří v tvář vážné duševní nemoci své starší sestry, která už nikdy nebude jako dřív. Svět můžeme tvořit, ale pokud se mu zároveň nepřizpůsobujeme, těžko postavíme více než stavbu z písku.

Představme si jednu takovou volbu: buďto jsme postaveni před možnost postavit si dům, bude to ale spojené s množstvím úsilí a nutností dodržovat přísná pravidla a jedinou alternativou bude bezdomovectví. Anebo volit z desítek staveb z písku, které nejlépe budou vyhovovat našemu vkusu. Volba nám vždy nemusí přinášet svobodu. A dnes člověk nemá příliš na výběr: musí neustále volit s nejistým výsledkem a volba se tak může jevit spíše jako projev nutnosti, než „dar svobody“.