Strach z kolektivní viny

Strach má velké oči, to nám říká známé pořekadlo. O této negativní emoci se toho lze mnohé dovědět už jen z Wikipedie, především z její anglické verze. Autora nejvíce zaujal jeden druh strachu, nikoliv náhodou. Bylo možné ho sledovat ve vzrůstající míře již v průběhu minulého roku. Nový rok v tomto ohledu nepřinesl zásadní změnu k lepšímu. Naopak, v různé intenzitě se rozprostírá v českém prostoru, a prý především ve společnosti těch tzv. „obyčejných lidí“ (je otázkou řečnickou, jak se takový člověk identifikuje). Strach z neznámého, který pramení z příchodu lidí, jenž patrně utekli ze strachu. Není možné to ale zjistit, proč přicházejí, když je neznáme, nemluvili jsme s nimi, a ani jsme je neviděli.

Strach je součástí života, je lidskou emocí, kterou chápeme jak u ostatních, tak i především sebe samých. Je tedy legitimní. Není snadné ho překonat. Nepochopitelné je potlačit ho skrze rychlá a jednoduchá řešení. Taková řešení, jež odsoudí všechny členy nějak více či méně nejasně vymezené skupiny. Historie je plná situací, kdy byl uplatněn princip kolektivní viny i na slušné a „obyčejné lidé“, kteří pak nesli odpovědnost za činy jiných, s nimiž byli označeni za jednu skupinu. Tento princip je nutné odmítnout už jen z čistě sobeckého (a nehumánního?) hlediska, nevinný člověk si totiž pak nikdy nemůže být jistý, že neponese odpovědnost za hnědou barvu svých očí či za něco jiného, co bude zdůvodňovat jeho ortel.

Nelze nijak relevantně dokázat, že všichni uprchlíci jsou slušní lidé, ovšem stejně tak nelze ani prokázat, že do Evropy přicházejí skrytí násilníci a teroristé. I kdyby se zdálo sebevíce jasné, že tomu tak je, nedává nám to právo zavřít „velké oči“ a uplatňovat kolektivní odpovědnost na jednotlivce, i když jsme jen „obyčejní lidé“, prostě lidé.