Smrt = vykoupení?

Smrt bývá považována za „to po životě“, ovšem není smrt spíše součástí života? Od kdy vlastně vnímáme smrt jako negativní? Málokdo smýšlí o vlastním životě jako o bezchybném díle Božím. I věřící se smrti bojí a čas od času na svůj život zanevřou. Konec čeká nás všechny, bez rozdílu pohlaví, věku či stavu konta. Je to něco, čím si můžeme být na sto procent jisti.

O eutanázii, dobrovolné smrti či asistované sebevraždě bylo již hodně řečeno, ale já bych se ráda věnovala aspektu, který bývá opomíjen a to, zda je eutanázie – předčasné ukončení vlastního života – projevem slabosti?

Je všeobecně známo, že sebevražda je často označována za zbabělost. Ovšem je tomu opravdu tak? Můžete se domnívat, že toto téma s eutanázií nesouvisí, je přeci hlavně cílená na lidi se zdravotními problémy, kteří jsou v umělém spánku či trpí bolestmi, ale deprese a jiné psychosomatické nemoci jsou stejně závažné. V obou případech (za předpokladu, že daná osoba je schopna se sama rozhodovat) je volba smrti stejně „omluvitelná“. Eutanázie umožňuje důstojný odchod pro ty, kteří si zvolili ukončení svého pobytu na této zemi. A nezáleží přece z jakého důvodu, každý má právo o svém životě svobodně rozhodovat. Má však každý právo rozhodovat o své smrti? V otázce eutanázie rozhodně ne. Jak už to v našem světě bývá, za práva se platí a eutanázie není žádnou vyjímkou.

Vykoupení (a to doslova) k ukončení lidské bolestí vyjde v přepočtu na 190 tis. Kč a více. Zde se eutanázie rozchází s tím, že smrt nás nestojí nic.

Zbabělost či odvaha?

V uplynulém roce si v depresí obestřené České republice sáhlo na život více jak 1600 obyvatel. Byli to všichni zbabělci nebo jen obyčejní lidé, kteří se rozhodli netrpět dál? Nyní nastává onen soud těch, kteří si vybrali tu jednoduší cestu. Ó ano, slyším, že to vzdali, slyším, že měli bojovat dál, slyším, že si nevážili života. A teď narovinu, kdo z nás rád dobrovolně trpí, kdo z nás se vydává cestou, o které ví, že je předem ztracená. Jak lehko se soudí, když není zdání. Kolem 4% populace naší země se přizná k depresi, ale jistojistě je to daleko více. Proč bychom se přiznávali k tomu, že náš svět je jiný, tmavý? Pro ostatní jsme lenoši, herci, emaři nebo zkrátka jen ti, co se vyhýbají povinostem a žadoní o pozornost. Ve stejném případě lze mluvit o sebevraždě. Okolo 93% lidí se sebevraždenými úmysly se někomu svěří. Jsou to ti, co volají „Všimněte si mne, já jsem tady!“ a nebo jsou to ti, kteří žádají o pomoc způsobem, který říká vše, ale nevysvětluje nic?

Můj názor na celou tuto záležitost je takový, že každý člověk je svým pánem a to ať už se jedná o život nebo o smrt. Nezáleží, jestli máte rakovinu nebo depresi, každý má právo jak na život, tak na smrt. Záleží už jenom, zda si hodit provaz za dvě stovky nebo si dáchnout za dvě sta tisíc. A být nazýván zbabělcem? Kdo má právo soudit život druhého? Ať už kdokoliv říká cokoliv, není pochyb, že to odhodlání pro smrt je krokem odvážným.