Šmoulové trochu jinak

Dlouze jsem přemýšlel, které dílo k interpretaci zvolit. Prvně jsem měl v plánu vybrat si nějaký netradiční počin, který nesouvisí s tak – v tomto oboru – zprofanovanými dětskými pohádkami. Jelikož mám ale malého bratra, který pohádky sleduje, chtě nechtě se občas zadívám na pohádku s ním. Jednoho dne se můj bratr díval na Šmouly. Pohádka mne něčím zaujala a ze svého dětství jsem si na ni kupodivu téměř nepamatoval – tak jsem se rozhodl dívat s ním. A jelikož mne napadala jedna provokativní otázka za druhou, rozhodl jsem pro rozbor právě tohoto díla.

Prvně bych rád tuto pohádku představil. Její dnešní podoba vznikla na motivy belgického malíře Pierra Culliforda, který vystupoval pod pseudonymem Peyo. Poprvé se Šmoulové objevili v jeho komiksu Johan & Pirlouit, kde hrál malý modrý skřítek na flétnu a díky obrovskému zájmu si získali vlastní komiks v časopisu Le Journal de Spirou. Šmoulové se dočkali několika filmů, nejvíce je ale proslavil animovaný americko-belgický seriál z osmdesátých let, který vznikal pod společností Hanna-Barbera Productions. Šmoulové jsou pohádková stvoření s ocásky, která jsou výrazná svou malou velikostí a modrou barvou kůže. Žijí v lese, kde si staví domky, které vypadají jako muchomůrky. Chronologicky lze jejich existenci zařadit do středověku, dle některých autorů do středověkého Irska.

Postavy

V pohádce se vyskytuje neuvěřitelné množství postav, které mají definované komplexní charakteristiky a popsané složité vzájemné vztahy. V extrému je jen málokdo a priori hodný či zlý, což u dětských pohádek není zrovna typické. Některé postavy se objeví jenom jednou, jiné se objevují pravidelně. Stručně popíšu ty, které mne nejvíce zaujaly, a které jsou nejdůležitější.

Taťka Šmoula – Zastává funkci vůdce vesnice, zřídkakdy i soudce. Na rozdíl od většiny ostatních Šmoulů má červené oblečení a plnovous (naprostá většina Šmoulů je oděna do bílé). Je moudrý, hodný, pečující. Věk 542 let z něj dělá třetího nejstaršího Šmoulu. Nedělá mezi Šmouly rozdíly. Stýká se i s některými lidmi a postavou Matkou přírodou, která má na starost chod celé přírody. Je synem Dědy Šmouly. Zajímavostí je, že v jedné epizodě požádá Šmoulinku o ruku, ačkoliv s ní jinak udržuje spíše otcovský vztah (který má ke všem ostatním Šmoulům).

Šmoulinka – Bezesporu nejzajímavější postava seriálu, neboť je jediným Šmoulou ženského pohlaví v dospělém věku (a dlouhou dobu je jediná ženská postava vůbec). Stvořil ji Gargamel jako svého špeha, nicméně Taťka Šmoula z ní kouzlem udělal hodnou a ona zůstala v jejich společenství. Má blonďatě vlasy – ačkoliv při svém stvoření měla vlasy černé, velký nos a byla škaredá a zlá. Dá se říct, že všechny Šmouly miluje, a oni zase milují jí a často se jí dvoří.

Gargamel – Hlavní záporný hrdina komiksu. Chytá Šmouly, protože z nich lze vyrobit zlato. Nedá se ale říct, že by Šmouly chytal pouze jako ingredienci do svých lektvarů, evidentně totiž Šmouly (kromě Šmoulinky) nenávidí, občas je chce sníst a několikrát prohlásil, že je chce úplně zničit. Je shrbené postavy, má výrazný nos a zkažené zuby. Vlastní kocoura Azraele. Jeho jméno je zajímavé samo o sobě. V islámu se takto jmenuje anděl smrti. Ve Starém zákoně se tak jmenovaly tři méně důležité postavy a v hebrejštině Azrael znamená Boží pomoc. Azrael je v seriálové podobě Gargamelovi věrný i přesto, že jej uráží. V komiksu se mu ale jednou vzepřel.

Babča a Děda Šmoula – S největší pravděpodobností to jsou rodiče Taťky Šmouly (ačkoliv explicitně je rodičovství přiřknuto jen Dědovi Šmoulovi), nicméně vzájemně se k sobě chovají spíš jako staří kamarádi, než jako partneři. Babča je oděna do růžové a nosí brýle. Není vůbec jasné, jak vznikla, je tedy možné, že je to jediný Šmoula ženského pohlaví, který nebyl stvořen kouzlem. 500 let byla uvězněna ve strašidelném domě. Děda Šmoula je pro změnu oděn celý do žluté a nosí dřevěnou hůl. Je nejstarším Šmoulou vůbec a vrací se do vesnice po pět set let dlouhé výpravě za kamenem života.

Sašetka – Jelikož Šmoulinka byla jediná žena (vyjma Babči, která se ale v komiksu objevuje až později) v táboře, rozhodla se malá Šmoulata, že jí vyčarují kamarádku. A takto vznikla – pomocí Gargamelova kouzla – Sašetka. I ona byla zprvu zlá a Taťka Šmoula ji musel kouzlem napravit. Má zrzavé vlasy a nosí růžové oblečení. Se Šmoulinkou si ale přesto příliš nerozumí, protože jsou rozdílné – zatímco Šmoulinka je dáma, Sašetka je spíše „tomboy“. Ačkoliv místy připomíná dospělou, je to šmoule – tedy dítě. Věří, že je Gargamel hodný a má ho ráda, někdy mu dokonce říká taťka. Silně rodičovský vztah udržuje také s Taťkou Šmoulou.

Většina ostatních Šmoulů má svou pevně danou charakteristiku, která vyplývá buď z jejich charakterových vlastností, nebo z práce, kterou vykonávají. Symbolizují často prototyp (de facto stereotyp) některých lidských vlastností. Ve společenství můžeme tedy najít Básníka (v některých verzích Poetu), Bázlivku, Bolístku, Cihličku, Dřevaře, Farmáře, Fešáka, Fňukala, Kadeřníka, Koumáka, Kýchala, Kutala (v některých verzích Briketku nebo Horníka), Kutila, Lenocha, Malíře, Marco Šmoulo (námořník), Mlsouna, Mrzouta, Neposedu, Nešiku, Nikdouška, Nitku (někdy též Jehličku), Siláka, Slabocha, Slídila, Slzičku, Smělouna, Snílka, Stopaře, Strašpytle, Šmudlíka, Šprýmaře, Štětičku, Truhlíka, Trumpetku, Váhavku, Vejtahu, Vlňáka (někdy též Ovčáka), Vypravěče a Zvídálka (též Zpravodaje).

Ve vesnici se vyskytuje také Divoušek (též Divous; Šmoula, který vyrůstal v divočině, neumí mluvit, je oděn do listů), Plechánek a Plechánka (mechaničtí Šmoulové, které stvořil Kutil), Bobík (Šmoulí pes) a několik dětí – Čiloun, Filuta, Šikula a nejmladší Šmoulíček (toho do vesnice přinesl čáp).

V pohádce vystupují další záporné postavy (všichni čarodějové, kteří chtějí Šmouly zničit), jako je Orobinec, Nemesis (touží po nesmrtelnosti, chce ukrást kámen nesmrtelnosti, který mají Šmoulové), Morfio, Mordain, Baltazar (Kmotr Gargamela, oproti Gargamelovi je to velmi mocný čaroděj), Chlorhydris (neboli Zloměna, touží zničit vše krásné a dobré, tedy Šmouly) nebo třeba Hogata (Škaredá čarodějnice, která chce Šmouly využít do svého lektvaru krásy). Jejich charakteristiky nejsou důležité (ačkoliv každá má svůj osobitý příběh, někteří byli dokonce původně dobří), až na jednu – většina z nich má velký výrazný nos.

Šmoulů se ve vesnici pohybuje celkově 105, přičemž každý archetypálně symbolizuje určitou lidskou vlastnost. Taťku Šmoulu můžeme označit za archetyp otce. Dědu Šmoulu za moudrého starce. Matku zemi za archetyp matky. Siláka za archetyp hrdiny, etc. S trochou představivosti můžeme jeden z nejdůležitějších archetypů – archetyp stínu najít v postavě Gargamela (Ačkoliv na první pohled se archetyp stínu hodí spíš na Divouška.) a archetypy anima a animus v jediných aktivních ženských šmoulích postavách. Kromě Jungových archetypů zde nalezneme i další zajímavé psychologické rysy. Třeba Fešák představuje prototyp narcistické poruchy osobnosti. Mrzout pak v temperamentové typologii klasického melancholika. Někteří šmoulové jsou užiteční a pro chod společnost nezbytní, protože obstarávají jídlo, staví domy a šijí šaty. Jiní jsou důležití méně, protože jsou jen zasnění, malují či přemýšlí (často nad hloupostmi) a někteří jsou pak užiteční minimálně, protože nedělají vůbec nic. Ostatně, stejně jako ve společnosti naší. Je až s podivem, jak mnoho typicky lidských charakterových rysů i klasických archetypů lze v díle vystopovat. Každý Šmoula ve společenství představuje jednu typickou lidskou vlastnost a dohromady tvoří komplexitu, která nápadně připomíná složitost lidské psyché. Na šmoulí společenství proto můžeme nahlížet jako na holistický organismus, který je vzájemně propojen, a který reflektuje strukturu naší vlastní osobnosti.

Šmoulové jako společenství bez žen a klasické rodiny

Zatímco interpretace jednotlivých archetypálních postav v komiksu je věcí subjektivního pohledu a nemusí s ní každý souhlasit, absence rodinného uspořádání a ženskosti obecně bije do očí téměř okamžitě a všimne si toho nejspíš každý. Jak Šmoulové vznikají? Proč nemají typické a pro děti lehce představitelné klasické rodinné uspořádání? Proč jsou téměř všichni Šmoulové muži? A kam se poděly ženy?

Podobnou analogii můžeme nalézt v některých mytologických postavách – třeba u trpaslíků a permoníků lze spatřit ženské pohlaví jen velmi těžko. Šmoulové jsou skřítci, trpaslíkům se podobají, na rozdíl od nich mají ale ve svém společenství i děti. Kdo je vychovává?

Prvně ale k prvkům zrození a k otázce, jak Šmoulové vlastně vznikají. Z díla je patrné, že jediný přirozený Šmoula je mužského pohlaví (vyjma Babči, jejíž původ je nejasný). Ženské šmoulí pohlaví lze sice vytvořit pomocí Gargamelova kouzla, nicméně dokud se pomocí dalšího kouzla, event. plastické operace, nenapraví, není tvor považován za pravou šmoulí bytost. Takto vznikly dvě nejdůležitější ženské postavy – Šmoulinka a Sašetka. Druhý prvek zrození je zobrazen při příchodu nejmladšího Šmouly. Šmoulíček je do vesnice přinesen čápem, který přiletěl z neznámého území, ze kterého pocházejí prý všichni Šmoulové (mužského pohlaví). Tento koncept zrození narušuje rodinný vztah Taťky a Dědy Šmouly, neboť v případě, že by všechny Šmouly přinesl čáp, neměl by nikdo otce ani matku.

Na další položenou otázku, kam se poděly ženy, nedokážu odpovědět. Vím ale, že je to rozhodně jeden z nejpodivnějších aspektů tohoto díla. A co rodinné uspořádání? Jak to, že Taťka Šmoula zastává funkci otce všem Šmoulům? A proč autor vynechal tolik důležitý mateřský prvek? V případě, že by Šmoulové vystupovali jako bezpohlavní bytosti, bylo by to pochopitelné. Jenže oni nevystupují a nasazují tak brouka do hlavy každému, kdo se nad tím zamyslí.

Šmoulové jako interpersonální bizarnost

Když se mluví o psychologické interpretaci pohádek, každému se určitě vybaví odvážně psychoanalytické výklady, které vidí ve všem dutém ženskou vagínu, ve zbraních ztopořený penis a v červené barvě menstruační krev. A to vše je zabalené do sexuální frustrace. Jak by psychoanalýza nahlížela na Šmouly? Netroufám si interpretovat jednotlivé aspekty, jako je modrá barva kůže či bílá barva oblečení. Nenašel jsem ani nikoho, kdo by si na to troufl přede mnou. Za zmínku ale stojí rozbor vztahů a zvláštností, které se v nich vyskytují.

Za první do očí bijící podivnost lze považovat vztah Sašetky ke svým dvěma otcům. Oba nazývá „taťko“ a k oběma chová vřelé city. A to i přesto, že jeden ztvárňuje de facto absolutní dobro a druhý absolutní zlo. Proč? Nahrazuje snad jeden z otců matku? Mají snad nejkladnější a nejzápornější postava více společného, než si myslí? Jak tento bizarní rodičovský trojúhelník vlastně chápat?

V druhém absurdním vztahu, který je taktéž trojúhelníkem, figuruje Babča, Děda Šmoula a Taťka Šmoula. Babča s Dědou Šmoulou se znají velmi dlouho. Před pěti sty lety, kdy se Děda Šmoula vydal na cestu kolem světa za kamenem nesmrtelnosti, vydala se Babča za ním a byla uvězněna na dlouhé půl tisíciletí ve strašidelném domě do té doby, než se Děda Šmoula vrátil z cest a zachránil ji. Jejich vztah je vyobrazen zvláštně. Ačkoliv by to na první pohled mohla být konečně ona klasická rodina, není tomu tak. Ještě zvláštnější ale je jejich vztah k Taťkovi Šmoulovi. Proč jej nechali jako dítě samotného? Jak vyrůstal? Kdo vedl vesnici? A kam se poděli všichni starší Šmoulouvé? Nebo nikdo jiný nebyl a Taťka Šmoula byl přibližně 400 let (ostatní Šmoulové mají 100 let) ve vesnici sám? Není tohle chování od rodičů až podivně kruté?

Poslední absurdní interpersonální vztah, který zmíním, je zajímavý svým incestním podtextem. Šmoulinka považuje Taťku Šmoulu za svého otce. On ji za svou dceru. Přesto ji požádá o ruku. Kdyby Šmoulinka byla starší, Freudián by zajásal a prohlásil by to za Odipovský komplex. Jenomže situace je poněkud odlišná a my nemůžeme tenhle vztah interpretovat jako projev oidipovského či elektřinina komplexu (musíme si uvědomit, že je to Taťka Šmoula, kdo iniciuje tuto skutečnost, ne Šmoulinka). Jak si tedy tento akt vysvětlit? Proč by se vůbec nějaký Šmoula měl ženit? A proč zrovna s někým, ke komu přistupuje jako k dceři?

Na některé otázky se odpovídá těžko, domnívám se ale, že už jejich vyřčení je zajímavou interpretací. Přejdu proto k poslední a pro mne osobně nejzajímavější interpretaci, která nazírá na Šmouly z psycho-sociálně-politického pohledu a je tedy poněkud jiná, než interpretace napsané výše.

Šmoulové jako totalitní komuna

Antoine Buéno ve své knize „Malá modrá kniha“ tvrdí, že „šmoulí společnost je archetypem totalitního společenství, které má vlastnosti stalinismu a nacismu.“ Původní komix prý nebyl určen dětem, ale spíše dospívajícím a dospělým. Taťka Šmoula představuje Hitlera, Šmoulinka árijský ideál krásy a Gargamel antisemitskou karikaturu. Marc Schmid v roce 1999 sepsal parodický článek, ve kterém Šmouly přirovnává ke komunistické společnosti a Taťku Šmoulu ke Stalinovi. Na první pohled směšné ideje, proč by dětská pohádka měla být spojována s nacismem a komunismem? Při hlubších úvahách to ale tak jednoznačné není.

Prvně bych rád rozebral totalitní společnost, která připomíná socialismus. Na vrcholu této komunity stojí jen jedna osoba připomínající totalitní kult osobnosti, která má v rukách všechnu moc. Tato (byť přirozená) autorita, rozhoduje, řídí i soudí. Všichni ostatní jsou na hierarchii až po něm. Socialistické rysy pak zdůrazňuje až absurdní kolektivismus, ve kterém dělá „každý dle svých možností a dostává dle svých potřeb“. A tak někdo staví domy, další vaří, jiný šije, a jiný nedělá nic a využívá výhod systému. Marx ve svém Kapitálu usiloval o zrušení peněz – šmoulí společenství peníze nepotřebuje, je tedy doopravdy prototypem komunistické totalitní společnosti. Tohle kolektivistické komunistické uspořádání částečně naznačil už Platon ve své Ústavě, kde zmínil mj. kolektivní výchovu dětí. A ta je zde taktéž patrná. Šmoulata nemají rodiče, vychovává je celá komuna.

Co se nacismu týče, při troše snahy spatříme i ho. Kromě již zmíněné antisemitské karikatury v podobě ziskuchtivého a nebezpečného Gargamela, árijské modrooké blonďaté krasavice, kterou všichni zbožňují a hodného absolutního vůdce se zde vyskytují další zajímavé rysy. Za nejzajímavější motiv považuji přeměnu Šmoulinky. Připustíme-li, že Gargamel ztvárňuje Židy, byla i Šmoulinka zprvu židovkou. Měla nejenom černé vlasy a velký nos, ale byla i zlá – a i přesto, že Šmoulové netušili, že je zlá, chovali se k ní nadřazeně. V dobrou ji proměnil až Taťka Šmoula, přičemž ji zároveň změnil vlasy na blond, s čímž stoupl zájem Šmoulů o Šmoulinku. Proč? Proč na ni musel používat kouzlo (V komiksové verzi dokonce plastickou operaci!), když se omluvila, chtěla zůstat se Šmoulama? Proč musela změnit barvu vlasů? Proč se k ní před tím chovali nadřazeně? V našem kontextu se přímo nabízí znázornění nacistické převýchovy a rasistická nadřazenost jedné rasy nad druhou. Co když jsou Šmoulové opravdu ve skrytu duši nacističtí rasisté?

Závěr

Jsem si vědom toho, že výše načrtnuté interpretace se mohou jevit jako kontroverzní a jejich aplikace na dětskou pohádku poněkud obskurní. Proto je potřeba mít na paměti, že děti interpretují pohádky jinak než dospělí a tam, kde my vidíme incestní povahu vztahu, rasismus či homosexuální komunu, vidí oni přátelství, boj dobra proti zlu a milující společnost. V této krátké eseji jsem se snažil analyzovat pohádku očima dospělého a zcela jsem ignoroval pohled dětský, který mnoho věcí vidí a interpretuje jinak. Z toho důvodu jsem si mohl dovolit rozebírat Šmouly jako archetypální zastoupení každé lidské vlastnosti, zamýšlet se nad absencí klasické rodiny, popsat incestní interpersonální vztahy i interpretovat šmoulí společenství jako totalitní komunu. Šmoulové jsou ale především pohádka pro děti, a proto by tyto interpretace měly sloužit spíše k menšímu zamyšlení, případně pobavení, než k závaznějšímu hodnocení díla, které milovaly a stále milují tisíce dětí po celém světě.