Slovo a prostřední pokoj

I.

S tradicí je spojen klid, klid duše, která se v jistotě pravdivosti poznaného ocitá ve stavu božského opojení. Duše je smířena sama se sebou, vichřice nesamozřejmého opustila region lásky a bezvětří se stalo dominantním znakem skleslého prožívání skutečnosti přítomného okamžiku.

Z lásky se stala tradice a pohřbila všechny naděje na slovo, které by promluvilo k ostatním duším, neboť svět v tradici není otevřeným polem rozmluvy. Naše těla ustlala smrti v prostředním pokoji.

Jaro se mnohokrát pokoušelo provonět náš práh, ale my jsme jen tradičně dohlédli na špičku svého nosu. První pokušení dává šanci vytrhnout svůj prostřední pokoj a předložit ho k posouzení srdci. Smrt v prostředním pokoji však stále trvá na své existenci, domáhá se svého kralování a lidstvo odpovídá mlčením. Nechceme najít klíče ke třinácté komnatě. Je to totiž pokoj, který leží mezi mnou a tebou, mezi dospělým a dítětem, nevinným ve své nevědomosti o konci, který se nezadržitelně blíží a přesto se snaha zadržet čas stává promyšleným pomalým umíráním všeho dobrého v lidském pokolení.

Co jsi ještě viděl? Viděl jsem Sókrata jak se opřel o zídku a zakryl své oči dobrovolnou tmou a ruce mu svítily od slz, plakal nad rozlitou časoprostorovitostí. Pak začalo pršet a on tam stál a já se ptal, proč tam dole stojí a neodejde někam do bezpečí. On v té vichřici zůstal, snad byl šťastný, snad byl bláhový. Pak na chvíli otevřel své dveře k nebi, a když mu jeho zrak sestupoval opět do hloubky země, všiml si mne a naše pokoje se staly jedním, vstoupili jsme do dialogu, byl krátký, však čas není důležitý. Já jsem tam byl a on mi odpovídal.  Rozum povstal z popela a přes všechen déšť a hrůzu toho dne, stal jsem se člověkem. Ne smutek, ale radost zavládla v mých křídlech. Naše životy už nikdy nebyly tak oddělené, abychom se nesetkali v prostředním pokoji. Slovo roznítilo požár s nedozírnými tvořivými důsledky. Přál jsem si, aby nikdy nepřestalo pršet, pak by Sókrates odešel a já bych už nikdy neměl šanci zaklepat na jeho pokoj.

Poslední odpověď pak bude setkání duší v rozmluvě, která tradici dá definitivní vale. Láska z tradice je totiž vždycky podmíněná, nutně vymezuje hranice, neproniknutelně uzavřený svět, který neodpovídá světlu, ale spíše prostopášné a chladně kalkulující tmě. Jistota poslední odpovědi je takovou tradicí, a proto se jistoty vzdávám a otevírám svůj prostřední pokoj k posouzení každodennímu srdci. Nemám strach z tučných spisů o pravdě, protože ten, kdo je píše, také stojí o setkání v prostředním pokoji s ostatními lidskými bytostmi. Však do prostoru vstupují někteří z autorů jen částečně, zůstávají ve svých panelových bytech a často se dívají přes záclonu do noční tmy, protože den pro ně není. Tam totiž všechny tváře mají neoddiskutovatelné kontury, možná proto často chceme přítmí, abychom tolik nevypadali. Aby se nikdo svým slovem nedotazoval na prostřední pokoj. Zdvořilá nevšímavost je fajn a patří do moderní doby míjení na ulicích, v parcích, v barech a na nádražích celého světa, ale zkusme někdy zdvihnout svou hlavu, dát šanci slovu, které živí rozum, sakrament lidského dítěte, potomka věčného řádu, který neodpouští kritický postoj.

Co odpovím dítěti, které se dotazuje na smysl lidského života? Odpovím mu vřelým přivítáním do svého prostředního pokoje a své srdce mu předložím k posouzení. Dítě ve mně posoudí mou připravenost kráčet cestami lidských setkávání. Budu se snažit rozpomenout na dobu před slovem, kterým jsem vstoupil do lidské obce, do obce rozdílných představ o dobru, pravdě a spravedlnosti. A pak se možná přiblížím dítěti, které odpovídá natahováním svých malých ručiček. Dnes píšu tuto úvahu, protože mi člověk slova nabídl účast na prostředním pokoji. Já, dítě ve mně a Sókrates společně v jednom přístřešku, před vichřicí schovaní, díváme se do svých světel a slovem pomáháme k otevření třinácté komnaty. Rosteme v naději, ne v tradici definitivních smutků a ostrých obrazů. Rozostřenost je definicí naděje, která neustává na jednom místě, nestaví sobě modly, netouží po panování v prostředním pokoji, tak jak se o to smrt tolik snaží a usiluje. V noci budeme slovem chráněni před bídou luxusu.

A když zima začala připravovat naše srdce ke spánku, smrt v prostředním pokoji darovala tradici největší z možných dárků, naše svědomí, naše uloupené svědomí. Nikdo ti ho neuloupil, ani tobě, člověče. Dveře od pokoje se nikdy nezavřely úplně, ani když jsi času prodal své dny, minuty a okamžiky. Na co čekáme? Na jaro, až nás něco zvenčí, příroda přinutí vyjít do prostoru a ukazovat těla a řeč se stane intenzivnějším doplňkem našeho přežívání? Chyba. Propadnout tradici znamená právě tohle usnutí, tohle rezignování za pár šlupek na prostřední pokoj každého z nás. Ano, změnili jsme se trochu, možná více za tu dobu dlouhých nocí a sychravých dní, ale omlouvat tradicí přírodního koloběhu náš lhostejný postoj ke slovu, je slabost, pro kterou mnohdy odešli mnozí do předem prohraných válek a předem nastražených sebevražedných pokusů, které v lepším případě byly dokonány. V čí prospěch ukončuješ otevírací dobu svého vědomí? Možná, že ztráta zlata je pro tebe horší než ztráta svého života, tvého prostředního pokoje. Skrze tvá slova jsi určil co je dobré a co ti ubližuje a růže natrhané za vlahých nocí uschnou, i když budou ležet na tvém srdci. Ty je neucítíš, ale ony tam budou, pak ale umřou, protože jsi zavřel dveře těm, které chtěli vstoupit do tvého pokoje a zalévat je svým slovem, láskou, laskavým slovem.

Když konečně přestalo pršet, Sókrates zklamaně odcházel, ale ještě jednou pohlédl do mých očí a já mu v té chvíli nerozuměl. Nebyl jsem připraven na jeho odchod, nebyl jsem připraven zrušit prostřední pokoj, ale musel jsem to udělat. Ačkoli nepadlo ani jedno slovo, naším slovem byl náš pokoj a cítím, že to udělal svobodně jako ten, který ví, že svoboda je jen pro dospělé, kteří slovem, pokud to umí a znají, mohou odpovědět na nepřestajné dotazování dítěte v každém z nás. Ani člověk nemůže přinutit druhého k nešťastnému pobytu v přítomnosti tváře druhého. Zklamal jsem snad důvěru, která mi byla tehdy svěřena na schodišti prachem zavátým? Možná. Já vím jen jedno. Stál jsem tam v té vichřici také, jen pár metrů od Sókrata. Déšť oblékl mne dokonale a moje duše nepodléhala žádným povinnostem okolního světa. Byli jsme si rovni v postavení, které nám přisoudil osud vesmíru. Konkrétní svoboda lemovala naše ústa a v nepřestajné touze uchopit slovo co možná nejšetrněji, zahájili jsme koncert o dvou původně oddělených pokojů, které se staly jedním velkým. Každý z nás předložil svůj region lásky k posouzení jednomu velkému srdci. Srdce, které se rozhoduje den co den, odmítá předsuzovat ostatní, kteří usilují o přijetí do prostředního pokoje.

Prostřední pokoj tehdy začal svůj život. Já, dítě ve mně a Sókrates jsme připraveni zimě vzdorovat a jaro přivítat bez ohledu na první vrásky, ty patří k lidskému životu, bez nich není vášeň dostatečně velká. A bez vášně není lásky a srdce upadá v zapomnění a stává se jen tradovanou báchorkou o možnosti, ke které mnohokrát nemíníme ani přivonět, natož naslouchat.

Ano, možná, že celé tohle vzpomínání na setkání se Sókratem v Athénách dostane časem nálepku „další tradované vzpomínání na Sókrata“. A co slovo, které jsem dobrovolně obětoval, abych se s ním, s vámi mohl setkat v prostředním pokoji? Bylo to všechno marné, bláhové, nesmyslné, špatně vypočítané? Otázka se stane mojí každodenní snídaní, přestanu vzpomínat na Sókrata, a jak jen to půjde, budu zdvihat své slovo, aby ho lidé viděli, aby se nebáli ke mně přijít, podat mi ruku a podívat se do očí beze strachu. Zahájím možná kurzy společného cvičení v prostředním pokoji, který už nemá zámek. Jak to vím? Včera jsem se rozhodl předložit můj krpálek k posouzení věčnému, srdci neviditelnému, skrytému a přesto ve slově velmi jasně zřetelnému. Snad každý je schopen rozlišit mezi dobrým a zlým, mezi dnem a tmou, mezi láskou a smutkem, který přináší samota. Nevěřím na tradici, která mluví o lásce. A slovo otevřelo prostřední pokoj…

II.

Dialog jako slovo, které se teprve stává slovem, probíhá na pozadí tenisového zápasu.

Slovo se utíká k sobě právě v čase, který označujeme v tenisové terminologii, jako TIME OUT. V této úvaze půjde o to slovo, které se vyvazuje ze své „dialogičnosti“ a stává se sebou samým. Už tu není rozhodčí, ani obecenstvo je tu hráč, který je sám se sebou, nic netvoří, není ve vztahu slovo – slovo, je tu právě onen oddechový čas, v němž lze poskytnout své duši odpočinek, aby mohla sklopit své oči k zemi a v poklidu spočinout v ručníku, do kterého může vměstnat všechnu nahromaděnou energii a přetlak z předchozího tvoření slova. Umyje svou bezprostřední zkušenost s časem do předem připraveného materiálu, který má kapacitu pojmout všechno co přebývá, překáží, nedovoluje mi vidět jasně. Tento čas věnuji dobrovolně věčnosti, ať mi neproteče mezi prsty, ať neumírám v konkrétním čase, ale v čase, který není v rukou člověka, tvora nedokonalého a plachého. Je tu jakási činnost, jež může tento oddechový čas natáhnout do nekonečna, je to čas, ve kterém si duše uspořádává zkušenost do nových řádků, vsazuje ji do kontextu svých dní, které se postupně, čím dál tím víc hromadí. Ze  dnů, ze kterých se postupně stávají měsíce, roky, ale věčnost v nich přesto obsažena není. V lidském počítání není místo pro věčnost, jistota, se kterou každé ráno vstávám, je ve slově, které budu tvořit, pro které však často zapomínám na oddech. Na čas, ve kterém se mohu přibližovat k počátkům všeho, co činí můj život životem a nikoli jen k povrchnímu hodnocení uplynulého vyskytování se v čase a mnohdy bezvýznamného tvoření slova, které vede pouze k negativnímu naladění duše, která se zabývá ublíženým srdcem, které tak bolí a svíravý pocit v hrudi nedovolí často pohnout se z bodu mlčení, resistence vůči slovu k odpovědnému reagování.

Jakým způsobem je metafyzika úzkostná porucha lidského rozumu? Oddechový čas je naším soukromým časem, je to ustrnutí v sobě samém, nevycházení do prostoru slova, je to pokoj, který obývám pouze jako schránka na rozum, který se touží ukázat, vyjevit, dere se ze svého lůna, rodí se znova a znova, je to nekonečný proud – rozum ejakuluje do prostoru ticha a prázdna, je to oblast privátna,  jako provozování milostných hrátek. Tady jde ale o víc než o okamžitou odpověď mého těla na sexuální prožitek. V oddechovém čase věnovaném právě otázce po smyslu všeho teď a tady se člověk přibližuje k sobě samému, k vesmíru. Prožitek nekonečna, myslet nekonečno znamená, že toto „myslet nekonečno“ může samotný rozum jen v soukromí, v čase, který má jinou povahu než čas společenského života. Není to čas celebrit, je to čas filosofie. Poklady, které skýtá metafyzika jako oblast filosofie, jsou nezměrné. V metafyzice nepůjde o slovo, které se tvoří v dialogu, zde půjde o samotný rozum, který nechám působit, budu čekat na otázku, kterou položí, jak ji položí, na co se zeptá. Rozum se ptá, nikoliv člověk. „Reason itself“ je konstruován k otázkám přesahujícím každodennost, kauzalitu dne a noci. Pro rozum tohle není důležité. Důležitý je Horizont a co je za ním. Rozum dychtí po vědění, po ovládnutí všeho viditelného i neviditelného. Rozum prostupuje všechno co je v pohybu, rozpoznává své možnosti, pochoduje na cestě za nekonečným příběhem, který však musel nutně mít někde počátek a nebo ne? Nebo je to opět zkreslené vidění, ustrnutí do zaběhnutých linií myšlení o čase v čase, jehož pánem nejsem. Z tohoto pohledu pak není nikdo ani mladý ani starý, tyto pojmy rozum nepotřebuje, jsou to sociologické termíny a metafyzika není sociologickou disciplínou. Pojmy krásna a ošklivosti jsou také mimo tento region, jsou to antropologické termíny vztahující se k hodnocení něčeho co buď chci nebo nechci na základě pocitu libosti. Rozum však nikdy nechce. Vůle rozumu chybí. Lidský život nelze svázat do pouhého sociologického výzkumu. Nechci být číslem či jednotkou v tabulce. Pokud učiním toto rozhodnutí bez zásahu druhého člověka či vyšší moci, pak mohu zahájit proces, na jehož konci nic není, protože ani začátek ani konec nemají v tom, co chci učinit, význam. Činím nyní – vždy a všude, protože jde o první otázky, kdy se obnažím před sebou samým i před celým vesmírem a začnu na sobě pracovat, seberu konečně rozum do hrsti a začnu, protože nevím, kdy přijde má poslední hodinka. Nic nevím, ale to není na překážku, žádnou totiž nevidím, necítím. Jsem tu jenom já a moje osobní cesta k člověku, chci se vrátit sám k sobě, abych mohl být s vámi se všemi, i když mě třeba budete nenávidět nebo usilovat o mé bezprostřední sociální jistoty. Já na nich totiž vůbec nelpím, nehledám způsob jak vlastnit lásku, přátelství, úspěchy. Chci být sám se sebou, ne být někým, nebo být každým. Filosofie mi pak bude cestou, která se neděje z důvodu ovlivňování či směřování k určitému typu jednání či chování. Metafyzika jako disciplína prvotního významu musí opět nabrat čerpat svou sílu z lidských jedinců, kteří byli povoláni k otázkám, které nemají za cíl vítězit či vydělávat. Metafyzika nezná pojem výhra – prohra, nabídka – poptávka, není ekonomickou teorií. Vesmír, tak jsme nazvali prostor, ve kterém se vyskytujeme, kde se zrodilo myšlení. Místo, které se stalo definitivním domovem metafyziky, je planeta Země, která je součástí Sluneční soustavy. A co já? Nutím své líné tělo k pravému bytí, ne pouhému uskutečnění štěstí a naplňování krátkodobých rozkoší. Jednoduše bojuji za mé právo ptát se, nestát s dobrou vůlí chodící buněčným systémem.

Když se dívám na to, co je za atmosférou, co je tam, kde není člověk, zmocňuje se mě pocit neklidu, je totiž naprosto zřejmé, že naše planeta se vyskytuje v prostoru, který má svá vlastní pravidla, svou duši. Když přemýšlím uprostřed pozemské noci o nekonečnosti vesmírného prostoru, začne se mi těžce dýchat, je mi tak úzko jako v žádné ze situací, které prožívám v rámci své každodennosti. Je to jako bych byl sám s mým rozumem a tělem na v celém tom temném vesmíru. Podívám se z okna a vidím Měsíc, tak jsme tento objekt pojmenovali a cítím tu beznaděj. Metafyzika, která se vkrádá do mé mysli – působí mi pýchu, kterou prožívám, pak však zavládne úzkost z dlouhé nekonečné tmy, kterou nemohu prostoupit. Chci dojít až k trůnu, na kterém by seděl Sókrates a odpověděl mi na otázku, po podstatě a výstavbě prostoru, v rámci nějž tu nyní za zvuků staré hudby píšu tento esej a nevím, jak a dlouho budu ještě žít a jestli to celé, můj konkrétní život má nějaký hlubší smysl, nebo je to jenom nahodilost, kterou někdo označkoval a zapsal do katastru lidských bytostí. Metafyzika neposkytuje radost, lásku či štěstí, je tak jiná. Je to pochybnost a hlavně osamělost, velmi možná taky genialita jedince, který si pokládá ty otázky, které jsou tak nutné pro uzemnění jeho osobní nejistoty o smyslu jeho fungování v rámci lidské společnosti.

Amen.