Slobodná vôľa – existuje?
Každý deň premýšľame nad tým, čo spravíme o nejakú chvíľu. Vo svojom živote robíme dôležité rozhodnutia ako sú voľba partnera, školy, alebo zamestnania. Do akej miery sa však rozhodujem “ja sám“? Má človek vôbec možnosť nezávislého rozhodovania pri svojich každodenných činnostiach? Do akej miery záleží len odo mňa rozhodnutie, čo si dám na raňajky? Máme slobodnú vôľu? Moderná veda nám môže lepšie vysvetliť chápanie slobodnej vôle či morálky.
Slobodná vôľa
Odkiaľ sa pojem “slobodná vôľa“ vzal? Pravdepodobne je tu už dlho a doteraz ani nebola príčina o slobodnej vôli pochybovať. Slobodná vôľa vychádza z predpokladu, že v minulosti som sa nejako zachoval (rozhodol sa) a mohol som sa inak. Namiesto študovania ekonomiky som mohol študovať fyziku. Namiesto čokoládovej zmrzliny som si mohli vybrať jahodovú. Ďalším predpokladom je to, že sme vedomou príčinou našich myšlienok a činov. Inak povedané – najprv na niečo myslíme a potom to vykonáme. Najskôr myslím na jedlo a potom sa idem najesť. Najskôr myslím na pohyb a potom sa niekam pohnem.
Avšak už teraz vieme, že tieto predpoklady sú jednoducho zlé a nepravdivé. Žijeme vo svete kauzality, teda príčin a následkov. Niečo sa udeje a to predchádzala nejaká príčina, ktorá tiež mala príčinu atď. Skúsme sa zamyslieť.
Čítate teraz tento článok. Čo bola tá príčina, ktorá túto skutočnosť spôsobila? Nie je možné odpovedať, pretože príčina nikdy nekončí. Ukazujú sa nám tu tri možnosti nazerania na túto problematiku. Buď je náš čin spôsobený a určený dlhým reťazcom príčin a následkov (siahajúce ešte pred naše narodenie), za ktoré nemáme zodpovednosť, alebo bol spôsobený a určený náhodou, za ktorú tiež nie sme zodpovední. Poslednou možnosťou je prepojenie determinizmu a náhody. Ak by sme náhodu a determinizmus kombinovali ako chceme, nikde sa nám nezjaví slobodná vôľa v takej miere, v akej si ju predstavujeme.
Zoberme si teraz nejakého sériového vraha (pokojne aj Hitlera). Kvôli nemu prišlo o život veľké množstvo ľudí. Jeho počínanie bolo spôsobené neurofyziologickými procesmi v jeho mozgu, ktoré boli – ako som vyššie vysvetlil – predurčené predošlými príčinami, nad ktorými vôbec nemal kontrolu. Zlé gény, nešťastná príhoda z detstva, stres spôsobený tým, že sa mu nedalo v noci zaspať. Dôležité je uvedomiť si, že tieto veci predchádzajú vedomým rozhodnutiam.Je teda otázka či spáchal zlo z vlastnej vôle správna? Pretože ak áno, tak by sa mohol rozhodnúť inak. Mohol sa rozhodnúť, že nezabije ľudí, že nebude mať násilné sklony. My tú slobodnú vôľu vrahovi pripisujeme a následne ho odsudzujeme. Pozrime sa však z väčšej perspektívy na kauzalitu. Pripisovanie viny, alebo odsudzovanie zrazu zmizne. Zmizne v okamihu, keď sa dostaneme na príčiny v detstve, alebo ešte pred jeho narodenie. Hovoriť potom o tom, že by sa mohol rozhodnúť inak, je ako hovoriť, že ak by žil v inej krajine, tak by žil v inej krajine, alebo ak by žil v inom vesmíre, ta by žil v inom vesmíre.
Predstavme si, že sme ním, že sa skladáme presne z jeho atómov. Každý jeden atóm tvoriaci jeho telo je naším. Ako by sme mohli vzdorovať chuti zabíjať? Nie sme priamo zodpovední za svoje činy. Skôr sme sa stali obeťami okolností, príčin a následkov, náhody, ktoré nakoniec vyvrcholili v daný stav, keď má človek nutnosť zabíjať. Ak by sme teda boli tvorení presne z rovnakých atómov, mali jeho skúsenosti, jeho gény, chovali by sme sa presne rovnako ako on a to z rovnakých dôvodov.
Morálka
Táto skutočnosť je pre veľa ľudí znepokojivá. Je znepokojivé si pripustiť dôležitosť náhody, alebo determinizmu, pretože to úplne mení naše chápanie morálky.
Nášmu sériovému vrahovi napr. nájdu nádor na mozgu, ktorý spôsoboval jeho nutkanie zabíjať. Naša schopnosť pripisovať mu vinu za to čo robil, by bola automaticky potlačená. Brali by sme ho ako obeť prírody. Obeťou je však aj vtedy, ak náhodné udalosti v jeho živote, ktorým nemal ako zabrániť, jeho gény, formovanie spoločnosťou vyústilo k daným činom a myšlienkam. Ak by sme úplne chápali nervovej sústave mozgu nejakého vraha, tak by sme presne mohli vidieť a sledovať, ako sa časom prenášajú zlé gény, ako sa postupne formuje štruktúra jeho mozgu.Nakoniec by to malo rovnakú váhu zbavenia zodpovednosti, resp. nazerania na vinu, ako pri nájdení nádoru na mozgu.
Niektorí vravia, že ku slobodnej vôli stačí to, že vrah chce vedome spáchať vraždu.Z vedeckého a morálneho hľadiska to však nedáva vôbec zmysel. Kde je tá slobodná vôľa, ak človek robí to čo chce na základe pudu, ktorý bol určený predošlými príčinami? Nemohol ich očakávať, nemohol sa im vyhnúť a nemohol si vybrať. Na ich vzniku nemal absolútne žiadny podiel. Sam Harris to prirovnal k tvrdeniu: „Bábka je slobodná, pokiaľ miluje svoje šnúrky.“.
Psychológia
Tento vedecký pohľad má aj psychologické dôsledky. Ľudia majú ilúziu o tom, že sa rozhodujú sami na základe slobodnej vôle. Niektorí tvrdia, že sme oveľa viac, než len súhrn všetkých nevedomých činností v našom mozgu. Je to však ako tvrdenie, že sme z hviezdneho prachu. Áno sme, ale ako hviezdny prach sa necítime a to, že to vieme, neriadi naše etické zásady. Nemôžeme si predsa brať na svedomie náš nevedomý psychický život.
Ďalej sme sa možno stretli s vyjadrením, že stačí ak danú vec vykoná človek a tým pádom je vinný. Inak povedané, že za všetko čo sa deje v našom tele (čo spravíme naším telom) sme zodpovední . Tým pádom by sme mu za vinu pripísali aj jeho nevedomú myseľ, ktorá ho koniec koncov donútila spraviť daný čin. V skutočnosti robíme mnoho nevedomých “rozhodnutí“ práve teraz. Kto si z vás čitateľov práve teraz vyberá červené krvinky, alebo riadi ich schopnosť zrážať sa pri porezaní? No nikto a dúfame, že to za nás robí naše telo. Ak by sa niečo stalo a zrážanlivosť by sa porušila, alebo by telo prestalo produkovať červené krvinky, nemohli by sme za to. Neboli by sme za to zodpovední a stali by sme sa obeťou. Preto tvrdenie, že som zodpovedný za to čo spravím ja – ako súčasť všetkého čo sa v mojom tele deje – je nesprávna.
Experimenty
Tím vedcov na čele s neurovedcom Johnom Dylanom Haynesom robili experiment – skúmali mozog človeka. Počas experimentu subjektu púšťali na obrazovke 3 náhodné písmená. Subjekt reagoval na písmená stlačením červeného gombíka na pravej, alebo ľavej strane. Scanner ukázal, že sa subjekt rozhodol vykonať danú činnosť skôr (cca o 1 sekundu), než ju vykonal. Scanner však ukazoval ešte jednu krivku mozgovej aktivity – nevedomú aktivitu – a tá začínala omnoho skôr, než vedomá. Človek mal úplnú ilúziu o tom, že sa rozhoduje sám na základe slobodnej vôle.
Tu je ukážka experimentu:
Čím ďalej tým viac sa dozvedáme aj o tom, že naše správanie, naša pamäť, alebo duševný výkon sa dá zmeniť aj šálkou teplého nápoja. Nasledujúce experimenty dokázali, aký krehký nástroj mozog je.
John A. Bargh z univerzity v Yale zvolal svojich študentov. Dostali za úlohu vytvárať vety, ktoré budú obsahovať špecifické slová. Jedna skupina dostala príjemné slová – ohľaduplný, zdvorilý, trpezlivý… Druhá skupina dostala nepríjemné slová – hrubý, agresívny, narušiť… Potom títo študenti mali svoje vety odoslať učiteľovi, ktorý stál na chodbe. Tento učiteľ sa však rozprával s iným pedagógom a študentov ignoroval. Výsledok? Drvivá väčšina študentov s pozitívnymi slovami do rozhovoru medzi ním a pedagógom vôbec nevstúpila. Všetci ostatní študenti s negatívnymi slovami do konverzácie vstúpili – v priemere po piatich minútach.
Ďalší experiment sa odohral na chodbe s hrnčekom teplého a studeného nápoja. Asistent žiadal študentov, aby mu podržali šálku čaju, raz horúceho, inokedy studeného. Potom týchto študentov zastavovali a pýtali sa ich, ako na nich asistent pôsobil. Tí, ktorí držali studený nápoj, asistenta hodnotili ako „citovo chladného“, na prvý pohľad ako sebeckého a veľmi neprístupného. Tí, ktorí držali teplý nápoj, mali k asistentovi pozitívny vzťah a považovali ho za „úprimného, milého a kamarátskeho“.
Kde je teda slobodná vôľa?
Doporučené zdroje:
http://www.national-geographic.cz/detail/svobodna-vule-neexistuje-dukazem-je-priming-12694/#.U3tYHfl_uSq
https://www.youtube.com/watch?v=rcfd-OZB5ig
http://www.nature.com/news/2011/110831/full/477023a.html
http://www.samharris.org/
https://sites.google.com/site/hayneslab/people/john-dylan-haynes
Velmi zajímavé téma na dlouhou polemiku, ale kladu si stejnou otázku – existuje svobodná vůle? Pokud připustím, že má mysl je jen výplodem – tedy důsledkem působení vnějšího světa – a je tedy relativní a nemůžu ji tedy označit za „já“, pak vyvstává otázka, zda se člověk může skutečně svobodně a nikoliv podmíněně rozhodovat. Myslím že ne. Ale co my víme? Zase za mě myslí mysl…:-) A mysl nejsem já…Tak kdo tedy jsem? Svoboda je krásné slovo, ale částečně svobodná přeci jsem – např. to co teď píšu, je projevem mé svobody…nebo není?
Já sa otázkou slobodnej vôle zaoberám:-) Základní otázka, kterou jsem v podobných článcích obvykle neviděl je: Než se můžeme ptát, zda SV existuje, co pojmem SV vlastně myslíme? Těch definic může být libovolně mnoho. Jsou různě souhlasné s našimi intuicemi (které se mohou snadno mýlit), s empirickou evidencí, ale hlavně, mají různé reálné důsledky, jsou různě pragmaticky významné, morálně relevantní, užitečné , worth wanting, jak tomu říká Daniel Dennett- a toto beru jako hlavní kritérium toho, co pod SV myslet.
Ty jsi (jsme oba studenti, jsem pro tykání) zde popsal víceméně to, co se nazývá inkompatibilistickou SV: Že existence SV není kompatibilní s determinismem ve světě. Determinismus (v určité formě) bereme jako fakt = SV(inkomp) neexistuje. Na to nepotřebujeme neurovědné experimenty (BTW, detailněji ten experiment popisuji ve své diplomce a článku, viz níže), když bysme měli Laplaceova Démona, našel by možná kauzální řetěz neomezeně do minulosti, nejen 10 sekund. Ale kompatibilisté (SV je komp. s deter., či ho dokonce vyžaduje, většinová pozice v dnešní filosofii, z dobrých důvodů) obě nutné podmínky pro SV, které jsi uvedl, zpochybňují:
1) Princip alternativních možností: Mohl jsem konat jinak v přesně stejném stavu světa. Proč bych ale měl chtít konat jinak, než jsem v přesně dané situaci konal? Pak by se mé konání nezakládalo na mých důvodech, ale bylo by v podstatě náhodné – jak by mi taková magická kontrakauzální schopnost dávala SV? Dále, H.Frankfurt našel příklady toho, kdy bychom zcela souhlasili, že je člověk svobodný a morálně odpovědný za své činy, ačkoli nemohl konat jinak (viz link dole).
2) Vědomé zapříčinění: Mé vědomí zahajuje kauzální řetěz událostí. Opět, dosti magická schopnost, která není pro SV ani morální odpovědnost potřeba. Vědomí není žádná samostatná substance, odlišná od mozku/těla, ale vágní pojem pro množství různých procesů (něco jako pojem „zdraví“). „Můj mozek rozhodl za mě“ je dualistický nesmysl, protože co jiného, než můj mozek, jsem já? Že toho mozek hodně optimalizuje „pod pokličkou“, je jasné. Jak se v životě učíme, čím dál více věcí probíhá bez vědomí, např. formování vět, jízda na kole, hraní tenisu atd. Problém by ale byl, kdybychom dělali věci, o kterých nevíme, proč jsme je udělali, či si mysleli, že jsme je udělali z nějakého důvodu, ale ve skutečnosti byly silně ovlivněny situačními okolnostmi či manipulací, či bysme vyloženě udělali nevědomě něco v rozporu s našimi přáními, přesvědčeními atd. Existují psychologické experimenty (ty Barghovy zrovna moc ne, příliš se nedaří je replikovat) ukazující, že výše uvedené se může stát, ale zdaleka to není pravidlem, a o to jde.
Je to hodně složité téma a čím víc se v tom pitvám, tím složitější to vypadá:-) Pro zájemce detailněji co jsem k tomu napsal (první dva linky česky): http://www.ondrejhavlicek.com/topics/free-will-svobodna-vule/
Pekný deň prajem. Článok som nepísal z toho dôvodu, pretože je téma slobodnej vôle moderná, ale z dôvodu zamyslenia sa nad týmto pojmom, pretože je to vskutku zaujímavá téma.
Nerozumiem ale Vášmu konštatovaniu, že takéto premýšľanie má za úlohu zjednodušiť svet. Ak slobodnú vôľu človek nemá a myslí si, že áno, tak práve takéto premýšľanie mi pripadá ako to zjednodušené. Predstava, že moje správanie predurčuje možno samotné kvantové usporiadanie jednotlivých elektrónov v atómoch (náhodné usporiadanie, keďže v týchto škálach platí princíp neurčitosti), na vyššom stupni usporiadanie a štruktúra mozgu, ktorá sa postupne vyvíja na základe možno génov, pôsobenia okolia a pod., ktoré už náhodné nemusí byť. Tento pohľad je omnoho zložitejší – teda aspoň mne sa tak javí.
Povedať, že Hitler za to nemôže, až také jednoduché nie je. Len si to predstavte, že kvôli nemu príde o život niekto z Vašich blízkych. Je jednoduché nedávať mu to za vinu? Potrebujeme sa totiž najskôr odosobniť a aj potom ak som pripravený povedať, že Hitler za svoje skutky nemohol, všetko len začína.
Ak slobodná vôľa naozaj neexistuje, potom náš súdny a nápravný systém nefunguje správne. Vrahovia a násilníci sa zatvoria do väzení a niektorých za 10 rokov pustia a tým je to vyriešené. Tu je šanca pre neurovedcov, neurofyziku, možno psychológiu. Skúmanie nášho mozgu, akým spôsobom sa mení pri určitých situáciách. Zisťovať, ktoré zmeny v štruktúre mozgu už môžu vyvolať napr. násilné správanie.
Vy tvrdíte, že slobodná vôľa sa dokázať nedá. Resp. nedajú sa presne určiť príčiny našich skutkov a podľa Vás je to aj zbytočné. Fakt, že sa to teraz nedá neimplikuje, že to nepôjde aj v budúcnosti a treba sa touto témou zaoberať. Tým som odpovedal aj na otázku „zbytočnosti“.
A správne píšete, že môj článok je viac menej len obyčajnou úvahou. Či slobodnú vôľu máme alebo nemáme, nevieme. Mňa ale táto téma natoľko fascinuje, že som napísal článok.
V časti „psychológia“ som sa chcel vyjadriť k téme viny a neviny. Kedy je človek vinný a kedy nevinný? Niektorí tvrdia, že vinný je vtedy, ak niečo vykoná svojim telom. Stačí, že ide o jeho telo. Nevedomá myseľ mi riadi napr. spomínanú schopnosť zrážať červené krvinky. Deje sa to mojim telom, ale nikto by danému človeku vinu nepripisoval. Vtip je práve v tom, že naše rozhodnutia môžu byť predurčené nevedomou mysľou a transportované do oblasti vedomej mysle, čo nám sa javí tak, že sa sami rozhodujeme. Pritom robíme len to, čo nám mozog – nevedomá časť – prikázala.
Otázkou slobodnej vôle sa extra nezaoberám a ani som sa nikdy nezaoberal. Momentálne mám veľa práce so školou a nahrávaním videí na náš náučný kanál. Napokon odpoviem na Vašu otázku: nestalo sa mi, že som si uvedomil, že slobodná vôľa neexistuje. Uvedomil som si však to, že neviem či existuje. Život sa mi pravdepodobne nejako zmenil. Ako? Netuším, pretože neviem ako by pokračoval, ak by som sa slobodnou vôľou nezaoberal vôbec.
Veľmi Vám ďakujem za komentár.
Otázka svobodné vůle je dnes dosti moderní. Za sebe musím říci, že jsem se při čtení článku usmíval. Je to typické zobrazení pohledu člověka, který nakoukl pod pokličku jednoduché mechanice a hned si myslí, že tak funguje celý svět. Skutečně, podobné úvahy o v zásadě nesvobodné vůli nejsou vposledku ničím jiným, než touhou zjednodušit svět. Jenže svět nefunguje na základě toho, jak ho popíšeme, nýbrž funguje tak, jak je. Pokud ho takto zjednodušíme, ve finále ochudíme akorát sami sebe. Říci, že Hitler za své činy nemohl, protože se pro ně nerozhodl svobodně, protože byl determinován vším možným i nemožným, je snadné. Obtížnější je to prokázat, protože to prokázat nejde. I proto se to snadno říká. Kdybych se vás zeptal, proč jste se rozhodl napsat tento článek, jak byste odpověděl? Pokud bychom v řetězci příčin šli dostatečně daleko, asi bychom řekli, že jste ho napsal ze stejného důvodu, z jakého Hitler páchal genocidu židů. Jenže: taková úvaha je a) k ničemu a b) nelze prokázat. Faktem je, že jste tento článek napsat chtěl. Morálka, stejně jako právo, není tímto pokusem dotčena. Snad se nechám přesvědčit o opaku, až uvidím nezvratný důkaz, že svobodná vůle skutečně není. Toto je jen úvaha. To co, máte pod názvem psychologie, je pozoruhodné. Srovnávání fysiologických procesů, jako je krvácení a srážení krvinek, s rozhodnutím, jakým je třeba někoho zabít, nebo se podrbat, mi není jasné. Napadá mě ale příměr: když zapnu počítač, děje se v něm mnoho procesů, z nichž o většině nevím, jak fungují, o mnohých ani nevím, že vůbec na počítači běží. Když naproti tomu otevřu okno prohlížeče, přečtu si váš článek a píšu tento komentář, dějí se v mém počítači také procesy, nicméně o těchto procesech vím, ba je sám vyvolávám. U člověka, stejně jako u počítače, je v těchto případech rozdíl mezi jednotlivými procesy dán právě jednou věcí: člověkem. Jde o to, jak se člověk k tomu procesu staví, jde o jeho osobu. I když počítači je docela jedno, jestli ho jen zapnu a jdu pryč, nebo jestli do něj něco ťukám, rozdíl mezi procesy v něm je právě v tom, že jednou se k nim vztahuji, podruhé ne. Tak zvané exaktní vědy příliš často zapomínají na to, že základní rozdělení celého světa je vždy já – ne-já. A to já (překvapivě) určuje zbytek. Konečně k experimentům. Experimenty s mozkovou aktivitou nedokazují v současné době nic. Nevíme, co to, že je nějaká část mozku aktivnější (že se ty neurony více pálí), znamená. Nevíme, jestli je mezi těmito jevy a naší činností kausalita, nebo jen korelace. Činit na základě tohoto závěry je velice předčasné. Další experimenty ukazují, co všichni víme. V určitých situacích jsme různě rozpoloženi. To ale neznamená, že se v těchto situacích nerozhodujeme. Je třeba si uvědomit, že rozhodnutí konkrétního člověka nelze zkoumat statistikou. Ze statistiky se dočteme, že lidé s horkým hrnkem mají tendenci hodnotit asistenta určitým způsobem, ale jak se rozhodli, to nevíme. Závěrem vám poradím: přemýšlejte dál. Otázce svobodné vůle se však zkuste vyhnout. Je to sice populární, zároveň však slepá ulička. A úplně skončím otázkou: když jste si uvědomil, že svobodná vůle neexistuje, změnil se váš život nějak?