Škrtni si své KDYBYCH

Fenomén podmiňovacího způsobu v lidské gramatice je záležitost vysoce existenciální. Je to verze lidské přebývání, které je definováno melancholickým, debilním uskutečňováním svého „Já“ v prostoru a čase. Ztěžovatelský komplex je pak průvodním znakem tohoto onemocnění. Tíha vlastní marnosti dopadá na celého člověka, stává se tělovým mlékem, které má mumifikující účinky.

Podmiňovací způsob se dotýká sloves jako slovního druhu. Člověk přidává do malty svých dnů, aby dokonale zakryl svou tvář.  Pohyb ustává, mizí,  až se úplně ztratí.

Případový příklad:

Láska – Milovat (znakem lásky je milovat)
Bez milování není lásky
Kdybych ji více miloval, tak by se mnou zůstala.
Věta, která postrádá jakýkoliv smysl – buď láska byla/miloval nebo nebyla/nemiloval. Následek je pak donekonečna variabilní.
Více milovat / milovat
Označovat v řeči množství nějakého pohybu, tady je to pohyb „milovat“ je pouhá slovní berlička k vlastnímu sebeomlouvání. Reální svět jen hodnotí onen pohyb „milovat“.
Je třeba pracovat s pojmy a jejich co možná nejpřesnějšími definicemi.
MILOVAT pro mě znamená: za prvé, za druhé, za třetí…

Úplně prvním momentem, kdy dochází k negaci reality je, když použiji KDYBYCH, v této řečové situaci, a tvrdím tak, že jsem nebyl plně přítomen u sebe sama, u situace, kterou jsem měl řešit, vyjádřit se k ní, zaujmout plnohodnotný postoj; jedná se nám tu v podstatě o nezúčastněné bytí, bez-vědomé plynutí připomínající vegetativní způsob vyčnívání v aktuálním fyzickém a psychickém mikrovesmíru. Velmi jednoduše – nebyl jsem duchem přítomný, i tak by se mohla tato situace popsat. Pokaždé, když duše „odchází“ z těla, podmínkové věty získávají na síle, rostou, umocňují svou pozici v našich životech.

Když se Eva v Ráji musí rozhodnout jestli poslechne hada, nejlstivější polní zvíře, aby dala ochutnat jablko ze zakázaného stromu svému muži Adamovi, tak se možná později sama sebe ptala, proč to udělala a takovéto: „Kdybych uposlechla Boha, tak bychom teď nemuseli stárnout, žít hektický život a každý den bojovat o kus žvance.“ Tento případ je však zvláštní. Otázka zní, do jaké míry byla schopna rozpoznat v tomto ďábelském dialogu pravdivost či výhodnost činu, kterého se měla dopustit na doporučení jednoho zvířátka. Nic jim nechybělo, žili v míru s ostatním stvořením a prožívali něco, o čem dneska sní kdekdo. My, co jsme v právě v tomto okamžiku lidmi, víme, že nic není zadarmo a že o vnitřní i vnější pohodu se musíme těžce starat. Jsme vrženi do světa, který postrádá jakékoli jistoty. Svoboda nám šlape na paty a nám nezbývá než se o ní postarat.

V angličtině tento gramatický fenomén (podmiňovací způsob) nazýváme UNREAL TENSE – doslova se tedy jedná o výpověď mluvčího, jejímž základem není skutečnost, ale pouhá možnost, v tomto případě nenaplněná. Mluvčí hovoří o předpokladech, které mohl ve svém jednání a chování uplatnit, ale neuplatnil. V druhé části výpovědi popisuje skutečnost, která mohla nastat, pokud by vhodně reagoval a vědomě přistupoval ke své lidské, časově omezené situaci a jednal.

Druhým možným pohledem na spojení „unreal tense“ je taková zvláštní chuť, kterou vyvolává myšlenka na čas, který je nereálný, jako kdyby se tu najednou pěstovala metafyzika, ale potají. Je třeba otevřít tuhle gramatiku tváří tvář fyzice, za kterou z velké části můžeme my sami. Ano, existují situace, které člověk nemá ve své moci ovlivnit, ale o nich tu řeč není. Není tu řeč o povětrnostních podmínkách, o divoké zvěři a dalších elementech, které jsou součástí světa, ve kterém se člověk pohybuje. Nereálný čas je časem, který nebyl. Při použití podmínkových vět tak ztrácíme svůj aktuální čas, kdy jsme u sebe, rozpomínáním se na čas, kdy jsme ne-byli při vědomí. Pak se tedy jedná o ztrátu času hned dvakrát. Jakmile začínám vítat podmínkový způsob ve své soukromé řeči, opět nejsem u sebe, dobrovolně se vzdávám své přítomnosti ve prospěch ničeho, protože tím mohu velmi snadno zaplnit prázdnotu všedních dnů. Otázka tedy zní: „Proč odcházím sám od sebe, proč se chci vyhnout odpovědnosti za své vlastní štěstí? Všechna zrcadla jsou záměrně roztlučena, aby zbylo místo pro „kdybych“. A pak se celý svůj pobyt pohybuje pouze ve větách pronášených s dramatickým pláčem, který velmi často připomíná divadelní patos. Lidský život by však divadlo nemělo ani v nejmenším připomínat. Na divadle a v jeho prostorách vůbec nevadí, když lžete, jste neupřímní, pokoušíte se druhého ošálit, oklamat, zničit, hlavně sebe. V divadle jste jen na chvíli, ten skutečný život je tam venku.

Čili najednou se nám tu ukazuje něco, co se musíme učit ve škole v konkrétním ročníku a pak z toho být přezkušováni, protože je to v osnovách a ty se musí plnit. Učíme se, že je normální, když zapomeneme udělat domácí úkol, nebo nestihneme dodat včas jistý projekt apod. V hodinách českého jazyka se učíme omlouvat svou nedostatečnost, svou dobrovolnou neochotu a lenost, na kterou jsme my lidé vymysleli jednu takovou gramatickou vychytávku. Ve škole se naučíme lhát sami sobě a omlouvat svou malost, svou nepřipravenost k vědomému životu. Jeden klasik řekl, že gramatika je solí každého jazyka. V případě podmiňovacího způsobu u sloves je to však koření ve tvaru hřebíků, které nás sekundu po sekundě zabíjí.

Ideologie „IF“ se pro konkrétní jednotlivce může stát koncepcí dobrého života, ve kterém není místo pro autentický způsob jestvování se před sebou samým. Je to dětský pohled na svět, v tom negativním slova smyslu. Dítě, které neustále pokouší osud. Den za dnem zvládá zopakovat stejné chyby, o kterých moc dobře ví, že budou sankcionovány. Dospělý muž či žena již nepotřebuje zkoušet co to dá, i když mnozí ještě stále mají pocit, že jsou nesmrtelní. Pořád si tu svou životní chvíli neumí dopřát a využít ji dobrým způsobem. To se pak může projevovat v přeplněných věznicích. „Kdybych neukradl ten chleba tenkrát, tak bych nemusel strávit myriády let na galejích“. I tak by mohl znít vnitřní monolog Jeana Valjeana z Bídníků. Je třeba ale zmínit, že i když po svém propuštění chtěl opět páchat trestnou činnost, kněz z jehož domu ukradl zlaté svícny a další drahocenné předměty, mu dává druhou šanci. A on při té příležitosti dospěje, už nechce být nasupeným děckem, které kolem sebe kope jen tak.  Začne si uvědomovat sám sebe ve svém vlastním životě. Od té doby se jeho životní příběh vyznačoval intenzivním prožíváním, které stálo za to. Už žádné kdybych.

Přestaňme tedy jednou provždy pokoušet falešné múzy a začněme jednat, teď a tady. Přestaňme si stěžovat na vnější okolnosti, za ty nejsme odpovědní. Škrtni si své „Kdybych“ a začni volně dýchat. Chce to pevný postoj, aby bylo vidět do trojúhelníku mezi rameny a srdeční krajinou, nehrbíme se tedy. Vzpomínat na celý život na život, který jsme nežili, je opravdu marnost nad marnost. Strach už nesmí figurovat v mapě intimního přátelství. Je třeba rozloučit se úzkostnou posedlostí, která velmi ráda vstupuje do koitálního vztahu s aktuálním slovosledem našich temporálních větiček.

Prostě, kdybych se nezamyslel nad „kdybych“, tak bych toho (jistě) jednou litoval. A to já nechci!