Síla slova

Vztah matky a dcery bývá často složitý. Alespoň to je můj nutný dojem. Pokud ale vzpomínám na své dětství, většina mých vrstevnic vlastně měly s maminkami výborný vztah, až takzvaný kamarádský. Nikoli však já. Vůbec se to nerovná nedostatku lásky nebo dokonce nenávisti. Náš problém byl a částečně ještě stále je velká rozdílnost povah a naprostá neschopnost správné komunikace. A to nejen verbální, ale také neverbální.

Už dlouho se nad svým vztahem k matce zamýšlím. Z raného dětství si vlastně nepamatuji žádné problémy. Do vyššího dětského věku (cca 9 let) jsem v noci ráda přelézala k mámě pod peřinu. Asi se to zlomilo v pubertě, kdy začíná být právě komunikace základním kamenem vztahu. A to zejména s člověkem, který není “typ dotykový” jako moje matka. Prakticky dennodenně jsme byly kvůli něčemu v sobě. Kvůli škole, trávení volného času, přes “co si vezmu dnes na sebe”, až po počínající nelibost a nesouhlas v komunikaci a postojům k jiným lidem či věcem. Byla jsem smutná z toho, že k sobě nemáme blízko. Myslela jsem si, že mě máma prostě nemá ráda a nechápe mě (= běžný puberťák). Byla jsem na ní naštvaná. Ale chyba byla často jen v použitých slovech.

Teď, když jsem řekněme starší, samostatná a za pár dní se sama, když Bůh dá, stanu matkou (avšak syna!), už jsem myslím dospěla k jistým závěrům, které mi pomohly některé věci pochopit. Vedla k tomu dlouhá a nelehká cesta. Hodně mi pomohl jeden přítel, s kterým jsem mnoho konkrétních příhod rozebírala. Ukázal mi, že jsou věci, které jsem za slovy neviděla. Že musím být shovívavá, protože moje matka pro mě dle všeho chce a chtěla to nejlepší, a snažila se mě motivovat, avšak ne úplně vhodným způsobem. Ale nejspíš se to snažila dělat tak nejlépe, jak jen uměla. Což ovšem neznamená, že slovy nenapáchala dost škod, ze kterých jsem se ještě vždy nevzpamatovala. Některé její jednání také bylo a je čistá manipulace – snaha dosáhnout toho, co jí vyhovuje, bez ohledu na to, co chci já. Ale při dojmu, že to, co chce ona, je pro mě to nejlepší. Uvedu pár příkladů.

Od malička jsem velmi ráda zpívala. Ve školce prý našim řekli, že mám talent a stále si zpívám (na což vzpomínají i naši sousedé a příbuzní), že by mě tedy měli v tomto směru nějak rozvíjet. Protože mojí matce se líbila hra na klavír, dali mě na něj. Ve zpívání jsem však sama pokračovala, protože to byla a je moje vášeň. I dnes, když si občas zazpívám, v tu chvíli cítím, že skutečně žiji. Je to pro mě tak silný prožitek… s ničím jiným neporovnatelný. Bohužel, mám v sobě hluboký blok ze zpívání před kýmkoliv, kterého se zatím nejsem schopná zbavit. Mrzí mě, že jsem nebyla podpořena v rozvoji zpěvu, ale hlavně to, jak mě jedna věta vlastně totálně zablokovala.

Pamatuji si to jako dnes. Bylo mi tak 12 let. Byla jsem s rodiči na svatbě, kde byla živá hudba. Jednalo se o pár, kde žena zpívala, a muž zpíval a doprovázel je na klavír. Vzpomínám si, že celou svatbu resp. svatební veselí po obědě až do večerních hodin, jsem strávila postáváním u reproduktorů této dvojice, obdivně jsem je pozorovala a zpívala si s nimi, co jsem znala. Zejména ta zpěvačka byla pro mě něco. Obdivovala jsem jí. V té době už jsem doma často zkoušela karaoke a dokonce se při tom s kamarádkou natáčela na video. Prostě zpívání bylo pro mě důležité. Když jsme potom večer jeli autem domů, kromě rodičů s námi navíc ještě někdo seděl v autě, a bavili jsme se o právě stráveném dni, moje matka do debaty přispěla tímto: „Ten chlap se mi docela líbil, ten pěkně zpíval. Zato ta zpěvačka, té to trochu ujíždělo. No, něco jako tady naší Terezce”. Smích…

A tak vznikl můj blok, který mám doteď. Když jsem sama, můj hlas je volný. Když se o pár minut pokusím zazpívat to samé před kýmkoliv, nejde to…

Další příběh souvisí s mým dosavadním asi největších osobním úspěchem, na který můžu být hrdá, jelikož jsem ho dosáhla jen díky sobě. Od dětství jsem byla sportovně nadaná. Sporty mi šly. Zdědila jsem tento talent, podobně jako hudbu, po svém otci (který odešel ze střední z důvodu věnování se hraní na bicí v kapele). Oproti tomu moje matka neumí na nic hrát, zpívat, a když na ní hodíte balon, zaručeně jí trefí. Jako malá jsem trávila hodně času na kole, bruslích a na základní škole jsem hrála florbal a ping-pong. Zejména v ping-pongu, který mě naučil táta, jsem v dětských letech vynikala. Porážela jsem dospělé pány již v jedenácti letech. Když jsme hrávali doma turnaje, při rozzařování jsem byla vždy počítána za muže, nikoli ženu nebo dítě.

Jednou jsem na táboře hrála volejbal, který mě bavil i na tělocvicích ve škole. Řekla jsem mámě, že bych ho chtěla hrát. Její odpověď, která tuto komunikaci ukončila, byla: „Ten se hraje až od patnácti.“ Což mimochodem samozřejmě není pravda. V té době mi mohlo být kolem dvanácti let. Zhruba tehdy se k nám do sousedství přistěhovala nová rodina, a já našla novou nejlepší kamarádku. Asi o rok později jsme se nějak dostaly do debaty o volejbale a rozhodly jsme se, že ho chceme hrát. Vzaly jsme Zlaté stránky, našly jsme si “Slavie – volejbal” a vytočily číslo. Po uvedení věku nám dali kontakt na trenéra naší věkové skupiny, a naše, tedy zejména moje kariéra byla nastartovaná. Potom, co jsme se “přišly ukázat” a začaly chodit na tréninky, už to šlo rychle. Moje kamarádka, asi po měsíci skončila, a já začala velmi rychle stoupat nahoru. Během roku jsem se vypracovala do základní sestavy a dokonce jsem začala chodit vypomáhat do starší kategorie. Najednou jsem měla tréninky 4-5x do týdne a o víkendu zápas nebo výjezdy na turnaje, a to i do zahraničí. Začala jsem tím úplně žít. Moje matka (ani otec) mě ani jednou neviděla hrát, a kromě toho, že měla obavy, jak budu kvůli tréninkům zvládat školu, se o „můj sport”, o mé úspěchy vůbec nezajímala.

V prváku na střední jsem začala hrát beachvolejbal, kde jsem se do roka dostala do reprezentace. A našla tak svou další vášeň. Beachvolejbal, ačkoliv se to na první pohled může zdát jako volejbalu velmi podobný sport, je od něj ve skutečnosti dost odlišný. Kromě menšího hřiště, jiného povrchu, balonu, techniky úderů, pravidel, jde zejména o počet hráčů na hřišti. V klasickém tzv. „šestkovém” volejbale nemusí být hráči tak všestranní a hlavně, nejsou tak závislí jeden na druhém. V šestkovém volejbale lze střídat hráče a přijímat rady od trenéra. V plážovém jste tam jen vy dva. Je to psychicky velmi náročný sport. Na vyšší úrovni je to boj o každý bod (až do 21 bodů), kde standardní taktika soupeře je vybrat si slabšího z dvojice, a na toho hrát každý jeden balon z podání i pole. Je to velká odpovědnost. Pokud přijde krize, jediný, kdo vám může pomoci, jste vy sami a trochu váš spoluhráč, ale zejména vy. Asi vás nepřekvapí, že mě opět moji rodiče, ani nikdo jiný z rodiny neviděl hrát. Tedy, jednou jsem je poprosila, aby přišli. Ale byla jsem tak nervózní, že jsem vše kazila, a oni chtěli jít hned potom domů, že tomu nerozumí a nebaví je to. Perlička na závěr. Jak byste reagovali na hrdě pronesenou větu svého potomka: „Vybrali mě do reprezentace. Jako jedna ze čtyř dívek nás pojedu reprezentovat na Mistrovství Evropy do osmnácti let”. Chvilku se zamyslete… co se na to tak asi dá říct? No, reakce mojí maminky byla:

„Kde to je?”

„Na Ukrajině.“

„Tam je to nebezpečné. Nemohl by tam místo Tebe jet někdo jiný?”

Jako poslední jablko sváru uvedu náš současný problém. Téměř celá moje rodina sídlí na kraji Prahy. Moji rodiče, babička, děda, teta, obě sestřenky s rodinami. Před pár lety jsem odkoupila od své babičky dům, který leží tamtéž. Tehdy jsem měla přítele, s kterým jsme se zde chystali bydlet. Ale rozešli jsme se a já si našla partnera, s kterým žiji v centru Prahy. Prozatím jsme v pronájmu, ale kousek odsud jsme zakoupili byt v novém projektu. Od našich k nám domů to trvá asi 25 minut autem. Od té doby, co zde bydlíme, ale zejména od toho okamžiku, co jsme se rozhodli tady také koupit byt, to mám každou chvíli na talíři. Formou výčitek je mi často sdělován nesouhlas s tím, kde bydlíme. Že je to moc daleko, že je úplně jedno, jestli bydlím v Benešově nebo tady, že kdybych bydlela tam, „kde jsem měla”, mohla by ke mně třeba na půl hodiny (matka) vždy zaskočit, takhle, že nemůže – jinými slovy, že jsme to úplně pokazila, a ať si nemyslím, že za mnou bude jezdit, protože neřídí a MHD to trvá přes hodinu. Že prostě „bydlíš moc daleko“ a „já jsem Ti to říkala”.

K tomu, zřejmě pro mé uvědomění si špatného rozhodnutí, mi stále vypráví, jak se stará o děti sestřenic – že tuhle šla pro malou do školky, jindy hlídala, když šla sestřenice ke kadeřnici, pak šla druhé s chlapcem k doktorovi, protože nikdo jiný nemohl a proč atd. Přidal se i táta. „Byl jsem u doktora na kožním (kam chodím taktéž). Ptal se na Tebe. Řekl, jsem mu, že už asi nepřijdeš, protože ses odstěhovala.“ Kdybyste byli při tom, vycítili byste to zklamání v jeho hlase. Nebo naopak útočnou formu výčitek v matčině projevu, když se od historek „jak se starám o děti, co tu bydlí“ rozhodne přejít k tomu říct mi to „polopatě“, abych to konečně pochopila. Jako kdyby nebylo jiné správné místo na zemi, kde bych mohla žít, kromě toho, kde jsem vyrůstala. Jakoby to nebyla moje volba, ale bylo to předem dané. Samozřejmě je v tom podporuje i zbytek rodiny – například sestřenice, podobnými reakcemi typu: „Tak si se neměla odstěhovat”.

Nežijeme na druhé straně světa někde v cizině, jako někteří. Jen jsme si dovolili odstěhovat se tam, kde to má můj partner rád a působí zde ve sportovním klubu. Jeho rodiče pochází ze Slovenska a za dětmi (zde v Praze žije i jeho sestra) se po celém životě, stráveném na malé vesnici, přestěhovali 500 km. Prodali dům a nyní tu žijí v bytě – zatím navíc v pronájmu. Za dcerou dojíždí přes celou Prahu – paradoxně kousek od našeho rodinného osídlení. Když jsem v pokusu o obranu tímto argumentovala, samozřejmě bez úspěchu. Protože oni se přeci nebudou přizpůsobovat, když jsem to „pokazila” já.

Nepřipadá mi to úplně „fér“. Jejich slova dosahují tíženého výsledku – totiž ubližují. Ačkoliv si za svým rozhodnutím stojím, nerada je trápím a ráda bych jim vyhověla. Nicméně, odjakživa jsem trochu černou ovcí rodiny a představa, že se budu tak často se všemi stýkat, mi vlastně ani není příjemná. Ale nahlas to moc neříkám, protože těmi slovy nechci někomu ublížit.

Naše rodina se ráda a často schází. Pravidelně se setkává přes dvacet lidí, tudíž má stále někdo svátek nebo narozeniny a k tomu se dělá oslava (zpravidla konaná u nás doma, protože rodiče jako jediní nebydlí v bytě). Ta probíhá tak, že se začíná v sobotu kolem deváté až desáté a končí v neděli večer. Po celou dobu se hlavně jí, pije a „kecá“, že to musím tak popsat. Protože se bohužel ani nediskutuje o něčem, o čem by někdo něco skutečně věděl. Asi je jasné, že to není pro každého. Do doby, než jsem se začala hodně věnovat sportu, jsem se všech pravidelných, rodinných sešlostí účastnila, protože jsem ani jinou možnost neměla. V době mého aktivního sportovního úsilí, mi bylo vytýkáno, že se „nevěnuji rodině” a radši „jdu plácat do balonu”. Chtěla jsem svůj čas trávit aktivně nebo ho aspoň nemrhat zbytečnými řečmi o ničem. Z toho důvodu, že jsem studovala vysokou školu a v práci se stýkala s jinou sortou lidí, než je většina mých příbuzných, jsem prostě “jiná”. “Jiná” resp. “divná” jsem i kvůli tomu, že s nimi nechci od rána do večera pít alkohol a mít z toho radost.

Každopádně přesto mě jejich slova bolí. V mém jednání není nic proti nikomu z nich. Už vůbec ne v tom, kde jsem se rozhodla bydlet. Naopak, myslím, že se po našich bouřlivých hádkách a neporozuměním v minulosti, dá považovat za úspěch, že bydlím „tak blízko“, a pravidelně, alespoň jednou týdně, se navštěvujeme. Myslím, že by měli přijmout mé rozhodnutí a můj život a přestat mi mé volby při každé příležitosti vyčítat. Ale asi jim chybím a neumějí to lépe vyjádřit… Snažím se to chápat a vyjít jim vstříc. Snad i oni jednou pochopí, přijmou a aspoň beze slov, někde uvnitř, mě ocení…

Tereza Špetlíková, Praha.

V době uzávěrky – 26 let.

Kategorie – starší.