Síla slov

Miluji Tě. Tady a teď. Tvé oči, jejich jiskra a pohled, jakým se na mě díváš, mě naplňují štěstím. Do Tvé tváře mohu hledět celé hodiny, a přesto nemám nikdy dost. Jsi jako vesmír a ve Tvé přítomnosti mne přepadá neskutečná touha společného objevování nekonečna. Tvé tělo je odrazem naprosté dokonalosti. I přes Tvé občasné pochyby jsi mým rájem tady na zemi. Tvá neodolatelná vnější krása, jako by však byla jen pouhopouhou ochutnávkou k poznání naprostého božství. Nedokážu v celé komplexnosti popsat slovy, jaký poklad ukrývá Tvá duše.

Jsi zrcadlením lidské pokory a moudrosti a já vždy s ohromením poslouchám všechny Tvé příběhy. Jsi pochopením a empatií, jako mávnutím kouzelnou hůlkou zvládáš roztříštit všechny těžkosti, které mě tíží. Často mám pocit, že mi čteš myšlenky, jelikož Tvé rady jsou tak úderné, že i nejlepší doktor by před Tebou smekl klobouk. Bavíš mě a vždy mě překvapí Tvé pohotové odpovědi, když si na Tebe zrovna něco vymyslím. Jsi hravost. Při společném setkání vždy na chvíli ztratím okouzlením slov. Uvědomuješ si vůbec svou moc i to, jak moc je důležité, že jsi? Již si neumím představit další den bez našeho společného probuzení. Pohledu, polibku, doteku, věty, cítím obrovskou vděčnost za naše propojené světy. Ukazuješ mi velkolepost lásky. Již začínám rozumět tomu, proč jedna labuť umírá steskem při úmrtí té druhé.

Vyvoláváš ve mně pocit závislosti i přesto, že mým snem bylo udržet si svou svobodu. S tebou se mi změnily všechny priority. Sny splynuly jako už naše těla tolikrát do jednoho společného, a to být šťastně naplnění z toho, že spolu můžeme sdílet moc přítomného okamžiku. Dovolili jsme jim se probudit a stát se tak naší realitou.

O lásku později. Nenávidím tě. Zvedni se a odejdi. Tvé oči, jsou jako dva ohnivé plameny, do kterých již nedokážu pohlédnout. Hořím bolestí a při každém dalším okamžiku s Tebou trpím čím dál víc. Mám Tě již dost. Jsi jako vězení a ve Tvé přítomnosti mě přepadá nekonečná touha skončit toto prokletí. Tvé tělo se mi příčí. Udivuje mě, že si ještě stále nechceš uvědomit, jaký odraz pekla zde na zemi ztvárňuješ. Tvá vnější prohnilá stránka jako by byla však pouhým upozorněním na to, že se uvnitř skrývá něco mnohem horšího.

Jen těžko dokáži z hloubi své duše popsat, co to přesně je. Jsi zrcadlením zrady a vypočítavosti a já vždy žasnu, jak bezpáteřní můžeš vlastně být. Jsi sebestředností a lhostejností, kterými jako kouzelnou hůlkou mažeš všechny láskyplné vzpomínky. Mám pocit, že mi čteš myšlenky, jelikož Tvé rány jsou tak úderné, že ani ten nejlepší doktor mě nemůže zachránit. Rozčiluješ mě a vždy vnitřně zuřím při každé Tvé dětinské odpovědi, když se s Tebou snažím nějakým způsobem komunikovat.

Uvědomuješ si vůbec, jak mě ničíš? Při představě šťastného okamžiku vidím každý další den bez našeho společného probuzení. Pohledu, polibku, doteku, věty, cítím obrovskou bolest v propojenosti našich světů. Ukazuješ mi velkolepost vypočítavosti. Již začínám rozumět tomu proč, se říká, že láska je slepá. Vyvoláváš ve mně pocit naprosté bezmoci a zatracení. S tebou jsem ztratila všechny své priority. Mé sny se rozplynuly a při představě, že naše těla byť už jen jednou sdílejí stejný rytmus, umírám nešťastností.

Žádná cesta na světě se neobejde bez rozcestí. Ve Tvém odrazu spatřuji skrýše mých slabin i štíty mých jistot. I houpačka se musí houpat nahoru i dolů, aby se onen adrenalinový zážitek dal vychutnant plnými doušky.

Zkrze pootevřené okno stále dokola poslouchám celý Váš příběh. Roky, měsíce, týdny. Ve svých představách jsem součástí tohoto vystoupení, od kterého se zkrátka nemůžu odtrhnout. Dokážu být na straně Vás obou a zmateně tak bloudím láskou i nenávistí. Jsem fascinovaná všemi polohami vašeho vztahu. Jen abych i já sama na chvíli cítila štěstí i neštěstí, které se topí v mém vnitřním osamocení. I přesto, že mé oči nikdy nespatřily světlo. Síla Vašich slov mě udržuje při životě. Probouzejí ve mně emoce a pocity, které dávají mému životu smysl a důvod žít. Vidím.

Dominika Ponczová, Havířov.

V době uzávěrky 21 let.

Kategorie – starší.