Selfie jako jednocestné zrcadlo

Když se procházíme městem, můžeme spatřit mnoho mladých (a třeba pro nás atraktivních) lidí, kteří zrovna ve chvíli, kdy je míjíme, pohled našich očí snadno přehlédnou. Protože si vytváří selfies. Sledují přitom sami sebe anebo se naopak dívají na své přátele ze sociálních sítí?

V psychologických výzkumech či ve vyšetřování se používá jednocestné zrcadlo. Před zrcadlem se odehrává děj, který může sledovat nikým nerušený pozorovatel. Pozorovaný vidí odraz v zrcadle, zatímco pozorovatel je skryt za „průhledným“ zrcadlem. I pozorovaný se může stát v jistém ohledu pozorovatelem: svého odrazu v zrcadle.

V něčem analogická situace vzniká při vytváření selfies. Při pořizování selfies je sledován jeho autorem „zrcadlový obraz“ na displeji telefonu, sloužící dalším pozorovatelům na síti. Náš „sebezpyt“ před „zrcadlem“ je zároveň přístupný dalším pozorovatelům. Rozdíl oproti jednocestnému zrcadlu, o jehož existenci nemusíme vědět, je naše stylizace. Pozorujeme se, abychom byli viděni, zcela záměrně a s určitou intencí.

Jedná se tak dle mého soudu v jistém ohledu o novou kulturní zkušenost: zatímco Narcis se utopil v řecké báji v hladině, jež odrážela jeho obraz (natolik jim byl přitahován), dnešní stylizovaný sebezpyt je sdílený a nepostrádá zpětnou vazbu. Nebereme v něm ohled pouze sami na sebe (a libost, kterou náš obraz v nás vyvolává), ale zároveň komunikujeme s divákem (publikem), které na sociální síti naše „předvedení“ může komentovat a ocenit či zkritizovat. Snažíme se shlédnout sami v sobě, ale tak, abychom byli přitažliví pro druhé. Narcismus, který sebou vytváření selfies nese, tak získává sociální dimenzi a sociální dimenze mu dává určité mantinely.

Selfie si můžeme pořídit na vrcholu kopce, kam jsme utekli, před hlučným městským životem, před slovutnou památkou, tak aby bylo vidět, že nesedíme doma za pecí a známe svět, či když zrovna potkáme někoho veřejně známého, aby bylo vidět, že nejsme lidé, které se sluší ve společnosti přehlížet. Při těchto fotkách je pro nás důležitý sociální kontext a ne jenom pocit libosti a pýchy nad sebou samým.

Selfies jsou tedy formou komunikace a ne pouhé zahleděnosti do sebe. Možná je důležité, abychom byli schopni žít v souladu s dnešní dobou, tento způsob komunikace, který bude jistě čím dál častější, si osvojit. Pokud člověk nepostaví sám sebe před střed objektivu fotoaparátu (respektive telefonu), je možné že nikdo jiný to neudělá.

Budeme-li mít dostatečně zajímavé profily na sociálních sítích s patřičnou fotodokumentací z našeho pestrého života, staneme se možná také zajímavějšími pro druhé. A ti si nás třeba také vyfotí a naše osoba zachycená na fotografii se může stát součástí profilu jiného člověka. Může nám to otevřít cestu k nikoliv pouze elektronické komunikaci s druhým člověkem, ale k tomu ho skutečně poznat. Nebudeme tak pouze odkázáni na to, jak svět vnímáme a jak si ho představujeme my, ale možná se seznámíme i s tím, jak svět vnímá někdo druhý.