Sedm ran pro školství – Část I.

Poznámka redakce:

Sedm ran pro školství je analýza českého školství, která byla kvůli délky rozdělena na dvě části. Obě části naleznete na našem webu: Sedm ran pro školství – Část I. a Sedm ran pro školství – Část II.

Školství je jako loď, kterou musíme přestavět během plavby. Systém veřejného školství je v krizi, která se prohlubuje. A to nejen u nás. Prvotní příčiny krize ale nejsou v závadách uvnitř systému. Jsou důsledkem prudkého vývoje, ke kterému dochází mimo školství. Něco se změnilo – ve světě, ve společnosti. Chceme-li řešit nebo alespoň hledat příčiny problémů školství a vzdělávání, je třeba se především podívat na změny v okolním světě a posoudit jejich dopady na školství.

Úvod

Něco se změnilo – ve světě, ve společnosti. Školský systém bohužel na změny nezvládá reagovat, neumí to, nikdy nemusel a často ani nemůže. A to vytváří a prohlubuje problémy uvnitř školského systému, uvnitř škol, uvnitř tříd, ba i v duších učitelů, žáků i rodičů. Chceme-li řešit nebo alespoň hledat příčiny problémů školství a vzdělávání, nemá smysl začínat od vnitřních potíží škol a řešit, zda má být státní maturita z matematiky povinná, povinné přijímací zkoušky, kdo má jmenovat profesory; ba ani otázky zařazení žáků z vyloučených lokalit do běžných škol či kupování titulů nejsou klíčové.

Když na druhé palubě lodi dojde toaletní papír, je to nepochybně velká nepříjemnost, a rozumím nespokojenosti pasažérů i naléhavosti problému. Jde-li ale o říční loď, kterou silný proud právě vynesl na širé moře mezi ledovce, není toaletní papír ani přesolená polévka největším nebezpečím. A problémy nevyřeší ani lepší výcvik posádky a dokonce ani to, když posádce zdvojnásobíme platy. Je třeba se podívat na změny v okolním světě a posoudit jejich dopady na školství. A právě tomu je věnován tento text.

Zdá se, že změny jsou natolik hluboké a závažné, že bude nutné přehodnotit nejen celkovou koncepci systému veřejného školství, ale celé pojetí procesu vzdělávání, jeho smysl, naše očekávání, cíle i funkce. V něm budou veřejné školství a školy hrát jistě jinou roli než dosud.Taková změna bude složitá, náročná i bolestná a jistě nebude trvat jen pár let.

Hlavní překážkou proměny jsou zakořeněné způsoby uvažování, mýty, předsudky a řada omylů, které ještě nedávno byly nezpochybnitelnými pravdami. V myslích velké části veřejnosti, zejména rodičů i mnohých učitelů, však zůstávají. Mnozí z nich míní, že řešení spočívá v „návratu ke školství mých mladých let“, ignorujíce změny, ke kterým ve světě došlo, a jejich hluboký dopad na celé vzdělávání. Přibývá však lidí, kteří nutnost změny vidí a hledají cesty.

Říční loď se prostě na moře mezi ledovce nehodí, ale co dělat, když už tam jsme? Musíme ji přestavět, a co je nejhorší, musíme ji přestavět během plavby. Názory části posádky, že nejlepší by bylo vrátit se do řeky, jsou naivní, proud i vítr náš ženou pryč, přes moře. A navíc mnozí pasažéři, ba i část posádky, se už ani nechce jen plavit po řece tam a zpátky. Chtějí na moře.

Školství není vzdělávání

Než pokročím dál, je třeba vyjasnit pojmy. Mnozí pokládají za vzdělávání jen to, co se děje ve škole, a vzděláním myslí, co se naučili ve škole. Ale člověk se učí a vzdělává pořád, často, i když o tom neví. Učení je trvalý přirozený proces, dokonce tak přirozený, že jej ani neumíme zastavit. Už Aristoteles ve 4. století před naším letopočtem v úvodu své Metafyziky napsal: Učení je člověku přirozené. Právě proto, že je člověk učenlivý, se mohlo lidstvo dostat až tam, kde je dnes.

Školství ovšem obhospodařuje jen část vzdělávání, a jak vysvitne níže, čím dál menší. Navíc část z toho, co se ve škole učíme, zase rychle zapomeneme a na způsob, jakým myslíme, cítíme nebo jednáme, to nemá žádný vliv a tudíž to vlastně není vzdělání (viz wikipedie „Každá zkušenost, která má formativní vliv na způsob, jakým člověk myslí, cítí nebo jedná, může být považována za vzdělávací.“)

Kdykoliv se ale začne mluvit o vzdělávání, vždy nakonec diskuse skončí u školy. Je to tím, že většina z nás nikdy neměla důvod příliš přemýšlet o tom, kde a jak jsme se naučili to všechno, co umíme, potřebujeme a používáme. Vzdělávání mimo školu je hluboké, trvalé ale rozptýlené. Sice se celý život něco učíme, něco se dozvídáme a něco nám v hlavě zůstává pro potřeby dalšího použití, ale většinou si to neuvědomujeme. Zato školu jsme si uvědomovali velmi dobře. Ve škole se vykládalo, dělaly se domácí úkoly, rozdávaly se pětky a poznámky, vzdělávání byl vědomý a často nepříjemný proces, ke kterému jsme se často museli nutit. Školním vzdělávání jsme moc dobře věděli, proto si je pamatujeme. A proto k němu vždy sklouzneme, když začneme o vzdělávání přemýšlet nebo mluvit. A bohužel si pak neumíme představit jiné systematické, ale ani nesystematické vzdělávání než to školní.

Postupně se podíváme na šest změn v našem světě, které dopadají na školství:

1) Vzdělávání mimo školství

Rychle se zvyšuje dostupnost vzdělávacích příležitostí mimo školství.

Všichni už dnes vidí, jak do vzdělávání zasáhla dostupnost informací, která během posledních dvaceti let narostla k nepoznání. Dopad rozvoje komunikačních technologií, internetu, mobilních telefonů, digitálních fotoaparátů, médií, televize, počítačových her, zábavy, ale třeba i reklamy na vzdělávání je však mnohem hlubší.

Nejde už jen o dostupnost informací, stále rychleji se objevují další skutečné vzdělávací zdroje, vzdělávací služby a poskytovatelé vzdělávání. Mnohé z nich stojí mimo tradiční školství některé částečně, jiné úplně a některé dokonce proti němu.

Google a Wikipedii zná každý. Rychle se šíří například MOOC, masové on-line otevřené kurzy (už mají heslo i na české Wikipedii). Více se o nich začalo mluvit v roce 2011 a v roce 2012 v nich už bylo zapsáno kolem dvou milionů a v době, kdy píšu tento text, už jsme na 10 milionech studentů. Do nabídky kurzů se zapojila řada špičkových univerzit Harvard, MIT, University of California, NYU, Tufts, Berkeley, další univerzity kanadské, britské, izraelské a rychle přibývají další. Australská studie 15 let života pro staré vysoké školy předpokládá, že převažující, současný model univerzity bude ve většině případů v příštích 10 až 15 letech neudržitelný.

Výuková videa na Khan Academy, webu, kde se každé dítě od první třídy až po maturitu může učit matematiku a dnes i další předměty, má už (v září roku 2012) skoro půl miliardy zhlédnutí a jazykové mutace po celém světě, včetně úžasně se rozvíjející a skvělé české Khanovy školy.

Miliony lidí se vzdělávají třeba na TED.com, na serveru BBC-Learning a stovkách dalších serverů, které přinášejí poučení – vzdělání v takových oblastech a takovou formou, že u nich mladí i staří tráví svůj volný čas – vzdělávají se. Podrobnější přehled a mnoho dalších příkladů najdete u nás v projektu MimoSkolu.cz.

Počítačové hry (samozřejmě jen některé) nejen že vzdělávají a často lépe než škola, ale staly si formou osvědčování kvalit, a to dokonce i pro pracovní trh. Hewlet-Packard a Yahoo začali cíleně oslovovat gildmastery (leadery skupin) ve hře World of Warcrfat (WoW) jako kandidáty na vedoucí manažerské pozice. Na Harvardu začali tento způsob výběru pracovníků vědecky analyzovat. Projekt Badges tuto myšlenku dále zobecňuje a snaží využít síťového propojení lidí a institucí k osvědčování kvalit jednotlivce – vlastně tedy k vydávání neformálních diplomů – prakticky kýmkoliv, kdo k tomu má informace. Vznikla už i česká varianta Veriod.

Vzniká řada projektů na principu P2PE (Peer to Peer Education): sociální sítě, internetové propojení lidí zde slouží k tomu, aby žák našel svého učitele, učitel své žáky. Učit může každý, kdo něco umí, a učit se lze cokoliv, co někoho zajímá: od akupresury, partnerské bondage, přes kurz argumentace a vzdušnou akrobacii až po drhání či brazilskou portugalštinu, to vše a další stovku kurzů nabízí i český portál Naučmese.cz. Kam až sahá nabídka třeba p2pu.org, o tom se může každý přesvědčit sám. V listopadu 2013 spustil Google projekt Helpouts.

Že jste o většině těchto věcí nikdy neslyšeli? Nejste sami. Na většině škol od mateřských po vysoké o nich taky nevědí. To ale neznamená, že neexistují. A nebudeme to my, dospělí, kdo se o nich bude dozvídat nejrychleji, budou to naše děti, žáci a studenti. A že se vám to nelíbí? Inu ani mně to není všechno zcela po chuti. Ale jak říká klasik, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.

Důsledky

Ještě před dvěma dekádami bylo školství tím, kdo určoval, co to je vzdělávání a vzdělanost. Cíle vzdělávání byly určeny prostě tím, co se učilo ve škole. Co se ve školách neučilo, bylo mnohem obtížněji dostupné, a tudíž to znalo a umělo jen málo lidí, většina z nás prostě nevěděla, co všechno je možné umět a kde se to naučit.

Obsah výuky, např. učebnice, donedávna vytvářeli převážně jen lidé v odpovídajícím postavení v hierarchii školství. Oni byli tou respektovanou autoritou pro stanovení obsahu i metod vzdělávání. Dnes může vytvářet obsah kdokoliv, laici, třeba i studenti, spolužáci. A jsou často velmi úspěšní.

Donedávna málokdo pohyboval, že škola přesně ví, jak danou věc své žáky či studenty správně naučit. Fenomény jako je P2PE, KhanAcademy či vzdělávací hry ovšem ukazují, že existují i jiné cesty, ba i zcela jiné cesty a formy učení, které mnohdy a mnohým, i když ne každému a ne vždy, vyhovují lépe než výuka ve škole.

Školství ztratilo nejen monopol na proces vzdělávání, na výuku, ale i na určování obsahu, metod i cílů vzdělávání, a postupně jej ztrácí i jinde. Drolí se dokonce i pilíř, který udržuje zájem o školy i v době tržního triumfalismu, totiž vydávání oficiálních titulů.. V roce 2012 nemělo 200 z 500 vedoucích pracovníků (CEO) nejvýznamnějších firem (podle časopisu Fortune) magisterské vzdělání a 35 z nich dokonce nemělo ani bakalářský titul, o dva roky dřív bylo takových jen 19 a o deset let dřív jen tři. Přibývá rodičů i studujících, kteří se rozhodly převzít do svých rukou i řízení celého procesu vzdělávání. A změny dál pokračují a to dokonce stále větší rychlostí.

Rychlost šíření mimoškolních vzdělávacích zdrojů je tak vysoká, že naprostá většina lidí, a to včetně těch, kteří se vzděláváním zabývají, o nich neví a možné důsledky podceňují. Obecný omyl spočívá v tom, že internet a další technologie jen usnadnily přístup k informacím, ale že jejich výběr a předávání pořád musí zajistit škola. Příklady jako MOOC, KhanAcademy, P2PE ovšem ukazují, že už nejde jen o pouhé informační zdroje, ale o skutečnou nabídku vzdělávání, která škole, jak ji známe, efektivně konkuruje. Takové vzdělávání je většinou zdarma, a zpravidla je dostupné kdykoliv a kdekoliv. Oproti škole navíc ovšem nabízí možnost individuální volby obsahu i metod učení, někde zas špičkovou kvalitu. Např. Khanova akademie je úspěšná především proto, že Salman Khan je „mistr světa“ ve výkladu počtů a matematiky, běžný učitel mu může konkurovat asi stejně jako hráč okresního přeboru Ronaldovi. Kurzy MOOC nabízejí zejména univerzity z první padesátky, kdo pak bude chtít slyšet přednášku ze školy z třetí stovky?

Druhý omyl spočívá v tom, že školy mají stále monopol na výuku „face to face“, která je v mnoha oblastech nezbytná, a že nové zdroje vzdělávaní se omezují na odosobněné setkávání studenta s chladnou binární virtualitou vzdělávacích zdrojů. Třeba projekt Minerva Stanfordovy univerzity sice využívá zdrojů MOOC, ale studenti pohromadě s několika lektory cestují po světě. Výuka v rámci P2PE probíhá někdy on-line, ale většinou prezenčně. Rozdíly mezi osobním setkáním a Skypem jsou důležité pro nás starší, mladí s nimi žijí od narození…

Vznikly i fenomény, které pokládají školu za zbytečnou, ba nežádoucí: Unschooling či Edupunk. Stipendium v rámci projektu Uncollege můžete získat jedině, když během jeho čerpání nebudete chodit do školy. I v Česku vyšla pěkná kniha Vzdělávejte se po svém (Hacking Your Education).

2) Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký

Svět se mění čím dál rychleji. Nevíme, co bude za dvacet let. A tak děti, dospělí, ale i učitelé proto stále méně věří, že to, co jim škola předkládá, je to, co budou opravdu potřebovat.

Elektřině (1873) trvalo 46 let, než pronikla do čtvrtiny domácností v USA, televizi (1926) to trvalo 26 let, mobilní telefon (1983) to zvládl za 13 let, internet (1991) za 7 let. Jak rychle pronikl do domácností Google, digitální fotoaparáty, tablety? Nevíme přesně, ale bylo to zase rychlejší…

Jisté je, že svět se mění čím dál rychleji. Nevíme, co bude za dvacet let. Prognostici trhu práce opakovaně sdělují, že většina povolání, která budou vykonávat naše děti za třicet let, dnes ještě neexistuje. Nikdo přesně neví, jaká to budou. Studie vědců z univerzity v Oxfordu docházejí k závěru, že v průběhu následujících dvou dekád bude 45 % z dnešních pracovních míst vysoce ohroženo komputerizací. To mluvíme o práci. Jak budeme my a naše děti za dvacet trávit volný čas, jaké nové zdroje zábavy a poučení se objeví, co dokáže medicína s naším zdravím či věkem? Nevíme.

I žáci, kteří chodili do školy třeba v šedesátých letech minulého století, dospěli do světa, který si tehdy nikdo nedovedl představit, ale rychlost změn v té době nebyla tak očividná a my – tehdejší žáci – jsme vlastně žili s tím, že svět, ve kterém budeme žít, bude podobný tomu tehdejšímu (většina z nás například nevěřila, že se dožije konce komunismu). I když to nakonec nebyla pravda, ve škole nám to nevadilo. Čím jdeme dále do historie, tím spíš se blížíme stavu, kdy změny byly tak pomalé, že se během jednoho lidského života ve světě vlastně nic nezměnilo. Na jaře zasel a na podzim sklidil, oženil se, postavil dům, měl děti. Syn, stejně jako otec, s pluhem po dědečkovi. Lidé umírali s pocitem, že vše zažili, narození, svatbu, smrt, válku, bídu i nemoc. Nebyl důvod myslet si, že v příští generaci to bude jinak.

Pro žáky, kteří chodí do školy dnes, však už nic takového možné není. Oni za krátkou dobu svého života zažili už zrod ale i zánik tolika nových věcí, technologií, projektů, zvyků, vztahů že nutně vnímají svět jako proměnlivý a nestálý. Vnímají ho jinak než kterákoliv generace před tím. Nedávno jsem viděl video, ve kterém desetiletým dětem dali do rukou walkmena; nevěděly, co to je.

Důsledky

Život, který současné děti čeká, si nikdo neumí představit. Většina z nich, pokud se ovšem něco nezmění, bude ještě v roce 2070 pracovat. Jedině jisté je, že je čekají změny, mnoho změn. A ne všechny budou k lepšímu. A škola by je měla na takový život připravovat. Ale děti vědí, nebo alespoň tuší, že nikdo, ani škola neví, na jaký život je připravuje!

Řešením by jistě bylo, kdyby škola připravovala žáky prostě na změny, na to, jak je zvládnout rozumově, postojově i emocionálně. Že změny lze přijímat jako výzvy, naučit se flexibilitě a pružnosti, umět řešit nové nečekané problémy, nebát se rozhodovat i v nejisté situaci. To lze ale v dnešní škole jen stěží zajistit. Tak jako pro výuku plavání potřebujete bazén, pro přípravu na změnu je zapotřebí proměnlivé prostředí. Ale škola, se svojí strukturou, s předem danými obsahy výuky, je z principu stabilní, rozvážná instituce. Klade jen otázky, na které zná odpověď. Jak se v ní mají žáci učit řešit nové nečekané problémy?

Autorita školy byla založena mj. na tom, že škola věděla, co se mají žáci naučit. A jedním z nedůležitějších argumentů, i když často nevysloveným, bylo to, že právě takový obsah výuky se v minulosti osvědčil. Jak ale přesvědčit dnes žáky o užitečnosti výuky, když je jasné, že ani oni, ani učitelé, a samozřejmě že ani tvůrci osnov nevědí, co bude a co tedy bude zapotřebí. Děti, dospělí, ale i učitelé proto stále méně věří, že to, co jim škola předkládá, je to, co budou opravdu potřebovat. Něco jistě ano, ale mnohé jistě ne.

3) Studovat může každý

Podíl mladých lidí, kteří nastupují na vysokou školu všude v rozvinutém svět přesahuje polovinu, někde je i víc než 80 %. V ČR během let 1994 až 2012 zvýšil více než třikrát. I maturantů přibylo. Taková změna není snadná, rychlá a pro mnohé ani příjemná. Je však nezbytná. Problém je, jak se s ním vyrovnat.

Zatímco předchozí dvě změny (Nárůst možností vzdělávání mimo školství a Nevíme na jaký život naše děti připravit), stále nabírají na síle, zde jde už o téměř ukončený proces. Problém je, jak se s ním vyrovnat.

Během let 1960 až 2010 došlo ve všech rozvinutých zemích k dramatickému nárůstu počtu studentů i absolventů v sekundárním a terciárním školství.

Podíl mladých lidí, kteří nastupují na vysokou školu, se v ČR během let 1994 až 2012 zvýšil více než třikrát! Tím ovšem jen dosáhl v rozvinutých zemích celkem běžného stavu něco přes 60 %. To, co v rozvinutých zemích trvalo více než 50 let, u nás proběhlo třikrát rychleji. Proto také nedošlo k přiměřené adaptaci na nové podmínky, a to ani k adaptaci systému, ani k adaptaci v uvažování aktérů. Velmi podobná situace je u maturit, i když změna nebyla zdaleka tak prudká. Dnes chce maturitu skoro každý a skoro každý ji také získá.

Průměrná délka počátečního vzdělávání se prodloužila od roku 1999 do roku 2010 o tři roky. Ne každý ví, že ve stále platném koncepčním materiálu z roku 2002 Národním programu rozvoje vzdělávání v České republice známém pod názvem Bílá kniha se píše: „že podíl žáků studujících všeobecně vzdělávací programy vzroste na 30 %, a že podíl žáků studujících vzdělávací programy končící maturitou vzroste na 75 %.“

Důsledky

Možnosti, potřeby i požadavky žáků a studentů se roztáhly po celé Gaussově křivce. Na vysoké i střední školy přicházejí žáci a studenti s výrazně nižšími studijními předpoklady, se slabší předchozí přípravou i s nižší motivací ke studiu než kdykoliv dřív.

Mnozí učitelé to prožívají velmi negativně a volají po návratu do minulosti, k výběru jen těch nejlepších, dokonce k omezení přístupu k vysokoškolskému vzdělávání. Nevědí nebo ignorují, že v rámci EU máme vůbec nejnižší podíl osob ve věku 30 až 34 let, jež ukončily terciární vzdělání. Vycházejí z toho, že nižší úroveň některých vede ke snižování úrovně a nároků na všechny. To je ovšem zkratkovitá úvaha. Pokud dojde k dostatečné diferenciaci nároků, obsahu, metod i vzdělávacích cest a jejich přizpůsobení možnostem a potřebám vzdělávaných, je možné zachovat jak špičkovou úroveň pro nejlepší, tak i poskytnout maximální možný, to ale znamená přiměřený, obsah i rozsah vzdělání i těm slabším. Psal jsem o tom už v roce 2009 v blogu Vzdělání a košíková a Rozbíječi strojů 2009. U obou blogů je i zajímavá diskuse. Bohužel dodnes jsou námitky stejné a stále stejně nepoučené.

Jisté je, že taková změna není snadná, rychlá a pro mnohé ani příjemná. Je však nezbytná. Představa návratu do minulosti, jak jí někteří (rozbíječi strojů) prosazují, je vysoce kontraproduktivní, protože brání důležitým změnám a udržuje současný nepříliš uspokojivý stav. Přitom má stejnou naději na úspěch jako snaha o návrat od aut k jízdě na koni. Filozof Jan Sokol mi kdysi napsal „Učitel, který sleduje ten nával, instinktivně cítí „to je moc“. Že masovost VŠ znamená novou výzvu k přemýšlení, ne jak ji zastavit, ale jak si s ní poradit – to člověka napadne až potom.“

I v roce 1774, když byla zavedena povinná školní docházka, mnozí vzdělanci protestovali, že takového vzdělání není prostému lidu třeba (jen se tehdy neargumentovalo Gaussovou křivkou, protože Gauss se narodil až o 3 roky později). A kdo by tehdy řekl, že naprostá většina lidí bude do školy chodit 13 let a 9 bude povinných.