S hořkostí v hlase

…..Lásku uzavíráme do malých zámků na mostech, vzdáváme se slov ve prospěch gest. Tvoříme tak malé kousky, které po nás zůstanou. Ale co když se ty mosty zřítí? Není lepší použít stará dobrá slova a vyjádřit s nimi cokoliv, co nám nikdo nikdy nevezme? I slova jsou láska. A bolest.

Jednou si mi řekla, že nevíš, kde si se v mé výchově dopustila chyby. Že nevíš, v jakém bodě si selhala. Ze začátku mi to také nebylo jasné. Teď už to vím!

Nechala si mě věřit, že mohu být kýmkoliv. Objevit samu sebe na cestách, v parlamentu nebo na obraze. Měla jsem se vlastním přáním nechat někam zavát. Potom si ale přišla ty a tu cestu mi určila sama: „Budeš přesně taková, půjdeš tudy a až skončíš, budeš velkolepá.“ Ještě teď vidím, jak se nade mnou skláníš. Tvoje medové vlasy ti padají do obličeje a lechtají mě na krku, když mi šeptáš, jaký osud si mi vybrala. Hrdě se usmíváš a v hlavě si buduješ představu dokonalé osoby s mým obličejem a mou postavou. Těšíš se, jak skvělá brzy budu. Ale ani jednou za celou tu dobu mých studií si neslyšela ten hlas, co prosil a křičel „Ne“.

Ať jsem se snažila jakkoliv, nikdy jsem neuměla být tou správnou dcerou. Nešlo mi to, ta cesta mi nevyhovovala. Když jsem po ní kráčela, nebyla jsem to já. Asi proto, že to byla hlavně tvoje cesta, tvůj osud.

A pohleď, mami, co nám ten špatný krok oběma přinesl. Obě jsme samy. Ty ležíš nemohoucí v domově důchodců a já chodím každý den do práce, která se mi hnusí. Je mi odporná, slyšíš! Ty jsi se svou zmařenou nadějí a ve mně kvete nenávist. Chřadneme obě stejně a to jsem o tolik let mladší než ty.

Kam jsme se to jen dostaly? Kam nás to ta láska zavedla? Jsme jako ty zámky na kovových mostech. Klíč k našim srdcím a naší svobodě rezaví někde hluboko pod zemí. Z tohohle nevyvázneme.

Kdysi jsem tě milovala a přála si snést ti celou oblohu k nohám, za to, co jsi pro mě obětovala, co jsi pro mě z lásky udělala. Vzdala si se práce, vzdala si se krásné postavy, opustila si tátu, i když to znamenalo najít si další práci a tvrdě dřít i v noci. Byla jsi bojovnice, byla jsi silná a já jsem toužila být přesně tak skvělá jako ty. Obdivovala jsem tě, víš. Všechno si to dělala pro mě, pro moje dobro, tak mi pověz, jak je možné, že ten nejdůležitější krok nám nevyšel? Co se pokazilo?

Chybí mi, jaká si bývala před tím. Nezahořklá, milující a obětavá. Chybí mi moje já, chybí mi to děvče, kterým jsem bývala. Mohla jsem rozdávat lásky, kolik jen bylo třeba. Za to teď si k sobě nedokážu nikoho pustit. Jsem seschlý plod a ty moje skořápka. Ještě nepřišel čas, abychom se od sebe oddělily a přesto nám vzájemné spojení jen ubližuje. Možná jednou už to bude jiné. Jednou snad si odpustíme.

Do té doby musíš vědět, že mi strašně chybí, jaký náš svět býval krásný a barevný – byl to magický sen a ty jsi v něm znamenala všechno. Pro mě si byla vším a ničeho jiného nebylo zapotřebí.

Zavírám oči a představuji si nás dvě spolu, úsměv nám hraje na tvářích a v srdcích plesá radost. Když mě objímáš, cítím tu dobře známou vůni šeříků a citronové trávy. Nic neříkáš, ale já ti v tu chvíli dokonale rozumím. Jsme si podobné, ale nestydíme se za to! Obě jsme samy sebou a jsme spolu! Ach, to pevné pouto matky s dítětem je zase obnovené a pevné jako po mém narození.

Jestli se někdy znovu narodím, chci být kompletní, chci být s tebou. Bez všech těch hádek a nepochopení.

V tomhle světě ale pro nás nebylo místo. Ani nemoc, ani čas dokonce ani láska nás nesvedly zpátky k sobě. Je tu ta dědičná hrdost, co nám uloupila čistá srdce a jasnou mysl. Na někoho to svést musím, i když můj terapeut by s tím rozhodně nesouhlasil.

„Vyslov to největší přání, co máš a nasliň si prst.“ Říkávala ta malá modrá postavička z dětského seriálu. Jak jen se jmenovala? Marian? Mauricius? Nevzpomenu se, ale určitě to začínalo na M.

Pamatuješ si na ni? Legračně se usmívala a její přední zuby připomínaly hlodavce. Měla krásné korálkové oči, v kterých by se utopil i slepec, tak nějak si to říkávala. Vzpomínáš si? Byla to taková naše hra, při které jsme se nasmály. Už vím, ta postavička se jmenovala Mannuel! Ach, to byly šťastné časy.

Budu se tedy držet Mannuelovy rady a budu si přát to, co chci ze všeho nejvíc.

Přeji si, abych tě nikdy nebyla zklamala, aby si se za mě nikdy nemusela styděla a já byla taková, jakou si mě vždycky chtěla mít.

Mami!

Veronika Veberová, České Budějovice.

V době uzávěrky – 18 let.

Kategorie – mladší.