Psychoterapie je normální

Nedávno jsem seděl u piva s pár kamarády psychology v jednom alternativním podniku v centru Prahy. Jako klasické osoby deformované svou profesí jsme se samozřejmě začali bavit o klinické psychologii a psychoterapii. Během této diskuze jedna moje kamarádka vyslovila myšlenku, že celá klinická psychologie a psychoterapie slouží vlastně jen jako podpora psychiatrické péče (tedy lékařské péče o duševní onemocnění). S tímto tvrzením jsem nesouhlasil a následně mě přimělo i k napsání tohoto článku. Myslím si, že psychoterapie může sloužit i „normálním“ osobám bez historie psychiatrické diagnózy. Takovým osobám, které žijí pro ně v určitém aspektu nenaplňující život a jsou v zajetí stále opakujících se osobních problémů. Pro někoho to může znít možná trochu ezotericky, ale těmto lidem osobnostní růst v důsledku psychoterapeutického procesu může výrazně pomoci obohatit a zkvalitnit jejich život. Podotýkám, že slovo “normální” je úmyslně v uvozovkách a je použito v tomto kontextu zjednodušeně. Hranice mezi určitými psychiatrickými diagnózami a normalitou je podle mě poměrně neostrá. A psychiatrické pacienty považuji také za naprosto normální lidi (A proč vůbec nějakou obecnou normalitu člověka posuzovat zrovna podle duševního onemocnění? Proč ne třeba podle imunologického onemocnění?). Zároveň ani lidé, kteří navštěvují psychoterapeuta (ať už mají, nebo nemají psychiatrickou diagnózu), podle mého názoru také nejsou divní nebo nějak nenormální. Naopak rozhodnutí jít do terapie, pracovat na sobě a čelit svým problémům může být právě projev zralosti a duševního zdraví (na rozdíl od častého ignorování táhnoucích se problémů a předstírání, že vlastně žádný problém nemám).

Abych to trochu zkonkretizoval, tak uvedu pro představu zjednodušený příklad čistě imaginárního člověka, kterému dobrá psychoterapie může velmi pomoci. Předem upozorňuji, že jakákoliv podobnost s existujícími lidmi je čistě náhodná!

Naše hrdinka se jmenuje Eliška. Vyrůstala s na jednu stranu hodným a starostlivým, ale na druhou stranu dominantním, poměrně výbušným a nevypočitatelným otcem a citlivou, až úzkostnou matkou. Na prvním stupni základní školy byla velmi snaživá a patřila k nejlepším ve třídě. Měla dobré známky a vynikala ve výtvarném výchově. V kolektivu byla však velmi tichá a neměla příliš mnoho kamarádů. Na druhém stupni po přestupu na gympl do kolektivu zapadla lépe. Ve třídě patřila do party několika kamarádek, se kterými trávila většinu volného čas. Eliška byla pohledné děvče a byl o ní mezi kluky poměrně velký zájem. S pár kluky, kteří o ni prokázali nejdelší zájem, nakonec zkusila “chodit”, ale nikdy to moc dlouho nevydrželo. Po chvilce ji přišli nějak otravní a chození s nimi “přerušila”. Na vysoké škole studovala grafický design, ve kterém patřičně uplatňovala svůj talent. Ve druhém ročníku vysoké školy navázala vztah s Petrem. Přes počáteční obrovské zamilování si však po nějaké době nebyli příliš schopni projevovat náklonnost. Eliška na Petra velmi žárlila (i když to nikdy nahlas nepřiznala). Později jejich vztah sklouzl k vzájemnému dělání si naschválů a ponižování se. Celý vztah skončil po devíti měsících Petrovou nevěrou. Když to Eliška zjistila, tak nadobro zcela přerušila s Petrem kontakt a už ho od té doby nikdy neviděla. Dnes je jí 35 let. Ve svém oboru webového designu je velmi úspěšná, má mnoho zákazníků a vlastní krásný byt v centru Prahy. S rodiči má docela dobrý vztah a pravidelně za nimi jezdí. S kamarádkami chodí jednou týdně do pražských cocktail barů a občas s nimi jede i na víkend k Máchovu jezeru. Žije stále sama a posledních 7 let je prakticky bez vztahu. Vztah s Petrem byl nejdelší, jaký kdy zažila. Někdy narazí na muže (často i v něčem dost podobnému Petrovi), který o ni začne projevovat zájem. Přes počáteční nerozhodnost však po nějaké době kontakt s nápadníkem přeruší. Daný muž ji nějak přestane přitahovat. Má pocit, že toho pravého ještě nepotkala a že vlastně nikoho ani nepotřebuje. Občas to na ni ale přijde a spadne do toho, čemu říká “špatné nálady” (třeba když vidí, jak se kamarádky okolo ní vdávají a jsou těhotné). Nejotravnější je, když se jí tyto kamarádky (stejně jako její rodiče a babička) ptají, kdy už si někoho konečně taky najde a bude sama mít děti. Jednou se Eliška během jedné hluboké „depky“ svěřila se svými pocity své nejlepší kamarádce. Ta ji po vyslechnutí doporučila psychoterapeuta, který prý pomohl sestře její další kamarádky. Eliška se nakonec po několika měsících váhání rozhodne terapeutovi po dalších stavech špatné nálady zavolat a domluvit si s ním schůzku.

Eliška sice nemá psychiatrickou diagnózu, ale pokud bude ten psychoterapeut dobrý (a ne každý psychoterapeut musí být dobrý a vhodný pro každého člověka – není nic špatného změnit terapeuta, když si s klientem vzájemně nesednou), tak z psychoterapie může velmi těžit. V bezpečném vztahu s terapeutem mohou například společně prozkoumat vztah s nepředvídatelným, ale milujícím otcem, dát význam pocitům, které se u ní objevují, když se dostává k nějakému muži “blíže”, podívat se na otázku, zda doopravdy k životnímu štěstí potřebuje či nepotřebuje partnerský vztah apod. Psychoterapeut zde neslouží jako poradce, který by měl dát Elišce pevné a jasné odpovědi na její problémy, ale spíše jako osoba, která se svými zkušenostmi a znalostmi pomáhá Elišce bezpečně si hledat odpovědi sama. S největší pravděpodobností se jí její vztahové vzorce nejistoty a nedůvěry v blízkých vztazích s muži začnou po nějaké době odehrávat i v prohlubujícím se vztahu k terapeutovi. Pokud Eliška z těchto nejistot nepřeruší terapii, tak to bude výborná příležitost tyto její emoce prozkoumat, jak se říká, in vivo. Jestli vše proběhne v pořádku, tak se sice Elišce jako v pohádce zázračně ze dne na den najednou život nezlepší, ale pravděpodobně bude svým problémům lépe rozumět. A to (i se zážitkem bezpečného vztahu s terapeutem) výrazně zvýší její šance na navázání fungujícího blízkého intimního vztahu s mužem.

V naší společnosti mezi lidmi, které třeba i nazýváme úspěšné, je poměrně dost osob, které sice netrpí hladem, nejsou politicky perzekuováni a ani nemají diagnostikovánu závažnou duševní chorobu, ale i tak nežijí spokojený život a jsou často v zajetí stále opakujících se osobních problémů (ať už to jsou vztahové problémy, pocity prázdnoty, úzkosti nebo práce, která je vlastně vůbec nebaví a nenaplňuje). Osobnostní růst a sebepoznání pomocí kvalitní psychoterapie může pomoci těmto lidem s řešením jejich dlouhodobých problémů a udělat jejich život dlouhodobě více naplňující a smysluplný. A o to tu jde. Takže psychoterapii zdar a všem Eliškám a jim podobným hodně odvahy a štěstí při výběru vhodného terapeuta.

Článek vyšel na autorově blogu.