Psychologie a náboženství

Občas se u křesťanů setkávám s velkým despektem k psychologii a psychoterapii. Chtěl bych zde předestřít svou úvahu o důvodech, proč tomu tak je, a jak by se na celou záležitost dalo hledět jinak.

Z vlastní zkušenosti vím, že hodně křesťanů se psychologie bojí „jak čert kříže“. Bojí se, že by nějaký terapeutický proces mohl odhalit jejich skrytou Pandořinu skříňku, kterou úzkostlivě střeží, protože skrývá některá nepříjemná tajemství. A tak tito lidé šmahem kritizují cokoliv, co zavání psychologií a terapií. Hlavním důvodem je jejich strach.

Kdyby však našli odvahu otevřít své nitro a podívat se na některé své skryté motivy, bylo by to pro ně sice bolavé, ale měli by příležitost tato nemocná místa uzdravit.

Teprve když sami před sebou poctivě přiznáme skutečné motivy našeho jednání, máme šanci, že bolavá místa našeho nitra mohou být uzdravena. Jen pravdivý pohled na sebe nás může osvobodit. Protože je to ale velmi bolavý proces, od poctivého zkoumání vlastního nitra se někdy utíká a vše se zjednodušuje slovy: „hlavně se modli a Bůh tě uzdraví.“ Souhlasím

s tím, že Bůh uzdravuje, a sám na sobě jeho uzdravování zakouším. Jsem ale přesvědčen, že ani v životě křesťana neexistují zkratky (typu: „hlavně se modli, poctivě žij a Bůh ti bude žehnat“). Možná že takové zkratky na čas zaberou, ale problém se tím jen odsune.

Někdy se v církvi argumentuje tím, že pokud se dá větší prostor psychologii a terapii, hrozí nám nebezpečí, že Pána Boha ztratíme. Že se začneme soustředit pouze na to, abychom uzdravili své nitro, a Boha přestaneme potřebovat. Z vlastní zkušenosti studia psychologie mohu potvrdit pravý opak. Několik našich univerzitních přednášek končilo v jakémsi zvláštním duchu, kdy jsme se začali dotýkat něčeho, co lidskou psychiku přesahuje. Sám jsem z toho byl překvapený. Pak nezbývá než konstatovat, že opouštíme pole psychologie a vstupujeme na pole víry. Nemohu opomenout ani krásnou zkušenost, kdy mne kamarád psycholog z nemocnice poprosil, abych do své péče převzal nevyléčitelně nemocnou paní, protože on se v terapii s ní dostal tam, kde už jeho pole působnosti přestávalo. Dostal se do „místa“, kde práce psychologa končila (byť to byla kvalitní a odborně vedená práce) a kde už začínala práce pro kněze.

Pokud máme v církvi obavu, že nám psychologie „sebere“ Pána Boha, měli bychom se poctivě zamyslet, jestli nám naše pseudokřesťanská výchova skutečný kontakt s Hospodinem také nebere. Hodně přece slyšíme o tom, co máme (a nemáme) dělat, kdy máme jít na mši, jak často se máme zpovídat, jak se máme modlit… Všimněme si, že samotný kontakt s Bohem se v tom všem může vytratit. Znám hodně lidí, kteří se modlí řadu naučených modliteb, chodí často na mši, o prvních pátcích se zpovídají, úzkostlivě si střeží, aby dělali vše, co církev přikazuje a zakazuje, ale nejsem si jistý, jestli Boha opravdu vpouštějí do svého života. Přijdou mi spíše jako „plniči nařízení“ než jako lidé, kteří na Bohu stavějí svůj život. Kladu si otázku, jestli Bůh skutečně vstupuje do jejich života. Nemám sice právo na tuto otázku odpovědět, ale určitě mám právo otázku položit.

Psychologii a víru nevnímám jako konkurenci, ale jako jeden proces, kde se mohou oba pohledy vzájemně doplňovat. Pokud jedna nebo druhá strana bude jednat příliš sebejistě a potírat tu druhou, může si jen uškodit. Pokud psychologie nepřizná duchovní rozměr lidského života, něco jí nutně bude chybět. Pokud bude náboženství popírat jakékoliv psychologické zákonitosti, škaredě se mu to vymstí.

Poznámka redakce:

Článek je část publikace: Pavel Moravec. Mozaika. Úvahy pramenící z hledání odpovědí na provokující otázky. Cesta, Brno, 2013.,  a je zveřejněn s laskavým svolením autora i nakladatele.