První vůle

Rytíř orla se Kvelsdulfovi vůbec nevěnoval, jen dále zpracovával zabitého vojáka. Mezitím přicupitali žrecové, kněží silných paží, kteří obvykle obřad lidské oběti vykonávají. Popadli rozbitého germánského Kelta a nesli jej směrem k obětišti. Co se to však děje? Nenesou jej na obětiště, neulehčí mu trápení? Nesli jej pod pyramidu. Procházeli spetitými chodbičkami vlhkých zdí do nitra hory kamení a po úmorném čase jej hodili do rákosové cely v potemnělé místnosti, aby trpěl neskutečnými mukami ještě několik hodin. Jak kruté…

***

„Kdo jsi?“ Ozvalo se z vedlejší cely. Kvelsdulf se necítil zrovna dvakrát svěže, tudíž se zmohl jen na jakési: „Ehm, Já.“ Měl neskutečné bolesti a místy naopak necítil vůbec nic, když měl přeraženou páteř. Musel být částečně ochrnutý, taky není divu po takovém masakru. Člověk z vedlejší cely cosi dále hovořil, avšak Kelt už jej sotva mohl vnímat. Zahleděl se do sebe. Co je to člověk? A kdo jsem Já? Jak jsem si mohl nevšimnout, že jsem odlišný? Člověk byl stvořen, aby mohl sloužit svým bohům. Stvořili jej k nesvobodě a do vínku mu dali lidskost, která jej dělá tím, čím je, otrokem. Znám lidi, kteří jako lidé vypadají, ale nejsou jimi. Nemají lidskost. Jsou jen těla bez duše, vegetující stádia zašlé existence, která mají tu moc probudit se a býti člověkem, avšak neudělají to, jelikož se přesvědčila, že neví jak, a pak také nechtějí. Lidskost je slabost, která by je přinutila zamyslet se nad zlem, které bezhlavě páchají. Ti, co nejsou lidmi, postrádají zaručeně jednu z obou nutných vlastností člověka. Já postrádám nesvobodu, ale zdá se, že brzy odejde i lidskost. Co je nečlověk? Mám vůbec duši? Vždyť ji nelze spatřit. Mám vůbec tělo? Vždyť je tak povrchní a krátkodobě bezvýznamné jej vlastnit. Lidé je mají, aby mohli otročit. Můj úděl je jiný, každý okamžik se rozhoduji. Osudu je vůle ohněm. Nikdy ji neuchopí, akorát se spálí. Mohu vykonat vše a v tom mne duše i tělo brzdí. Jsem-li však doopravdy svobodný, vnější okolnosti by neměly mít žádný vliv na mou mysl, ani na mé tělo, pokud si tak nepřeji. Měl bych být schopen pomocí své Vůle vyléčit svá zranění a projít skrze mříže. Pak je velká šance na to, že tyranie padne. Nejsem-li svobodný, zcela určitě tady zahynu. Do doby, než to zjistím, zkrátka jen jsem… Nikdy bych netušil, jak povznášející je uvědomění si toho stavu. Má mysl vnímá a to je vše, co prozatím potřebuju vědět. Mám jistotu, že existuji, že nejsem jen výplodem své fantasie, která si vymyslila i sama sebe v pochybné smyčce času a prostoru.

Umírám. Cítím bolest a asi také strach. Svoboda… svoboda… kdo ji vlastní, kdo ji postrádá? Je zde otrok. Ten svobodu nezná a nepostrádá, neboť ji nikdy neměl. Dělá, co mu pán řekne. Jeho tělo mu nepatří, pouze mysl, pouze svoboda v nitru. Po čase však ztratí i ji, poddá se pánu v celém svém bytí.

Pak je zde obyčejný člověk. Ten svobodu nezná, ale postrádá. Má však možnost ji aspoň občas a na chvíli uchopit. Myslí a přemýšlí a činí podle toho, co od něj společnost vyžaduje, co jej společnost naučila. Není-li  obyčejný člověk zadobře s ostatními, porušuje-li jejich morálku a zákony, přemýšlí-li o věcech, které ostatní lidé zavrhují, je společností zabit. Dokud takto žije, pak než je usmrcen, uchopil svobodu. Jinak se podvolí společnosti a dělá to, co mu společnost řekne. Jeho mysl pak přijme tyto zásady za své a potlačuje vlastní úsudek, ve prospěch předsudku. Nemá ani svobodu zevnější, ani po čase svobodu vnitru.

Pak je zde pán. Ten svobodu zná, ale postrádá. Bije otroka, rozkazuje, koná vlastní vůli. On vlastní svobodu svých otroků, avšak postrádá svobodu vlastní. Jako pán musí hrát svou roli. Svazuje jej ona nutnost rozkazovat, zbavuje jej vůle. Pán však také musí držet provaz společnosti, sic je tyranem a společnost jej zabije. Jeho vnitřní svoboda je tímto velmi narušena. Vnější svoboda je dočasná, neboť není jediným pánem na tomto světě. Jednání je ovlivněno dohodou mezi pány. On však ví, co to je svobodu nemít, dokáže posoudit stavy svých otroků. Nad tímhle vším stojí Osud či bohové či Řád nebo Všezákon. Tenhle princip ruší svou samotnou existencí všeobecnou svobodu, protože tvoří skutečnost, tvoří příčiny i následky, tvoří náhody. Život je tak sebestředný, že nedovede pochopit, jak těžce se topí v bažině útlaku. Neunikne rozkazu Všezákonu, proto svoboda jako pojem není. Skutečná svoboda, neomezená svoboda, taková jde napříč těmito malichernými zábranámi, nezná vlastnosti, jen stavy. Chrlí oheň, aby zapálila malou svíci, bojuje proti determinaci, neboť každý řád ji vězní. Roubíkem jí svazuje ústa a nechává mlčet. Chaos za ni jazykem plete slova odvážných a silných. Já bych měl vlastnit tuto skutečnou svobodu, avšak jak pozná má mysl, že má slova hoří pravdou? Člověk není jen otrokem, obyčejem nebo pánem, člověk je také člověkem. Jako takový do vínku dostal svobodu v nitru a zvnějšku, ale také okolnosti, které jej o tyto svobody postupem času připraví.

Co jsem tedy já, když ne člověk? Jsem jen přítomný nečlověk, který se tváří jako člověk, kráčí přitom po dávné stezce a za obzorem sleduje svou smrt? Má Vůle, máš tu moc, překonej rozbité tělo a pomoz mi zase vstát! Bojuj s Osudem, který ti připravil zkoušku na hranici smrti! Pomalu vidím za pozlacenou branku a slyším havraní volání. Ticho. Klid. Zmar. Zoufalství. Nic neříkáš? Nic se nesnažíš? Pak je se mnou konec. Doufal jsem, že přijde jindy a jinak. Věřil jsem, že mohu věci měnit. Uvěřil jsem slovům Bezejmenné o Svobodě a Vůli, aniž jsem se doopravdy postavil vstříc životu a vlastně i smrti. Se zklamáním dnes přišla i beznaděj. Jak mohu vydržet to trýznění ducha a mučení těla? Ach vzpomínám na svůj prohnilý životní příběh. Lituji vší bolesti, kterou jsem způsobil… král Harald, ti lidé, jež jsem chladnokrevně povraždil… těch zvířat, která jsem ulovil… Kdy jsem byl opravdu šťastný? Každé rozhodnutí, každé místo, kam jsem zavítal… všechno stejná muka, opakující se v rostoucích kruzích. Zmařilé pokusy pochopit. A teď, když chápu, brečím, protože se stydím. Rozbil jsem i své zkamenělé srdce a nezbylo mi již nic, čím bych dokázal milovat. Ne po tom, co se stalo Wicapi. Bezejmenná, pokud mne slyšíš… Smířit se s bolestí těla bych zvládl, kdyby má mysl byla oporou. Má mysl je rozpolcena a otrávena vším tím hnojem. Wicapi, Slíbilas, že se mnou odpluješ… ale teď jsi mrtvá. Jaké by to bylo, kdybychom si na Hebridách postavili domeček a chovali krávy a kozy… pořídil bych si psa, kterého bych pojmenoval Simmluk, jako pes mého otce. Zabili jej, když otec zemřel, ale to bylo nesprávné, vždyť nikomu neublížil. Nezasloužil si to. Wicapi, vzpomínky mi tě nevrátí. Brzy však přijdu za tebou…

Nesmím se vzdávat! Život si už najde cestu. Hlavou mu probleskla myšlenka: „Život musí skončit, pak je naplněn.“ Udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Možná, že smrt je poctou. Přichází, protože toho již jsem hoden, jsem připraven. Můj úděl byl vykonán, lidé se vzbouří a Nicmati s Cacuou je povedou k vítězství. Jako Ramjörn. Vytratil se s východem Slunce, poněvadž udělal, co bylo třeba… Co to je za hloupé povídačky?! Vždyť lidé jen činí to, co jim Osud přikáže. Lidé se nevzbouří, Nicmati s Cacuou je nepovedou k vítězství. Nemají na to kuráž ani vůli. Vůle však koná, dokud dřevo hoří. Smrt si pro ni nepřijde, pokud je co konat. Takhle tupě zemřít v cele přičiněním ukrutného nečlověka? Nikdy! To radši trpět jako zpola naporcované prase!

Poznámka redakce

Článek je součást nově vydané autorovi knihy První vůle. Pokud Vás příběh zaujal, můžete si knihu koupit zde.