Příští stanice: Minulost

„Roku 2082 proběhlo dědické řízení jistého pana M. Vše, co své rodině odkázal, byl sešit pamětí na zapomenuté období lidských dějin. Nikdo však o ně nestál a jednotlivé listy postupně nahlodal zub času. Po padesáti letech byly nalezeny vojenskými jednotkami, které procházely českou pustinou a hledaly nové zdroje jídla. Jeden z mladých vojínů si sešit ponechal a po návratu do zbytků své vlasti v jeho zbylých fragmentech čítal. Po několika dnech byl nalezen mrtvev, jeho byt byl polepen útržky papíru v neznámém jazyce. V mrtvolně bledé ruce držel notes s překladem a na konci připsanými slovy: Stali jsme se přeborníky v zabíjení a ve smutku. Ale láska – kam jsme pohřbili lásku?“

„Nechci o tom psát. Už nikdy nechci psát,“ řekla mi tenkrát, v tom roce plném změn. Byly to jediné dvě souvislé věty, kterými na mě promluvila. Po tom, co se vrátila.

To, co se jí ve skutečnosti a doopravdy stalo, jsem se dozvěděl až mnoho let poté. A ani teď, téměř po šedesáti letech, si nemůžu být jist, jestli je to všechno pravda. Protože tu už dávno pohřbili. A možná ani nikdy neexistovala.

25. září 2018

K psaní tohoto deníku se vracím po dlouhé době. Nemyslela jsem si, že budu ještě někdy držet  třesoucími se prsty pero a vytvářet slova. A skládat je do vět. Nevěděla jsem, jestli to vůbec dokážu. Tolik věcí se zdálo samozřejmých. A teprve teď si umím uvědomit jejich cenu. Když jsem je ztratila. Jejich marnost. Jejich naprostou zbytečnost.

Lidský život je moc pomíjivý na to, abychom ho brali vážně…

Psal se rok 2018. Do liduprázdných ulic našeho malého městečka se pomalu vracel život. Ale příliš mnoho lidí, co odešlo na frontu, se už nikdy nevrátilo. Bylo to období plného očekávání a následného smutku. Bolesti, která nikde nepřejde.

Cítili jste to, ale i přesto život musel pokračovat. Protože i boje pokračovaly. I když by člověk řekl, že se prolilo tolik krve, země tak zpustošená a prázdná. Kdo bude bojovat a proti komu? Zprávy, které jsme četli a poslouchali, dívali se na ně v televizi, radostně oslavovali každý nový krok, který učinil zadost mezinárodnímu terorismu, jenž se v posledních letech rozšířil po celé Evropě.

Seděl jsem se svým bratrem v kůlně na zahradě a snažil se zprovoznit rádio. Tajně. Myslím, že podobně jako my se cítili odbojáři za druhé světové války, když chytali zprávy od Spojenců. Ale my neměli odkud získat informace o tom, co se ve skutečnosti děje. Boj za demokracii řádil v plném proudu. V prvním roce válečného štvaní (že válka? ale kdeže – žádná přeci neproběhla) jsme ani nemohli uvěřit tomu, kolik lidí z těch, co jsme znali podporovali naše úhlavní nepřátele. Snažili jsme si toho nevšímat, dělat, že tak to má být. Dnes už vím, že to byla jen zbabělost.

Rádio samozřejmě nefungovalo. Byla to stará vykopávka z 80. let, ale my se stejně nevzdali. Protože jsme potřebovali něco dělat. Nějak dokázat, že nám to není jedno.

Byl červenec, léto v plném proudu. A i když se v našem městečku držel stín, všechno se mohlo zdát normální, jako kdykoli jindy, za časů míru. Lidé stále žili jako vždycky. Smáli se, mluvili, nakupovali, koukali do monitorů počítačů, esemeskovali… jako by se jich to netýkalo. To byla jejich zbraň, jejich způsob, jak to přežít, duševně – dělat, že to neexistuje.

Vím, že jsem se šťoural ve starých drátech šroubovákem (!), čímž jsem to akorát tak dorazil, když k nám přišel velitel zdejší hlídky (spolehlivý člověk, který byl spolehlivým za všech režimů, jimiž za svůj život prošel). Chodil k nám na pravidelné návštěvy. Myslím, že to mohlo mít něco společného s tím, že jsem byl na listině podezřelých (možná jsem nemlčel tak, jak jsem měl) – jako ostatně každý v těch dnech. Mezi řečí se zmínil o tom, že se mezi národy přece jen povedlo dojít k nějaké té dohodě (to bylo možná způsobeno tím, že žádná ze stran neměla dostatek vojáků, takže pokud nechtěli vzít do rukou zbraně politikové, nezbývala nějaká možnost, než dojít k nějakému příměří). Dále jsme se dozvěděli, že plno lidí bylo v rámci mezinárodní ujednání (tedy za přispění mnoha mírových organizací a neúnosnému přenášení dávno vymýcených chorob), propuštěno z přeplněných věznic a odvezeno domů. Mezi nimi bylo i mnoho Čechů, jejichž trasport měl projíždět přes naši železniční trať. Zakázal nám tam chodit, vemlouval nám, abychom byli opatrní – takoví lidé se prý nemění.

„Možná mezi nimi bude i někdo, koho jste znali. Ale nezapomínejte na to, co ti lidé udělali vaší vlasti. Co udělali nám všem,“ promlouval nám do duše ten strýčkovsky působící muž. „Měli je tam nechat pochcípat. Bolševik zůstane vždy bolševikem.“ Když na mě hleděl ten jeho dobrácký obličej typického českého Švejka, chtěl jsem mu věřit. A možná jsem mu věřil víc, než jsem chtěl. Přece jen – nebyl tu nikdo, kdo by jeho zprávy a názory vyvracel. A byl to Čech – tak proč mu nevěřit?

Mluvil pak ještě dlouho. Na východní frontě prý dochází k obratu k lepšímu. Obyvatelé jásavě vítají své osvoboditele a diktatury po celém světě padají, jedna za druhou. Kdyby jen lidé věděli, že většina z těch jásajících lidí se brzy ocitla v zajetí nebo pod palbou z automatických zbraní. Nejoblíbenější obranou však nadále zůstávalo humanitární bombardování. To samozřejmě už neříkal. Buď to nevěděl a tudíž nám to nemohl říct, nebo to nechtěl vědět, tudíž to ani nechtěl říct. To byla ta tenká hranice mezi reálnem a tím něčím, co se v podzemí označovalo jako propaganda, přestože ten výraz ani zdaleka nevysvětloval, co to vlastně bylo. Ano, tak se jmenovala možná genocida, která vyvražďovala obyvatelstvo po meči i po přeslici.

Poté jsem ho už neposlouchal. Něco mi hlodalo v mysli. Ale rychle jsem to zaplašil a raději to hodil za hlavu. Konečně to vypadalo, že to všechno skončí. Je přeci jedno, kdo je vítězem a kdo poraženým, hlavně, že jsme všichni přežili. Nemá smysl se hádat, kdo je v právu a kdo ne. Teď už bude dobře.

Netušil jsem, že to byl jen další začátek stále omílaného lidského neštěstí.

Válka se táhla ještě několik dalších dlouhých let. Bez konce. Bez šancí. Mnoho vesnic bylo zabráno, smazáno z mapy. Brzy došlo i na menší města. Jen tomu našemu se ta válka nějakým způsobem vyhýbala. Přepsala hranice států, mnoho národů zcela zaniklo. Spadlo několik jaderných bomb. Na Rusko. Pak na USA. Pak kamsi do Asie. Každý kontinent dostal vlastní zásah radiace. A mrtví přibývali.

Svět se rozděloval na stále více paktů, skupin, národů, národečků, tak malých a zanedbatelných. A každý národ obviňoval ostatní ze špatnosti, krutosti, vytahovala se historická data, který národ může za jaké zlo a mnoho podobných věcí.

A přibývali další mrtví.

Na to nádraží jsem nešel. Můj bratr ano. Ale prý ho tam ani nechtěli pustit. Hlídali tam vojáci. Vyhazovali lidi z vagonů. Prý to připomínalo smutné scény z válečných filmů. Sám si neuvědomil, že jsme ve válce a že to nebylo jako, ale doopravdy. Tak moc nás to míjelo. Tak moc jsme si nechtěli připustit, že ta válka prostě je, existuje a nic s tím nelze udělat.

„Vrátila se,“ řekl nakonec. Víc nic.

Nechápavě jsem na něj zíral. Trvalo nějakou dobu než mi tato informace došla do mozku.

Tehdy to byly tři roky, co jsem ji viděl naposledy.

A tak tu stojím, po více jak šedesáti letech. Rok 2081. Je mi 88 let. A stále to ve mně vyvolává strašný zármutek. Ten dům vyrabovali, zbyly z něj jen trosky. Stále tu však chátrá schodiště, které vede neznámo kam. A i když je polorozpadlé, stoupám po něm nahoru, klopýtavě, bez pomoci. A vzpomínky se probouzejí. Tady seděla, tady se usmívala, tady spala. Všechny ty vzpomínky se otiskly do tohoto místa.

Žádná pamětní deska na připomínku ztraceným. Zrádci pamětní desky nedostávají. Není radno si je připomínat, upadají v zapomnění. Ani v číslech je nezohlední. I ty chladné statistiky mlčí.

Vím, že jsem v červenci 2018 přišel právě sem. Seděla na půdě. Skrčená ve stínu.

„Nezměnilo se to tu. Proč se to tu nezměnilo?“ opakovala, možná si ani neuvědomovala, že tu jsem. Snažil jsem se s ní mluvit. Takhle vypadá člověk, který byl převychován?

Ptal jsem se jí na ostatní, ale jen kroutila hlavou. Ptala se mě na ty, o kterých nic nevěděla. O kterých jsem já věděl, že už je nikdy neuvidíme.

Ten rozhovor byl zvláštní. Mluvil jsem k ní, říkal jí všední novinky. A ona stále jen opakovala: „Nic se nezměnilo. Proč se nic nezměnilo?“ Ale změnilo se všechno. Možná právě proto se zdálo, že se nic nezměnilo.

Neřekla mi to. Vrátila se do života. Alespoň se tak snažila tvářit. Ale všechno dělala pouze automaticky. Jako stroj, robot, počítač – vyberte si, co chcete a stejně to nebude odpovídat tomu, jak se chovala, jak působila. Nemluvila, nechtěla mluvit – a už vůbec ne o tom, co ji potkalo.

Byla mrtvá. Žila, ale to byla jen tělesná schránka. Vše ostatní v ní zabili.

19. října 2018 jí našli oběšenou na půdě. Dodnes mám schovaný její dopis na rozloučenou a několik stránek deníku – jen ozvěnu a střípky toho, co její zmatená a ukradená mysl dokázala sepsat.

„Nemůžu žít s tím, co jsem viděla, co jsem dopustila, aby udělali. Jsme zrůdy, všichni jsme zrůdy,“ psala. „Nezasloužíme si žít, když vraždíme děti. U dětí je to vždycky vražda. Co s lidstvem bude? Je mi to je jedno! Už navždycky mi to je jedno!“

19. října 2018

Lidé po mně chtějí, abych normálně fungovala. Ale s tím, co vím, co jsem viděla – ne, to není možné ať si říkají, co chtějí. Cítím, jak si pro mě jde, vláčí za sebou katovskou sekeru, která skřípe o zem. Tolikrát jsem slyšela to skučení chladného ostří, kolikrát jsem musela pozorovat, jak ode mě lidé odcházejí. Ale ne, tentokrát si jde pro mě. A já mu nebudu bránit…

Rozhořčené věty – výkřiky z jejího nitra. Byl to konec – naprostý konec. Ale nesmutnil jsem tak, jak bych čekal. Protože ta, kterou jsem znal, zemřela. Zemřela tam kdesi, kde pobývala tu dlouhou dobu. Tam dlí její duch, tam je pohřbena.

Lidé chtěli zapomenout, že to byla třetí světová válka. Proto se v dějepisných učebnicích o žádné nedočtete. To, co naše generace prožila, je udržováno pod pojmy boj proti terorismu a boj za demokracii. Tak končí tato pohádka: „Hrdinní vojáci členských zemí položili životy za demokracii a ubránili ji před fanatickými nepřáteli. Jejich památka nesmí být nikdy zapomenuta.“

Už se neuvádí, že ti hrdinové byli ještě děti, které sotva mohli vědět do čeho jdou. Ti mrtví teď vědí. Přebolestně si uvědomují tu tíhu na svých rozprášených kostech pohozených kdesi na pláních a zakopaných na zapomenutých místech. Neboť lidská rasa stále zapomíná…

Mnoho teoretiků se tehdy domnívalo, že nadchází něco jiného, že demokracie musí skončit. Ve skutečnosti se vše vrátilo zpátky. Tak, jak to bylo. Jako by se nic nestalo. Jen Země byla o 50 milionů lidí lehčí. Tak to říkají statistiky. Tak zní čísla. Ve skutečnosti jich bylo mnohem víc. Ta válka zabila všechny, každý život. Ale byl to jen další zářez na pažbě lidstva. Další válka do počtu.

Mrazí mě, když si vzpomenu na slova Piete Kuhrové, německé dívenky, která si během první světové války psala, coby adolescent, deník: „Již brzy svůj válečný deník dokončím. Bude to poslední válečný deník, který v životě píši, neboť již nikdy nesmí být žádná válka, nikdy…“ Bylo to 4. listopadu 1918 – 100 let před tím než ta, o které je v těchto pamětech řeč, zemřela.

Vzpomínám na dny, kdy to začalo. Na to, jak jsme mávali a netušili, že jsme si pozvali válku do domu. Na to, jak jsme oslavovali jednu stranu a druhou zatracovali. Jak jsme věřili tomu, že žijeme ve svobodném a demokratickém světě, kde se války vedou pod vlajkou ochrany. Přehlíželi jsme mrtvé a nakonec se jimi sami stali.

A stojím tu, stále tu stojím. Jako člověk. Válka, která měla lidstvo zničit, neuspěla. Ale na obzoru se kupí další. Opět se ozývají hlasy volající po krvi. Ale já už ji nezažiji. Zbývá mi pár dní života, tak zní doktorova slova.

Jsem starý člověk. A ta válka mě zabila. Stejně jako všechny ostatní. Každá generace lidské rasy je zpustošena válkou. Moje děti a moje vnoučata zažijí jen další z řady.

Člověk je dosti odolný tvor. Nejspíš proto pořád zkouší, co ještě vydrží.

Hlášení z oblohy: mobilizace zahájena.

Příští stanice: Minulost.

Lucie Jedličková, Zbiroh.

V době uzávěrky 18 let.

Kategorie – mladší.