Právo na smrt? Právo na život?

Právo na smrt? Přirozeněji snad zní právo na život. Tu otázku si v životě může položit člověk zejména ve chvíli, kdy se cítí beznadějně zoufalý, kdy se mu vytrácí smysl života nebo kdy fyzicky nebo psychicky trpí. Odpovědět může ovšem každý člověk jinak. Je to spíše filozofická otázka. Nahlížet na odpověď může jednotlivec jinak než společnost.  Má přímou vazbu na odpověď na otázku o smyslu života a úkolu člověka na této zemi. Tu otázku si klade myslící člověk po celý život a v každém věku cítí odpověď jinak. Odpovědi závisí i na místě a na společnosti, v níž člověk žije. Záleží na úrovni vývoje té společnosti, na kultuře, tradicích a náboženství této společnosti. Z pohledu trpícího si umím představit, že se člověk přikloní k myšlence, že život už nemá smysl a žádá lékaře, aby mu pomohl utrpení a život ukončit. Otázkou je, zda na to má právo i ten lékař. Je to velmi citlivá a hlavně etická otázka. Z pohledu lékaře můžeme mít vždy jistotu, že trpící plně chápe své rozhodnutí nebo že není pod vlivem jiných okolností nebo nátlaku zvenčí? Z pohledu věřícího člověka, lékaře či nemocného mohou to, co jedni chápou jako bytostné právo, druzí cítit jako hříšný zločin vraždy nebo sebevraždy. Sami jistě nevíme, jak bychom reagovali, dokud nemáme svou vlastní zkušenost. Cítíme však, že dnes hodně diskutovaná eutanázie může být velmi lehce zneužita a že morálka společnosti není dostatečně vyspělá k dodržování pravidel. A není to vlastně strašné tvořit pravidla o tom, zda někomu „pustíme žilou“, i když „ si to přeje“?  Je mezi námi mnoho lékařů, kteří budou své povolání považovat za své poslání i po letech praxe a myšlence zachraňování zdraví a života se nezpronevěří. Je i mnoho lékařů, kteří cítí, že život není jen tělo a medicína jen soubor prostředků a strojů k udržení života. Cítí, že člověk je i duše a cit a to, co člověka odlišuje od všech ostatních živých organizmů. Ovšem i opačný pól, udržení těla po několik let pomocí strojů bez jakékoli naděje na navrácení do života je proti přirozenosti a proti přírodě. I ta záchrana má jiný charakter, jde-li o dítě nebo o člověka v pokročilém stavu nemoci a pokročilém věku. Touha po životě je silná a s věkem se nemusí ztrácet, jak si někteří myslí. Naše možnosti už nějak překročily naše hranice lidství. Oba extrémy jsou nějak špatně. Těm, kteří trpí, lze dnes poskytnout maximálně šetrné možnosti utišení bolesti, které se člověk nejvíc bojí a přitom usnadní i dlouhé zachování života a přirozenější odchod člověka.

Právo na smrt? Ne. Přirozená je člověku touha po životě. Právo na smrt? Ano. Ale ne aktivní eutanázií, ale umožnit člověku všemi prostředky dožít za lidských podmínek život až přirozeným hranicím života a přirozenému odchodu.