Právo na smrt jako druhá strana mince práva na život

Právo na život je něčím nediskutovatelným. Všichni ho máme. Právo na smrt jako naopak něco velice kontroverzního. Vlastně nemáme možnost legálně, svobodně a bez následků spáchat sebevraždu. Není tenhle aspekt tak trochu k zamyšlení?

Aktivní eutanazie (usmrcení pacienta lékařem na žádost pacienta) je legální prozatím jen v zemích Beneluxu, (v Belgii od roku 2011 dokonce i pro nezletilé), ve Švýcarsku (kde je legální i tzv. asistovaná sebevražda – lékař připraví pacientovi jed, který si pak pacient vezme sám) a v některých státech v USA (Oregon, Washington). Pasivní eutanazie (přerušení léčby, která člověka uměle udržuje při životě) je pak legální v Dánsku, Finsku, Francii, Irsku, Itálii, Mexiku a Německu.

Osobně se domnívám, že chce-li být člověk naprosto svobodný, musí mít právo na vlastní smrt. V mé tezi jsem tak radikální, že bych za určitých okolností povolil eutanazii i pro biologicky zdravé jedince. V několika různých bodech se pokusím vysvětlit proč:

Právo na smrt jako problém právní

Ač se zdá, že právo na vlastní smrt by mělo být ve svobodné a ateistické společnosti předmětem diskuzí a politických debat, je skoro šokujícím faktem, že ještě nebyl ve vládě ani jednou přednesen kvalitní návrh zákona o eutanazii. (Kromě několika zamítnutých návrhů z roku 1922 a 1937.) Česká republika ostatně není výjimkou, diskuzi na tohle téma moc států neprodělalo a ještě méně států dokázalo eutanazii legalizovat.

V našem právním systému se asistovaná sebevražda považuje za akt vraždy. Soudce sice většinou přihlíží k hromadě polehčujících okolností, nicméně doktor snažící se bezbolestně ukončit trápení nemocného člověka se postu vraha zbaví jen stěží. V takto nastaveném systému se jako paradox jeví i skutečnost, že člověk, který se neúspěšně pokusil o vlastní sebevraždu, není za svůj čin trestně zodpovědný. Proč se tedy člověk, který je rozhodnut se svým životem skoncovat sám, vyhne trestnímu řízení a doktor, který na žádost klienta ukončí jeho život bezbolestně a bez vedlejších následků, které sebevražda „podomácku“ většinou má (lidé se jednak snaží sebevraždu opakovat, jednak se takový pokus hluboce podepíše na jejich psychice a jednak je neúspěšný pokus často doprovázen i biologickým zmrzačením), je tahán po soudech?

Osobně se domnívám, že zdravý člověk má možnost volby. Vždycky se může rozhodnout, že svou těžkou a zdánlivě nepřekonatelnou životní situaci zvládne se zaťatými zuby a sebevraždu si nechá jako poslední akt své vůle v bezvýchodné situaci. Člověk nemocný, který je odkázán na pomoc druhých, však takovou možnost nemá. Takový člověk nemá dokonce ani možnost sebrat si svůj bolestivý život sám a už jen z tohohle důvodu by se mělo uvažovat o začlenění alespoň minimální podoby práva na smrt do našeho právního systému. Proč by tedy doktor vykonávající milostivou službu měl být považován za vraha?

Právo na smrt jako problém biologický

Často slýchávám, že eutanazie není přirozená. Biologický náhled na věc nám ale říká úplný opak. Víte, co by se dělo ve Vašem těle, kdyby se nějaká nemocná buňka rozhodla uměle přežívat a případně i množit? S velkou pravděpodobností by Vám byla diagnostikována rakovina. Každá buňka v lidském těle má svou životnost a je si toho „vědoma“. Když nastane její čas, zemře – a pokud nezemře přirozeně, spáchá sebevraždu. Obdobně to platí i v přírodě samotné. Nemocný jedince se většinou nadále nerozmnožuje, protože umře. Tím se zabrání ničení genofondu a druh samotný má větší šanci na přežití – i když je logické, že i nemocný jedinec mívá tendenci se rozmnožovat, jeho šance na rozmnožení jsou markantně nižší. Princip selekce je v podstatě základ darwinismu, který dnes většina vzdělaných lidí uznává, a který se určitou mírou týká i lidské společnosti.

To, co bychom si díky tomuto pohledu měli uvědomit, je, že smrt je něco přirozeného. A sebevražda za určitých okolností také. Nikdo z nás se smrti pravděpodobně nevyhne. A dost možná to nebude procházka růžovým sadem, ale skončíme nadopovaní na nemocničním lůžku bez špetky důstojnosti a svobodného uvažování pouze v doprovodu neutichající bolesti – a to ať už fyzické nebo psychické. Smrt je něco, co musíme přijmout. Sebevražda proces, který bychom měli akceptovat.

Právo na smrt jako problém psychologicko-spirituální

Jedinec je souhrnem bio-psycho-sociálních faktorů. Když se tedy bavíme o eutanazii z biologického hlediska, nemůžeme zapomenout na hledisko psychologické. Ač nerad dávám dohromady spirituální rovinu s psychologickou, domnívám se, že pro tuto práci je zbytečné oddělovat psychickou stránku od stránky spirituální a budu tedy mluvit o psycho-spirituálních aspektech eutanazie na vliv jedince.

Z psychologického hlediska je potřeba vzít v úvahu fakt, že spousta starých lidí dostává pocit, že již nejsou potřební, a že jsou jen na obtíž. Možnost vzít si život je v takovém rozpoložení osobnosti velice atraktivní volbou. Stejně jako opačný extrém, kdy spousta dětí v pubertálním věku (a vlastně i plnoletých adolescentů procházející moratoriem) by ve své emoční labilnosti mohli o takové možnosti uvažovat. Již zde předepisuji, že jsem zastáncem eutanazie v co nejmenším omezení – tvrdím tedy, že každý svobodný občan oplývající právem na život má automaticky i právo na smrt – nicméně je potřeba zapojit roli psychologů do možnosti eutanazie pro biologicky zdravé jedince.

Jak by to vypadalo?  Každý, kdo by chtěl dobrovolně ukončit svůj život, by musel povinně strávit několik hodin se speciálně vyškoleným psychologem – ten by však nezastával roli soudce, jen by se snažil ukázat směr. Člověk, jenž by strávil několik hodin v péči takového psychologa, by s velkou pravděpodobností – pokud by byl fyzicky zdravý a jeho psychický šrám by bylo možné zacelit či ignorovat – nakonec svou sebevraždu nespáchal. Osobně se domnívám, že by se takto paradoxně snížil počet sebevražd, neboť spoustě sebevrahů by takovýto lidský kontakt pomohl – často jim totiž chybí jakési určení směru, které se tak stává první a poslední pohnutkou k ukončení svého života. Největší bolest by smrt jedince způsobila stejně jeho příbuzným a kamarádům – což se mi zdá jako trochu sobecký argument.

Spirituální hledisko je ještě hlubší než psychologické, neboť je v nás až archetypálně vypáleno díky křesťanské historii naší společnosti. Život byl a stále je považován de facto za boží dar a sebevražda je naopak jedním z nehorších hříchů, kterých se můžeme dopustit. Stačí se podívat na život Ježíše Krista, který je metaforou utrpení, kterou především západní katolická církev velmi ráda zdůrazňuje. Trpět v našem životě znamená žít lepší život po smrti. Naše společnost se sice tváří ateisticky a spousta lidí se oprostilo od ideje posmrtného ráje, nicméně stále v nich zůstal pocit, že je lepší trpět, než si vzít život. Tohle sice může být zapříčiněno materialistickým zaměřením západní filozofie, které rozeberu v kapitole Právo na smrt jako problém filozofický, já si však myslím, že je to i důkaz spirituality člověka.

Člověk má potřebu být spirituální, dávat věcem smysl, sdílet své mystické zkušenosti a věřit v něco, co nás přesahuje. Zde je eutanazie něčím nepřirozeným a priori negativním. Spirituální pohled na smrt často plní terapeutickou roli – tvrdí, že život je cestou, kde nás čeká spousta překážek, které je potřeba překonat apod. Spirituální pohled se často rovná naději. Opomíjí však jeden pro mě nediskutovatelný fakt – že člověk je v rámci možností svobodným tvorem. Spirituální pohled na věc nám tedy říká, že sebevražda je špatná. Spirituální pohled je ale subjektivní individuální skutečností, kterou nelze implementovat do celé společnosti, a domnívám se, že proto není v rozporu s legalizací eutanazie jako takové.  Jsem-li věřící či spirituálně zaměřený člověk a je pro mě eutanazie zlo, nikdy ji na sobě neaplikuji – neměl bych však ve své víře ubírat tuhle možnost lidem jiným.

Právo na smrt jako problém společenský

Lidská společnost se přeci jenom ve výsledku trochu liší od říše zvířat. Máme vlastní koncept přežití. Nenecháváme umírat nemocné, dáváme šanci i „vadným“ jedincům se rozmnožovat. Staráme se o slabé, chabé a staré. Často je dokonce pozitivně diskriminujeme. Osobně se domnívám, že právě v tomto tkví velká část lidství a neměli bychom proto od těchto osvíceneckých snah ustupovat. Jaký by tedy plošné povolení eutanazie mělo vliv na společnost?

Ani velcí filozofové naší historie nejsou v tomhle problému jednotní. Namátkou třeba to, že za určitých okolností se eutanazie zastával Platón, Sokratés, Stoikové a dokonce i David Hume. Proti eutanazii pro změnu byli církevní filozofové (sv. Augustýn, Tomáš Akvinský), Aristoteles, nebo třeba Imanuel Kant, podle kterého je sebevražda špatná, neboť se nemůže stát universálně platným morálním principem.

Jaký by ale eutanazie měla dopad na život společnosti?

Biologický pohled nám tak trochu naznačuje, že bychom se zbavili „nezdravých“ jedinců. Psychologický pohled zase, že by se paradoxně dostala větší duševní podpora lidem, jež by se svůj život snažili ukončit. Ani společenský pohled nepřináší apokalyptické vize dekadentní společnosti hromadně páchající sebevraždu.

Eutanazii v omezeném měřítku by pravděpodobně jen ulehčila umírání smrtelně nemocným, kteří by se beztak jen trápili. Společnost samotnou by to pravděpodobně nijak neoslabilo, neboť umělé udržování lidí při životě společnost naopak spíše oslabuje. Asistovaná sebevražda povolená i pro biologicky zdravé jedince by kromě psychologické podpory těmto jedincům znamenala pro společnost také to, že by lidé potenciálně nebezpeční pro své okolí svými suicidálními pokusy byli lépe monitorováni a svou smrt by mohli provést bez vedlejších sociálních vlivů – nehledě na to, že tihle jedinci povětšinou stejně nejsou sociálně začlenění a společnost je pro ně něco, co odmítají. Na druhou stranu je třeba i poukázat na fakt, že člověk je tvor sociální a jako takový má i určité povinnosti vůči svému okolí, které je třeba taktéž vzít v potaz – matka má určitou sociální povinnost vůči svým dětem apod. Osobně se ale domnívám, že by sice mírně stoupl počet provedených sebevražd, zabránilo by se tím ale společenským škodám, spousta lidí by přestalo mít strach z umírání a pro samou společnost by se ve výsledku nic moc nezměnilo.

Právo na smrt jako problém etický

Již jsem zmínil svůj postoj k eutanazii. Právo na smrt prezentované právě eutanazií má mnoho negativ a „problémů“, o kterých se snažím psát. Jedním z nich je i etická stránka. Morálka v nás evokuje otázky, kdo komu a za jakých okolností má právo život ukončit.

Prvně bychom měli rozlišit pokusy o sebevraždu na ty, které jsou definitivní a na ty, které nevědomě volají o pomoc (povětšinou ženy). Druhou skupinu bych moc nerozebíral, neboť pochybuji, že by si taková osoba dobrovolně „zažádala“ o definitivní eutanazii – pokud by tak udělala, pohovor s psychologem by ji bezesporu jenom prospěl. První skupina je ta, o které bychom tedy měli přemýšlet. Rozhodne-li se člověk, že již nechce žít, jak moc morální je jeho rozhodnutí? A jak moc morální je mu v jeho rozhodnutí vyhovět či naopak bránit?

Morálka je relativní. Díkybohu/Bohužel. O absolutní lpění na morálce se sice pokoušelo několik organizací (např. církev se svou dobou temna, určité projevy islámu či některé fanatické sekty), nicméně povětšinou selhaly – dostaly se do bodu, kdy společnost potřebovala a vyžadovala liberálnější přístup. Přesto je třeba ujasnit si pár etických otázek, na které naneštěstí neznám odpověď. Kdo by tedy měl takové právo na smrt vykonávat? Doktoři? Rodina? Dotyčný sám? A za jakých okolností? Jen pro případy nevyléčitelně nemocných či pro kohokoli? A pro jakou věkovou kategorii? Jen pro staré, či i pro lidi v produktivním věku nebo dokonce i pro děti? A kdo by rozhodoval za neplnoleté? Rodiče? Oni sami? Lidé se speciálním vycvičením jako třeba lékaři či psychologové? Kolik by takový čin stál peněz? A nemohl by tenhle liberální přístup vést ke zvrhlé společnosti? Nestala by se sebevražda za určitých okolností (věk, nemoc, trauma) tradicí, ba dokonce povinností?

Právo na smrt jako problém filozofický

Záměrně jsem si nechal filozofický nadhled nakonec, protože vychází ze všech nadhledů předešlých a nabízí netradiční vhled do problematiky eutanazie.

Naše společnost je bezesporu zaměřena materialisticky. Óda na život, kde se podíváš. Smrt se sice vyskytuje ve většině filmů, knihách i hrách, nicméně je ztvárněna velice povrchně. Jako bychom se tématu smrti báli. Dost možná proto tolik lpíme na životě. Smrt je tedy všude, nicméně podstata smrti není nikde. Tohle je jeden z důvodů, proč lidé právo na smrt a priori odmítají. Protože podstata smrti je v rozporu s ideologií materialismu. Protože podstatou smrtí není být, nýbrž nebýt…

Christianizovaná minulost naší společnosti, naznačená v kapitole Právo na smrt jako problém psychologicko-spirituální, zde hraje určitě také roli. Většina států, kde je eutanazie povolena, má protestantskou minulost a nestaví utrpení v životě na první místo (katolictví sice oficiálně taky ne, ale stačí trochu otevřít oči a člověk si těch rozdílů všimne). Tyhle státy jsou také více navyklé na svobodu, kterou často staví do popředí všemu.

Filozofický pohled nám ale umožňuje zamyslet se i nad životem a smrtí jako takovou. Není-li člověk svobodným jedincem a existuje-li tedy osud, fatalismus či jiné determinanty, pak akt sebevraždy není jeho volbou, nýbrž něčím nevyhnutelným, na co nemá legalizace vliv. Pokud se naopak díváme na člověka jako na svobodného jedince, je snaha bránit mu v jeho vlastním rozhodnutí zabít se nejenom sobecká, ale i nesvobodná a totalitní.

Je tedy právo na smrt problém?

Již jsem zmínil, že se stavím k problematice práva na smrt na stanu těch, co ho podporují. Domnívám se, že svobodný člověk oplývající právem na život musí mít i právo na smrt. A jelikož ve výsledku nebývá rozdíl mezi bolestí fyziologickou a psychickou, povolil bych eutanazii i pro lidi biologicky zdravé. To vše za předpokladu speciálně vyškolených psychologů. V tomhle kontextu je právo na smrt jen druhou stranou mince práva na život, kterou je třeba respektovat, a se kterou je třeba nějak operovat, rozvíjet ji a diskutovat o ní.

Povolení eutanazie však může mít nedozírné následky a každý jiný než výborný návrh zákona je proto špatný. Vše se může zvrhnout a právo na smrt není výjimkou. Co když se doopravdy eutanazie stane trendem a budou ji vyžadovat i lidé bez jakýchkoli příčin? Co když se eutanazie stane morálním pravidlem, nepsaným imperativem či povinností? Je tohle opravdu tak nereálné, jak jsem psal? Co když jsem se mýlil? A co když naopak ne? Co když by legalizace eutanazie jen ulehčila život několika těžce nemocným lidem a zmírnila by strach z umírání naší materialistické společnosti?