Pomáhat až do roztrhání těla?

Nový příliv uprchlíků, či chcete-li “uprchlíků”, do jižních zemí EU opět vyvolal debatu o tom, jak se k tomuto problému postavit. A opět, jak už to tak chodí, zde máme názory “ode zdi ke zdi”.

Na jedné straně jsou zde lidé, kteří tvrdí, že je naší morální povinností pomáhat všem a zachraňovat všechny. Motivace k zaujetí takového postoje mohou být různé, nicméně jedna věc je humanismus a druhá je bláznovství. Ano, známe mnoho příběhů, kdy je někdo ochotný obětovat mnoho ze svého, aby pomohl člověku v nouzi, často bez ohledu na vlastní živobytí, či dokonce za cenu ztráty vlastního života. Nicméně je rozdíl mezi jedním incidentem se specifickými okolnostmi a situací, kdy určitá rozhodnutí mohou vést k radikálním celospolečenským změnám.

Tento problém si dovoluji ilustrovat pomocí dvou celkem významných literárních děl.

V románu Julese Verna Děti kapitána Granta se Lord Glenarvan, poté co jeho žádost odmítne britská admiralita, vydává společně s Robertem a Annou Grantovými hledat jejich otce, na vlastní pěst, na vlastní náklady. Protože jde o bohatého šlechtice, není pro něj problém celý tento podnik materiálně zabezpečit. Je to však jeho morální přesvědčení, které ho žene do neznámých vod aby nalezl trosečníka, u kterého neví, kde přesně se nachází, a zda je vůbec ještě naživu. – Viděno z poněkud střízlivějšího pohledu… takové věci se dějí spíše v dobrodružných románech, než ve skutečném světě. Ačkoliv jde o slavný román a velmi dobrou četbu, je asi lepší, že Lord Glenarvan je postava z románu.

Ve Dni Trifidů od Johna Wyndhama se už hlavní hrdina Bill Masen dívá na problém zachraňování potřebných střízlivější optikou. A má proč. Globální katastrofa, která doslova přes noc postihne celý svět a způsobí, že většina lidí přijde o zrak, současně také způsobí totální zhroucení společnosti ve všech oblastech, včetně morálních norem. V zemi, kde témeř všichni oslepli, jednoduše není v silách té hrstky vidících šťastlivců všem pomáhat, o všechny se starat a všechny zachránit. Naopak, pokud si mají zajistit jakés-takés přežití, musí se od zbytku světa izolovat a pracovat především na vlastním zabezpečení a investovat do vlastní budoucnosti. Za těchto podmínek se také radikálně mění morální normy a systém společenského soužití. Ten stávající je totiž za daných podmínek příliš velkým luxusem.

V literatuře jde vždy především o to, co by se mohlo stát, nikoliv o to, co se stalo. A snad právě proto si obě tyto knihy našly tolik příznivců. Lord Glenarvan a Bill Masen představují dva extrémy, které celkem dobře vystihují i naše dilema, jak jednat s lidmi, kteří neustále připlouvají z Afriky do Evropy. Budeme uvažovat jako Glenarvan a kvůli šlechetnému ideálu se aspoň pokusíme všem vyhovět, i za cenu ztráty všeho, co máme, co utváří naši identitu a co je nám drahé, nebo jako Bill Masen který svým jednáním jasně deklaruje: abych mohl jiným pomáhat, musím se napřed postavit na vlastní nohy? Netajím se tím, že racionálně uvažující Bill Masen je pro mě přijatelnější alternativou.

Už jsem četl, že lidé, kteří připlouvají do Evropy a jsou označováni jako uprchlíci, vlastně nejsou uprchlíci ale ekonomičtí imigranti. Jsou to vesměs mladí muži, kterým se nějakým způsobem podařilo sehnat nemalé peníze a zaplatit lidem, kteří si z tohoto převážení udělali byznys. To je vpravdě rozdíl oproti tomu, jak obvykle vypadají běženci, kteří často prchají ze zemí stižených hladomorem, válkou či přírodními katastrofami s celými rodinami, s dětmi a starci. Tito lidé jsou povětšinou v dobré kondici a mají celý život před sebou. Jde jenom o to, kde ho chtějí strávit. A chtějí ho strávit někde, kde se budou mít dobře, kde denní obživa není příliš obtížná a kde si společnost může dovolit pomáhat těm méně šťastným. Evropa ve srovnání s většinou zemí Afriky taková je.

Má to však jeden háček: Evropa není nafukovací. A dále: Evropa má své problémy. Především je to problém s těmi stávajícími přistěhovalci. Integrační politika vedená v duchu multikulturalismu byla založená na mylných představách a jako taková v podstatě selhala. Martin Spencer, můj kolega z práce, Angličan, mi vyprávěl o tom, jak se Anglie během posledního půlstoletí změnila. “Nejde ani tak o to, odkud přistěhovalci jsou,” říká. “Jde o chybu ve způsobu, jakým se s nimi jedná. Integrace přistěhovalců do britské společnosti se vlastně nekoná. Namísto toho si Pákistánci vytvářejí v anglických městech své malé Pákistány, Bangladešané své malé Bangladeše, ale – světe div se! – zrovna tak Poláci si zde vytvářejí svá malá Polska!”

My Češi slyšíme velmi neradi o tom, že bychom měli dostat z Bruselu rozkaz na základě kterého se podělíme o část ekonomických imigrantů, kteří připlouvají do jižních zemí Evropy. Máme taky svoje problémy. Už od konce druhé světové války nejsme schopní integrovat romskou menšinu, která do naší země přišla poté, co původní romské obyvatelstvo Čech a Moravy bylo zlikvidováno v nacistických vyhlazovacích táborech. Představa, že se k romským ghettům přidají ještě ghetta muslimská, není zrovna povzbudivá.

Otázka ovšem je, zda jde o neschopnost obou stran, nebo zda je to spíše tím, že o skutečné řešení tohoto problému nikdo nestojí. Ani my, ani Romové. Těžko říct. Můj kamarád Alec Munro (jehož hudební projekt Woe Betide The Boy můžete nalézt zde), původem ze Skotska, který už 4 roky žije v Česku, se mě onehda ptal, co má znamenat všechna ta štítivost stran cikánů, a co je vlastně hlavní problém. Pokusil jsem se mu to vysvětlit.

Když jsem skončil, neřekl na to hodnou chvíli ani slovo. Pak se krátce, hořce zasmál. “Když se projdeš po Edinburghu a zamíříš mimo historické centrum,“ řekl, „můžeš docela dobře najít něco, co ti bude připomínat cikánská ghetta – vybydlené baráky, bordel, lidi na dávkách, krádeže, přepadení, drogy, nezaměstnanost, mladí lidi bez vzdělání, bez perspektivy. S jedním rozdílem proti Česku: Ti lidé jsou běloši. Majorita má vůči nim předsudky. Někdo kdo pochází z takové čtvrti, má určité příjmení a mluví určitým nářečím se prostě nedostane na lepší školy, nevezmou ho do práce, protože to je přece flákač, nula, odpad. U vás je to zhoršené o to, že ti lidé mají k tomu všemu ještě tmavší barvu pleti.”

Takže, řečeno s Miloušem Jakešem: “Jakou principielnost tedy zvolit?” Pomáhat až do roztrhání těla, nerozdávat jen své přebytky ale dávat i ze svého nedostatku, jak ostatně káže i Ježíš (Mk 12, 41 – 44), nebo se napřed postavit na vlastní nohy a vytvořit si takové podmínky k tomu, abychom si vůbec mohli dovolit ten luxus pomáhat? To už nechám na vás.