Opětovné navázání ztraceného přátelství

Pocit euforie a motýlků v břiše? Strach? Ano, i toto k tomu patří. Hlavní je ale zmínit, že odfouknout prach, popřípadě odhrnout pořádnou vrstvu prachu, z bývalých kamarádských vztahů, je v dnešní době, která je plná komunikačních technologií, opravdu velmi jednoduché.

To jsem tak jednou měla dlouhou chvíli a nechuť zvednout se z pohodlí postele (ovšemže především kvůli kocourovi, který se mi uvelebil na klíně!). Také byl přítomný nevědomky nastavený zadumaný mód té šedé hmoty, která mi naštěstí i naneštěstí stále obývá moji lebku. Po třetí během velmi krátkého časového úseku jsem do vyhledávacího řádku mé lištičky psala facebook s nadějí, že se něco změnilo, že mi konečně odpověděla nějaká spolužačka ze střední školy na můj návrh na setkání. Neúspěšný pokus, stále žádná změna. Najednou mi ale do oka vskočilo povědomé jméno, u kterého se v chatu rozsvítilo zelené kolečko. Na chvíli mě to donutilo zaváhat, ovšem pohyb prstu po touchpadu a následný klik na červený křížek na sebe nenechal dlouho čekat.

Po utřídění pár fotek, nejspíš i myšlenek, jsem, snad podvědomě, opět rozjížděla tu návykovou sociální síť a velmi váhavým pohybem jsem najela kurzorem na ono jméno. Spolužák ze základní školy. Proč si člověk vůbec takové lidi přidá do přátel, když se s nimi tolik let neviděl, tolik let s nimi neprohodil jediné slovo, byť ústně či pomocí klávesnice. Ten druhý ho třeba už ani potkat nechce… no tak proč mi tu straší? Jde o pouhou automatičnost, nebo lidská osoba chce mít jen přehled o ostatních?

Nedalo mi to. Přece jenom, byl to kluk, který si získal moje sympatie a na jeho pihy a úžasně modré oči vzpomínám s úsměvem ještě dnes. A už mi bliká kurzor v chatovacím okénku a čeká, až se bude moci s každým úhozem, s každým písmenkem a novým slovem, posouvat dál a dál. Nebo také blíž a blíž k tomu druhému dotyčnému. Jisté zaváhání bylo nyní na místě, jakýsi stísněný pocit v duši. Přesněji v okolí žaludku (což mohl způsobit také hlad…) Třeba jsem mu lhostejná a bude se jenom divit, proč ho po tolika letech otravuji… Spousta negativních myšlenek, snad abych nečekala nějaký happy end této konverzace. Radši být připravena na to, že jen uvidím, kdy si zprávu přečetl a tím veškeré moje naděje skončí.

Prvních pár minut jsem čekala, s nervózním tikem jsem sledovala záložku facebooku a čas jsem si krátila konverzací s kamarádkou a čtením článků.
— Tak si představ, napadlo mě ozvat se člověku, se kterým jsem na skoro 6 let ztratila kontakt.
— Jé, to je milé. No a odepsal?
— No neodepsal…
— Neboj, odepíše.
Neboj, odepíše. Jak plná a zároveň prázdná fráze. V hlavě se mi honily veškeré možné i nemožné odpovědi, kterých se můžu dočkat, ovšem největší klid mému tělu podávala myšlenka na to, že se mi neozve. Že neodpoví. Vlastně ani nemá důvod, jedině že by se na všechno, o čem jsem vlastně ani já sama nevěděla, zapomnělo.

Konec mé deváté třídy byl totiž vskutku podivný a plný naprosto nečekaných zvratů. Hlásila jsem se na uměleckou školu a už to s sebou neslo lehký pocit opovržení. Vysněným cílem všech bylo gymnázium či jazykové školy. Vysoká úroveň. Jen počkejte, vy, vy všichni, vy pro nás budete makat, se uvidí! Prohlásil jednoho dne jeden patnáctiletý chlapec. Na mě se začalo nahlížet lehce skrz prsty. Byla jsem divná. Jiná. Tak nějak to začínalo gradovat, když už jsem měla dávno po přijímačkách. Dokonce jsem věděla, kam jsem se dostala, a jen jsem se rozhodovala, na kterou školu zašlu svůj zápisový lístek. Pro mě to bylo období lenošení. Učit se na SCIO testy nebylo zapotřebí, navíc jsem celou základní školu prošla s naprosto čistým štítem. Učitelé mi často dávali úkoly, které s výukou příliš nesouvisely – roztřídit slohové práce, odnést tyto sešity tam a tam, přelepit na učebnice jiný štítek, upravit nástěnky, a tak podobně. Nemůžu říct, že bych se nudila.

Potom nastal den, kdy jsem přišla do školy a moje nejlepší kamarádka, podotýkám – nejlepší u ž od základní školky, si sbalila své věci a beze slova si odsedla jinam. Zůstala jsem v lavici sama. Vlastně by se spíš hodilo říct, že jsem zůstala ve třídě sama. Ve škole sama. Tím dnem pro mě začalo jedno veliké trápení – proč se něco takového stalo? Proč se mě všichni straní, nechtějí se mnou mluvit? Jako bych neexistovala. Začaly se o mně šířit pomluvy. Nakonec to vygradovalo tak, že jediný, s kým jsem za celý den ve škole promluvila, byl buď nějaký učitel či jeden zrzavý kluk, který seděl každou hodinu s nosem nalepeným v knížce a četl. Měl svůj fantaskní svět a dění kolem něj pro něj neexistovalo. Doplňovalo se to, protože ani on neexistoval pro zbytek třídy. A tak jsme si na sebe zbyli…

Po zabřednutí do své minulosti nyní myslím chápete, proč jsem si dělala takové starosti s tím, jestli mi dotyčný přes facebook odepíše či nikoli. Zda-li má v hlavě pořád ty pomluvy, nebo odstupem času přišel k rozumu a na to, že to asi nebude pravda, nýbrž čirá lidská hloupost a nenávist. Během dalších pár minut rozjímání a drbání kocoura za uchem jsem dočista zapomněla na to, že jsem vůbec někomu psala.

Nakonec se stalo mnou nečekané a už mi sociální síť oznamovala, že mám zprávu. Tělem mi projel mravenčivý pocit a usídlil se v oblasti žaludeční. Chvíli jsem jen sledovala, jak se mi ta zpráva neustále připomíná, jak škemrá o moji pozornost. Potom jsem klikla.
— Ahoj! Tak tohle jsem vážně nečekal, po takové době… Je supr, žes´ napsala. Jak se máš ty?

Tak moc příjemný pocit se mi rozlil po celém těle, no nádhera. Přece jen to stálo za to, ozvat se. Zkusit to. V konečném výsledku jsem za to nic nedala a za to nic jsem získala několik hodin nepřetržité konverzace, vzpomínání, vypravování zážitků a sdílení názorů. A úsměvu na tváři.

K nezaplacení.

Na druhou stranu ale existují i lidé, kterým bych se sama, dobrovolně, z vlastní iniciativy, nikdy neozvala. Jsou to lidé, kteří mi přímo ublížili, nebo kteří mým životem opravdu pouze prošli, byť jim to trvalo dlouho. Ovšem pokud by se oni snažili zkontaktovat mě, chvíli by mi trvalo, než bych došla na správné znění odpovědi, ale určitě bych se ozvala zpátky. Nenechala bych jejich pokus o komunikaci prohlásit za marný a zbytečný. Zkusila bych to.

Přece jen je docela zvláštní, kolik lidí za svůj život poznáte a po pár letech je na ulici ani nepozdravíte. Na chvíli vstoupili do vašeho života, a buď si to nepřáli oni, vy, nebo osud, aby s vámi pokračovali dál. Jak vůbec těmto lidem říkáte, když vás okolnosti donutí o nich mluvit? Kamarád? Známý? Bývalý kamarád, bývalý známý? Známý neznámý?