Óda na lenocha

„Říká se, že kus poctivé práce nikoho nezabije, ale na druhou stranu, proč pokoušet osud?“ Ronald Reagan.

Povšimnul jsem si v poslední době, že uchazeči na jakoukoliv veřejnou funkci, volenou či nevolenou, zdůrazňují svou pracovitost, aby tak zvýšili své šance u voličstva nebo alespoň u členské základny nějaké strany, pokud by jim přízeň členstva zajistila nějaké to místečko ve veřejné správě. Hotovou pohromou pro takového uchazeče pak je, když jej nějaký jiný činovník, většinou taky uchazeč, nazve lenochem, který si takzvaně nic neodpracoval. Postižený má pak potřebu zvednout hlas na svou obranu a bránit svou pracovitost. Většinou tak činí zcela hloupě a nešikovně, když se ohání životopisem, kde na dvě strany vypíše všechny možné i nemožné funkce, které zastával ve státní správě a u kterých volič nerozumí ani názvům, natož aby pochopil konkrétní náplň práce, neřku-li jejich užitečnost. Přitom takový dvoustránkový výčet funkcí lze povětšinou nahradit jedním slovem – darmožrout. Postižený uchazeč si tak sám vykope hrob u voliče, neboť jaké jiné slovní označení pro jeho práci může inteligentního voliče napadnout u funkcí typu:

• vedoucí oddělení kohezní politiky
• vedoucí samostatného oddělení průřezových činností, či
• ředitel odboru EU fondů v rámci Sekce pro evropské záležitosti.

Marně pak dotyčný pláče nad uniklou funkcí a spílá nepřejícníkům. Sám si za to může. Kdyby použil mozek a fakta, sám by hrdě přiznal, že je lenochem, že ve shora uvedených funkcích jen prznil sekretářku a luštil sudoku. Být lenochem je totiž přednost a ne handicap, alespoň ve veřejných funkcích.

Nelze samozřejmě šmahem odsuzovat pracovité jedince. Zlozvyk pracovitosti je u některých činností, jako dřevorubec nebo horník, vyloženě užitečný. Také některé druhy parazitů (např. živnostníci), by bez něj nemohly existovat. Pokud se však týká veřejných funkcí, je pracovitost vlastností, která je vysloveně škodlivá.

Než vyšleme nějakého workholika do veřejné funkce, je nutné si uvědomit, že to jsou lenoši, kterým lidstvo vděčí za svůj pokrok. Byl to lenoch, kterému se kdysi nechtělo běhat po lese, sbírat plodiny a honit zvěř. Proto zasadil semena plodin u své jeskyně a do ohrady zavřel pochytané tury, aby se kvůli shánění potravy tolik nenadřel. Byl to zase lenoch, kterému se nechtělo nosit úrodu z pole, vynalezl proto kolo a káru a byl to opět lenoch, který vynalezl popruhy a místo sebe zapřáhl do káry domestikované dobytče. Zcela jistě mu pracující většina spílala, že je líný a místo poctivé práce lelkuje a vymýšlí nesmysly. Kdyby na ně tehdy dal a potlačil svou zdravou lenost, dodnes bychom se lopotili jako ti pracovití blbci před tisícovkami let.

Byl to hospodský povaleč a lenoch Charles Darwin, který objevil evoluční teorii. Do školy chodil, aby dospal své hospodské dýchánky a jediným sportem, který provozoval, byla střelba na vrány, kteroužto vykonával ze své postele skrze otevřené okno. Jinou teorii – teorii relativity, vynašel vyhlášený školní loudal Albert Einstein, nejoblíbenějším sportem Winstona Churchilla bylo houpání se v houpacím křesle. Za vyhlášené lenochy byli považováni Mendělejev, Newton i Archimédes a Fleming byl navrch bordelář, který byl líný uklízet svůj pracovní stůl. Jen díky tomu se dala do jeho vzorků plíseň, která hubila mikroby a byl tak objeven penicilin. Kde bychom dnes byli, kdyby Fleming byl pořádkumilovný puntičkář?

Anebo naopak. Co by za to dali Židé, kdyby jejich evidenci pro transporty vedl nějaký flink, který má v dokumentaci bordel a jediné, co ho zajímá, jsou děvky, chlast a dobré jídlo? Židé by se bezprizorně potloukali po Evropě a v Osvětimi by nebylo čím topit. Takových životů by bylo ušetřeno! A kdo má jejich životy na svědomí? Pracovitý blb Eichmann.

Ale proč chodit pro příklady do dávné historie? Podívejme se na tři české presidenty. Václav Havel prý nebyl zrovna dříč. K dobrému pití i cigaretě neměl daleko, sportovat jej nikdo nespatřil. Přesto jeho věhlas ve světě, a tím i České republiky, byl ze všech presidentů největší. To Václav Klaus pracoval v jednom kuse. Odpočinek považoval za sprosté slovo, dovolenou a zeleninový salát za levicovou úchylku. Za dobu svého presidentování napsal skoro 30 knih a zastínil tak svého předchůdce, který byl původním povoláním spisovatel. Jenže, kromě redakční rady Protiproudu, je nikdo nečetl. Taky byl aktivní sportovec. Tím jen přidělával starosti níže postaveným politikům, neboť ti mu museli hledat soupeře pro jeho tenisová klání, kteří museli být tak dobří, aby s presidentem sice prohráli, ale ne moc, aby to nebylo nápadné. Věnoval se prakticky všem sportům, kromě formule 1. Té se nevěnoval jen proto, že mu vadila liknavost mechaniků při výměně kol. Miloš Zeman navázal na prvního presidenta, tedy alespoň pokud se sportování týká. Taky napsal knihu, jen jednu a ještě v době svého důchodcování na Vysočině. Za to ovšem výživnou. Občané se dozvěděli, že jeden významný sociálně demokratický straník byl nevzdělaný pitomec, jedna významná stranička byla v mládí běhna a další socialista byl psychopat se sklony k sebevraždě. Občany asi mnoho neuklidnilo, že tito lidé zastávali vysoké vládní funkce, včetně pozice premiéra. No ale prodávalo se to báječně.

Z toho je patrné, že pracovitost politika nemá pro užitečnost jeho působení žádný pozitivní vliv.

Takže jaké z toho plyne poučení pro voliče? Průměrný občan by rád platil ze svých daní co nejméně úředníků a veřejných činitelů. Zkušenosti nám ukazují, že snížit množství státního úřednictva je holou utopií. Snížit počet státních úředníků dokáže jen atomový výbuch a morová epidemie. I kdyby nás potkalo takové štěstí, musíme mít na paměti, že v takových případech umírají jako poslední krysy, pavouci a úředníci.

Volič má proto na výběr dvě reálné možnosti. Buď pošle do funkce lenocha, který si bude náramně žít z jeho daní nebo pošle do funkce workholika, který si taky bude náramně žít z jeho daní a ještě mu bude škodit. Je totiž touhou každého pracovitého osla, zanechat po sobě nějakou stopu v podobě zákona, anebo alespoň v podobě nějaké té novely zákona. Ať to stojí, co to stojí. Jaké jsou konkrétní důsledky působení pracovitých oslů v politice? Tak například zákon o dani z příjmů, který platí od 1.1.1993 byl za 21 let změněn 136x. Tedy zhruba každý druhý měsíc. Zákon o pojistném na sociální zabezpečení jen 64x a na zdravotní pojištění pouze 50x. Zákony o DPH platily za stejné období dva. Celkový součet jejich změn je 63. Tedy průměrný živnostníček musí vstřebat 313 změn za 21 let jen u nejzákladnějších norem, které musí dodržovat. To značí, že každých 24 dnů jeho života mu pracovitý zákonodárce změní pravidla hry. Z toho je patrné, jak pracovití zákonodárci škodí běžnému občanovi. Je třeba mít na paměti, co pravil Gabriel Laub, že „chytrost a pracovitost jsou jako manželé – málokdy se snášejí.“ Jak krásné by to pro občana bylo, kdyby v parlamentu a vládě zasedli samí lenoši, kdyby nehnuli prstem a zákony by zůstaly neměnné alespoň jedno volební období! Proto chvalme a hlavně volme lenochy! Uleví se nám.