Od dětí, přes peníze, až k (ne)smyslu života

Začalo to článkem o opravdu mladých rodičích. Nebo spíše maminkách, které tatínky poznaly jen na oněch pár inkriminovaných minut.

Mocpřemýšlející grafička: Radost pohledět, některé holky vypadají, že jim je tak 10 roků…

Milý zvukař: A všecky vypadají dost zničeně.

Mocpřemýšlející grafička: To jo, ani jedna z toho očividně nemá absolutně žádnou radost. Ale to je fakt mazec. Koukala jsme ještě aj na jakýsi další článek a tam byla slečna, které bylo 23 a už byla babička. Jak to všechno všichni stihli?

Milý zvukař: Nechápu. Představa, že bych už měl děti, mě lehce děsí. Natož aby moje děti měly vlastní děti!

Mocpřemýšlející grafička: Jakože mě osobně to neděsí, co se týče pocitu, že bych měla mít děti. Děsivé je to jen díky tomu, že je nemožné, aby mladí, po škole, bez práce a úspor, dokázali uživit sebe i dítě. To je prostě šílenost… Nejvíc mi vadí, jak je to tu vše vymyšlené a nastavené. Naprosto na nic. K ničemu. Ač by to mohlo být prezentováno jako pomoc, tak to v konečném výsledku rozhodně nepomůže těm, kteří tu pomoc potřebují. Ale dost o tom! *úsměv* Nemá to smysl, jen mě to naštve.

Milý zvukař: *úsměv* Jojo, to je pravda. Bohužel.

Mocpřemýšlející grafička: Ale – dost škaredě pravdivý byl jeden obrázek, kde bylo tam napsané:

„Zjistilo se, že Česi mají nejoblíbenější koníčky cestování a umění. Cestování do práce a umění vyžít s výplatou…“

Milý zvukař: No, to je bohužel opět pravda. Jdu si dát radši něco na jídlo k číňanům a pojedu.

Mocpřemýšlející grafička: Nejvíc na nic je ale nastavení celého světa. Všechno je to tak, že jsou peníze a na nich stojí celý svět. Jakmile by nebyly peníze, všechno by se zhroutilo. Nadobro.

Milý zvukař: Bohužel, no. Ale to se těžko změní.

Mocpřemýšlející grafička: A ještě horší je to, že všichni si vážně myslí, že peníze jsou všechno.

Milý zvukař: Všichni ne, ale většina jo.

Muž, vynořující se z temnoty: Nemají na výběr, jsou k tomu vychováni.

Mocpřemýšlející grafička: Peníze jsou úplné nic, naprosto bezcenný kus papíru. A strašně mě vytáčí.

Milý zvukař: Já to beru tak, jak to je. Akorát oproti jiným lidem beru peníze jako prostředek, a né jako cíl. Idu na ten oběd, konečně! *úsměv*

Mocpřemýšlející grafička: Navíc většina peněz, co jsou na světě, jsou jenom čísla. Ani nejsou nijak hmotné. Všude jsou dluhy, které nikdy nikdo nesplatí. Uááá.

Muž, vynořující se z temnoty: Peníze jsou jako náboženství.

Mocpřemýšlející grafička: Asi tak. Všichni v ně jen věří. Ačkoli vlastně vůbec neexistují.

Muž, vynořující se z temnoty: Ženou se za něčím neskutečným.

Mocpřemýšlející grafička: Opravdu moc bych chtěla žít v době, kdy fungoval směnný obchod. Nebo spíš – chtěla bych se odstěhovat někam do absolutní divočiny. Třeba do Afriky, k nějakému domorodému kmenu. Vážně nechci žít takový život, že budu od rána do večera, od prvního do posledního, jenom řešit peníze. Bože. Pokud člověk nemá peníze, tak co může. Bydlet nemůže, žít nemůže. Svět mu snad ani pořádně nedovolí žít bez peněz.

Muž, vynořující se z temnoty: Souhlas – ani vzdělání, které by člověk chtěl, se mu nedostane, když nemá peníze… (trocha zkušeností).

Mocpřemýšlející grafička: Fakt mě to nenechá chladnou a v klidu. Nechápu, jak já budu moct mít rodinu, popřípadě vlastní dům… Od našich nedostanu ani korunu, sama mamka mi řekla, že nemám s ničím počítat. Prý pokud bych se chtěla vdát, tak mi na to nedokážou přispět. Nic. Peníze nemáme a mít nebudeme. Je to fakt hrozné. Jen ve sračkách a v dluzích. Kdyby alespoň sami kvůli sobě…

Muž, vynořující se z temnoty: Přesně tak – ne že by nechtěli dávat, ale jak, když není z čeho?

Mocpřemýšlející grafička: Je to děs. Já neznám žádnou rodinu, která by doma neměla problémy, především s penězi. Všude se řeší peníze, to, že jsou všichni zadlužení, to, že nemůžou tohle a tamto – všechno jen kvůli penězům. Sakra. Ať se stane nějaká katastrofa, která donutí všechny lidi přehodnotit svůj život. Ať pochopí, že to, na čem záleží, jsou jejich životy, a ne stav bankovního účtu. Kde jsou, mimochodem, jen čísla. Nic víc tam není. Imaginární peníze, jen jedničky a nuly. A nechutné je to, jací jsou všichni hrozní materialisti. Je až neskutečné, jak mě tohle dokáže namíchnout. Peníze jsou tak strašně povrchní záležitost. Chtěla bych být hloupá a tohle si vůbec neuvědomovat. Podřídit se, díky tomu, že mi to nemyslí, naprosto všemu, co na mě působí.

Muž, vynořující se z temnoty: To ne.

Mocpřemýšlející grafička: Stejně jsme všichni jenom loutky.

Muž, vynořující se z temnoty: Nebuď jako všichni ostatní. Každá loutka se jednou utrhne.

Mocpřemýšlející grafička: A skáčeme tak, jak pískají. Utrhne se jen ta, které se to nebude líbit. Jenomže většině lidí to vlastně vyhovuje. Nemusí se rozhodovat, protože všichni rozhodují za ně. To je panečku svoboda.

Muž, vynořující se z temnoty: Správně utrhne se jen ta, které se to nebude líbit. A ta může zatáhnout za další – lanka nejsou dělána na větší odpor – a tak stáhne k sobě další.

Mocpřemýšlející grafička: Kdy se stal ten zlom, že každý člověk žije pro práci, protože práce mu přinese peníze? Navíc téměř nikdo není ve své práci šťastný. A opět peníze – není šťastný, protože má malou výplatu…

Muž, vynořující se z temnoty: Pracuji abych žil, žiji abych pracoval.

Mocpřemýšlející grafička: A kdo vůbec definoval to, že práce bude smyslem života? Mám jeden jediný strach. A to ten, že pokud nebudu mít peníze, tak mě svět nenechá žít. A zničí mě. Naprosto chápu lidi, kteří se zpijí do němoty, kteří berou drogy, sebevrahy a ty, kteří se zbláznili. Všichni mají jednu společnou věc. Došlo jim, že to nemá smysl a vzdali to. Pak tu jsou idioti, kterým došlo, že to nemá smysl, ale nevzdávají se a nechají se ničit. A pak tu je ta nejpočetnější složka lidské populace. Hloupé loutky.
Proč sakra nemůžu být kočka. Tohle všechno by mi bylo u prdele.
Vlastně smysl života je upracovat se k smrti a tím pomoct někomu z vlivných lidí k penězům. Jsme otroci peněz. Jak je tohle možné, když bylo otroctví zrušeno!?
Člověk je ten nejhorší tvor. Nejhorší a ani za mák není nejchytřejší. Kdybychom byli chytří, tak svět nevypadá tak, jak vypadá. Všechny ostatní organismy na Zemi se ženou za tím, aby předaly geny, zplodili potomstvo. Jen člověk se žene za zabíjením všeho kolem sebe. Za ničením, ruinováním.

Muž, vynořující se z temnoty: …?

Mocpřemýšlející grafička: Zblázním se. Mám chuť si vyrvat mozek z hlavy a přestat přemýšlet.

Muž, vynořující se z temnoty: … Nechceš o tom přednášet? Něco sepsat?

Mocpřemýšlející grafička: O tom přednášení bych mohla uvažovat. Jeden velice moudrý člověk mi nad vínem řekl, že mám až neskutečně příjemnou intonaci hlasu.

Muž, vynořující se z temnoty: Měl pravdu.

Mocpřemýšlející grafička: A sepsání? Už vím, co budu dělat, jen co si zbytečně odpracuji ještě další dvě hodiny.

Muž, vynořující se z temnoty: Jsem v tom s tebou.

Mocpřemýšlející grafička: Dvě zbytečné hodiny, za které dostanu pár korun, které mi jsou naprosto k ničemu. Protože nikdy nebudou moje. Nikdy nebudou nikoho z nás. Sakra. Nemůžeme vlastnit něco, co neexistuje.

Pobyt v blázinci platí stát?

Muž, vynořující se z temnoty: To by byl zázrak.

Mocpřemýšlející grafička: „Rodiče budou muset platit za pobyt dítěte v dětském domově.“ A to je tohle jako možné?!

Muž, vynořující se z temnoty: Mě se neptej. Na to ti dnes už nikdo nedá přímočarou odpověď.

Mocpřemýšlející grafička: Nejsou náhodou v dětských domovech děti, které nemají rodiče?

Muž, vynořující se z temnoty: Buď, ale taky jsou tam takové ty „odložené“. Což nedává ještě větší smysl, protože v dětském domově jsou i děti z rodin, které je nemohly uživit.

Mocpřemýšlející grafička: To je šílenost. Pokud je člověk na psychiatrii, třeba i půl roku, a v bytě, kde bydlel před tím, teď tedy nebydlí, tak musí platit všechno v plné výši. Aspoň že už se neplatí za pobyt na psychiatrii, ale bylo to 100kč za den. Představa, že bydlím sama, platím měsíčně třeba 10 tisíc za byt, to je 60 tisíc za půl roku. A jsem půl roku na psychiatrii, což by bylo 18 tisíc za pobyt. A nechodím do práce… Nechápu, jak tohle mohl někdo vymyslet.

Chci znát podstatu tohoto rozhodnutí. (Peníze…)

Milý zvukař: A tu bys právě měla přestat řešit. To je stejné, jak řešit princip.

Mocpřemýšlející grafička: Ale já nechci, já tomu chci rozumět.

Milý zvukař: Proč? K čemu ti to bude?

Mocpřemýšlející grafička: Proč? Na to se právě ptám. *úsměv* Nechci být ta posraná loutka, která žije a nic ji nezajímá. Chci vědět, proč to tak je a proč se to děje. Mě to prostě zajímá. Chci, aby mi to někdo vysvětlil a nelhal. Nelíbí se mi přístup „Oni řekli, tak to je asi správně, a ač se mi to nelíbí, budu tak žít.“

Milý zvukař: Však to taky není ten správný přístup. Navíc, na takové věci se ptáš na špatném místě. Tady si o tom můžeme pouze popovídat, ale nedozvíš se tu odpovědi.

Mocpřemýšlející grafička: Bohužel… Měla jsem to dusit v sobě a neotravovat ostatní…

Milý zvukař: Teď se na mě zlobíš za to, co jsem napsal.

Mocpřemýšlející grafička: Ne, jen shledávám své psaní naprosto nepodstatným a zlobím se sama na sebe.

Milý zvukař: Nepodstatným bych ho nenazval, protože se nad tím lidi tady třeba zamyslí a stejně jako ty si uvědomí, že něco není v pořádku.

Mocpřemýšlející grafička: Lidi? Je nás tu pět a půl.

Milý zvukař: A to nejsou lidi?

Mocpřemýšlející grafička: Ne. My nejsme lidi. My jsme přece věci.

Milý zvukař: No jó! Skoro bych zapomněl. *úsměv*

Mocpřemýšlející grafička: My jsme na tom vlastně ještě dobře. Lidi jsou totiž hrozně zvláštní rasa. Být tak takovým lidem, tak bych se za sebe hrozně styděla.

Milý zvukař: Lidi sou divní…

Mocpřemýšlející grafička: Kdyby jen divní.

Milý zvukař: Tak tak. Chtělo by to víno! *úsměv*

Mocpřemýšlející grafička: Jop.

Milý zvukař: Nad tímto se nejlíp debatuje po láhvi vína. *úsměv*

Mocpřemýšlející grafička: Můžeš nějaké koupit. Doporučovala bych asi v takovémto množství. /představte si obrázek oceánu/

Milý zvukař: *úsměv* To by bylo ideální. Myslím, že po takovém množství bychom odhalili vznik vesmíru a smysl všeho, co smysl nemá.