O svobodě, demokracii a volebním právu

V tomto článku se budu zaměřovat na demokracii a lidské svobody a práva. První si rozeberme demokracii. Nejčastější a nejužívanější definice pro demokracii je vláda lidu. Tato definice je ovšem jenom velmi povrchní. Přestože se jedná o prosté spojení dvou slov, jejich výklad jednoznačný není.

Nyní se ohlédněme do historie, konkrétně do listopadu roku 1989, kdy se u nás poprvé dostala ke slovu demokracie. Vzpomínka na listopad 1989 je už dnes téměř výhradně otázkou soukromého pocitu, který v sobě vědomě či nevědomě uchovávají konkrétní lidské bytosti se zkušeností československého zápasu postoje k sobě samému i celé společnosti. Lidé se tehdy shromáždili za účelem zlepšení úrovně žití v naší republice. Stalo se tak vůbec poprvé, kdy se společnost v ČR semkla a šla jednotně proti komunistickému režimu. Myslím si, že v té době lidé nevěděli, co doopravdy chtěli a jak vůbec svoboda vypadá a ani většina z nich neměla tušení, za co bojují. Ale i přes to vše byli schopni se semknout a bojovat jako jeden celek. Úžasná a obdivuhodná věc.

S nastolením demokracie přišla samozřejmě i Ústava, ke které patří neodmyslitelně listina základních lidských práv a svobod. Rozeberu zde jedno demokratické právo a to právo volit. V souvislosti s tímto právem se mi na mysl dere otázka, kteří kandidáti by nejvíc přispěli všeobecnému blahu? Když čtu volební letáky, všichni předkládají logická řešení a krásné sliby, ale stejně se mi zdá, že jenom slibují a po zvolení, kdy mají své jisté, se kolikrát nedostane na činy a nám zůstávají pouze oči pro pláč. Většina z kandidátů jsou lidé studovaní, mající za sebou významnou praxi v různorodých oborech. Ale jak poznat, kdo z nich se opravdu hodí na pozici zastupitele v kraji?

Ideální by bylo mít k dispozici nějakou schopnost nebo přístroj, kterým bych byla schopna ohodnotit jejich upřímnost, pravdomluvnost, nepodplatitelnost, oddanost a schopnost konstruktivní spolupráce. Všichni z vlastní praxe víme, jak složité je někdy posuzovat člověka – jeho temná stránka se nám může plně vyjevit až po mnohaletém soužití a tak se nemůžeme oddat prvnímu dojmu. Mohla bych ale snad tvrdit, že lidé morálně na výši mají určité charisma. Ale toto charisma běžný člověk nepozná z řádku: „František Dražan, 44 let, dělník, Příbram, člen Sokola“. Ve většině případů se s kandidátem neznáme, tak se nám tady objevuje další možnost dle čeho volit, a tím je vybrat si podle jeho příslušnosti k politické straně…

U této možnosti se však vyskytuje další problém, a to že každá politická strana je zaštítěna určitou ideologií. Jenže mě nejde o to, aby zde vládli Ostnonožci nebo Evropští kouzelníci. Já bych byla ráda, kdyby tu vládli lidé, kteří dokážou zavést taková opatření, aby občané v této zemi měli blíže ke štěstí, aby zde vládlo právo, které by opravdu pomáhalo lidem v naší zemi, a aby pomáhali lidem utvářet prostředí, které je nenáchylné korupci a podvádění a podporuje iniciativní, sociálně slabé občany. Dle našeho politického systému, který je u nás formován s pomocí Ústavy, by to pro nás měla zajistit právě jedna z politických stran, kterou budeme volit – kolektivní představitel určité ideologie. V tuto chvíli mě ovšem napadá otázka, zda si tím zbytečně nebudujeme umělé prostředí – přirovnala bych to k trávníku, ze kterého vybudujeme hřiště pomocí čar bílým vápnem, a rozehraje se na něm hra dvou družstev. Tento přístup nahrává dvěma emocím, a to rivalitě a chtíči po vítězství. Otázkou zůstává, zda by tento způsob „obveselení“ měl panovat i mimo zasedací místnost – sportoviště.

Máme zde další problém, protože tato stranickost likviduje u člověka individualitu. Při rozhodování je na jedince vyvíjen tlak, aby hlasoval v souladu s prioritami strany, ke které se přidal. Zde nastává okamžik, kdy si musíme uvědomit, že každý člověk je jedinečnou bytostí s jedinečnou životní zkušeností a svým vlastním jedinečným příběhem. Dá se to přirovnat ke každé nově přečtené knize, novému zážitku, který může ovlivňovat jeho přesvědčení. Z toho plyne, že zdali se každý člověk chce rozhodovat opravdu zodpovědně, nemůže se přitom vymlouvat na zvolenou stranu – měl by vzít v potaz veškeré SVOJE zkušenosti. V současné sněmovně ale bohužel můžeme pozorovat pravý opak. Každý den můžeme vidět, že jednotliví politici vymýšlejí zákony tak, aby vyhovovaly ideologii strany, za kterou stojí, nikoliv aby pomohly řešit reálné problémy. Dalším důležitým argumentem proti systému stran, který musíme zohlednit, je že pokud člověk chce co nejvíce vnímat realitu v její komplexnosti, neměl by se uzavírat pouze do jednoho proudu, i když musím uznat, že je to lákavé (a to zvláště pro osoby sebou nejisté, které potřebují získat dojem, že jsou něco víc než jejich oponenti). Měli bychom si z každého proudu vzíti něco. Bohužel se obávám, že lidská společnost není tohoto schopna, ale na druhou stranu vím, že mezi námi žije i pár uvědomělých jedinců, kteří říkají své názory nahlas, i když se liší od názorů ostatních.

Pro mě, a myslím, že i naši republiku, je výsadně důležité, aby se do politiky dostali „moudří“ lidé, kteří budou přemýšlet individuálně a nedají se ovlivnit stranou či peněžním úplatkem a hlavně budou dělat politická rozhodnutí pro lid a ne pro sebe a své plné kapsy. Mám sice dojem, že některé strany vycházejí z „modřejší“ ideologie, tedy jestli se to tak dá nazvat, ale to nic nemění na skutečnosti, že náš systém je založený právě na ideologiích politických stran, které mluví ve prospěch mocenských bojů a krátkodobého utilitarismu.

A co taková svoboda? Pojem, který je v souvislosti s demokracií tak často skloňován. Jedna z používaných definic je, že svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Svoboda může mít však různé podoby. Svoboda sama o sobě je pro člověka velmi důležitá a je jedním z nejpodnětnějších stimulů k rozpoutání nějaké vzpoury nebo dokonce převratu či revoluce. Ano, svoboda je pro nás tak cenná, že si ji hájíme snad ze všeho nejvíce. Někdy až do takové míry, že si neuvědomujeme, že porušujeme svobodu jiných.

V dobách minulých tu byli u moci především monarchové, v té době to bylo považováno za normální zřízení státu. Ale je normální vykořisťovat druhé, abych se sám měl dobře? Není, ale bohužel taková byla doba. Postupem času si to začali lidé uvědomovat a někteří se začali bouřit. A později přišli k moci i uvědomělí panovníci a řekli si, že pokud dají poddaným více svobody, ti se nebudou bouřit a udělají více práce – což bude výhodné i pro ně. Až to dospělo do dnešní doby, kdy máme tak zvanou svobodnou demokratickou společnost.

Je v této demokratické společnosti absolutní svoboda nebo ne? Dnes se tváříme, že ano. Ale to je velký omyl každého, kdo si to myslí. V této době tu sice máme jakousi demokratickou společnost, ale přesto není dovoleno dělat všechno, co se člověku zlíbí. To bychom pak mohli přijít do obchodu, vzít si, co se nám líbí, a neplatit za to. Což je přece nesmysl. Krást se nemá! Kde je svoboda majitele obchodu?

Já sama považuji za jednu z nejvýznamnějších svobod svobodu projevu označovanou také jako svoboda slova. Znamená to, že se člověk může svobodně vyjadřovat k čemukoliv. Máme sice svobodu slova, ale to také není úplně pravda, protože pokud bychom šířili o nějakém člověku nepravdu, mohla by na nás být podána žaloba pro urážku na cti či pomluvu. Například zákon zakazuje veřejně propagovat fašizmus či urazit prezidenta jakožto veřejného činitele. Toto právo, které nám dává možnost mít právo na to vyjádřit svůj postoj na určitou situaci, dění či problematiku, je pro mě opravdu nepostradatelné. Pomáhá totiž rozvíjet individualismus u každého z nás a to je velmi důležité, i když mi připadá, že většina lidí se nechá tak snadno ovlivnit. Ale to je jejich věc.

Pokud si shrneme všechna předešlá fakta, tak je jasné, že svoboda je pro každého člověka velmi důležitá. Zároveň si však musíme uvědomit, že když má společnost fungovat, musí tu být nějaký řád, pravidla, kterými se budeme řídit, abychom zajistili svobodu nejen pro sebe, ale také pro ostatní. Svobodní můžeme být jen v určitých mezích, absolutní svoboda neexistuje. Možná kdybychom si koupili vlastní ostrov někde v mezinárodních vodách, tak bychom byli vlastními pány, ale i to je otázkou.

Závěrem bych ráda citovala Filipa Horáka, který ve svém článku O svobodě píše: „Z tohoto důvodu úplným závěrem ještě kladu velký důraz na to, že základním stavebním kamenem a zároveň i středem zájmu společnosti a státu není a ani nemůže být nic jiného, než samostatný, suverénní a svobodně jednající člověk. Dokonalost společenství pak lze nalézt jen v rozmanitosti jednotlivých zájmů, potřeb a činností lidí, z nichž se toto společenství skládá. Stát má za úkol ponechat každému z nich jeho prostor svobody, chránit a opatrovat jej a zasáhnout do něj pouze v případech, kdy se protichůdné zájmy jednotlivců střetnou a vyvolají konflikt, který nebudou jednotlivci schopni vyřešit legitimním kompromisem sami, či v případech, kdy budou legitimní zájmy jednotlivce v bezprostředním ohrožení. Pokud tedy stát (resp. jeho představitelé) tvrdí, že jedná ve veřejném, obecném či společenském zájmu, má pravdu pouze v případě, kdy nejedná v zájmu společnosti jako abstraktního celku, nýbrž v zájmu jednotlivce či jednotlivců, jejichž legitimní zájmy byly ohroženy a kteří si nejsou schopni pomoci sami. V opačném případě by se veřejný zájem stal pouhou frází, kterou by se stát zaštiťoval, kdykoliv by nelegitimně zasahoval do svobody jednotlivců, což je nejrychlejší a nejjednodušší cesta k totalitě a nesvobodě, jakou si umím představit.“

Děkuji za pozorné přečtení a doufám, že se Vám můj článek líbil.