O spisovatelství, čtení a knihách

„V literatuře je to stejné jako v životě: kamkoli se člověk obrátí, hned narazí na nenapravitelnou lidskou luzu, které se všude vyskytují celé davy a která vše zaplňuje a špiní jako mouchy v létě.“

Milý začátek paragrafu č. 295 útlé, nenápadné knížečky O spisovatelství a stylu, což? Schopenhauer, jak ho známe. Schopenhauer, jak ho máme rádi. Schopenhauer nedělá žádné orace. Tvrdí že většina spisovatelů kaňhá inkoustem, píší aby zaplnili papír, píší aniž by mysleli, píší z paměti, píší pro zisk, což je zkázou vší literatury a její ubohost. Ve zkratce pozvánka do myšlenek, kterých kniha přetéká. Není nutné se s nimi bez výhrad ztotožnit, za zamyšlení však stojí. Neuznává spisovatele z profese, nýbrž z povolání. Pokud se takto příkře dívá na spisovatele jistě si dokážete představit jeho názor na ty, jež slovem plýtvají nejvíce, tedy na žurnalisty. V překladu „nádeníci“.

Autory děli na tři skupiny. Neuznává autory nejpočetnější, totiž ty, kteří při psaní nemyslí. Neuznává ani druhý typ autora – toho, který při psaní myslí. „Myslí, aby psali.“ Těch je také hodně. Na vrcholu u něj dlí ti, kteří mysleli dřív, než se psaním vůbec začali. Ti jsou dle Schopenhauera vzácní. A nejvzácnější mezi vzácnými přemýšlejí ne o knihách či o tom co řekli druzí, nýbrž o věcech samých. Vysoká laťka.

„Pouze autor, jenž při psaní čerpá látku bezprostředně z vlastní hlavy, si zaslouží být čten.“ Jak je tedy možné, že úspěch mají početní pisálkové? Z pošetilosti publika, které nechce číst nic jiného než novinky, to nejnovější.

Další na ráně jsou čtenáři. Pokud pouhé čtení považujete za činnost prospěšnou, slyšte Schopenhauera, který i tento omyl náležitě vysvětlí. Když čteme myslí za nás někdo jiný. „Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet. A to je také případ velice mnoha učenců: čtením zhloupli.“ Opulentní strava kazí žaludek, opulentní duchovní strava duch přecpe a udusí. Čtení pro čtení, v němž se duch podobá tabuli, kde je napsáno příliš a vše přes sebe. Multum, non multa. Pokud se tedy čte, aniž by se přečtené promýšlelo, ono přečtené nezakoření a většina zmizí. Nezoufejte tedy vy, kdož čtete pár knih do roka, jste na tom možná lépe než lovci rekordů, soustředíce se na počet knih přečtených za rok. „Myšlenky na papíře nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima.“

A poněvadž převyšuje lůza, proto se vyskytuje i bezpočet špatných knih, plevel literatury, jenž dusí pšenici. Schopenhauer tvrdí, že za jeho dob devět desetin literatury nemá jiný smysl, než vylákat z publika pár tolarů. Za tím účelem spikne autor, nakladatel i recenzent. Ale lidé si místo toho nejlepšího všech dob, čtou vždy jen to nejnovější, spisovatelé i čtenáři stále dokola točí tytéž ideje „a věk stále hlouběji zabředá do svého vlastního bahna“.

Kniha, ač opravdu nevelkého rozsahu, poskytuje dostatek námětů na hlubší zamyšlení. Místy možná trochu žlučovité až skoro ublíženecké vyznění, vynahrazují brilantní postřehy jednoho z největších myslitelů všech dob. Pokud se tedy chcete dočíst, jak jsou hloupí čtenáři; jak prodejní jsou pisálci a recenzenti; jaký jed je psát pro peníze; jak se naučit nečíst; jak rozeznat knihy dobré od špatných; jak macešsky se doba chová k vzácným literátům, kterým později staví sochy, tak s chutí do toho.

„Špatného nikdy nelze číst příliš málo a dobrého nikdy příliš mnoho. Špatné knihy jsou intelektuálním jedem: kazí ducha. Pro četbu dobrého je podmínkou nečíst špatné: neboť život je krátký, čas a síly omezené.“