O slovu

V dnešní době neuvěřitelného a nezastavitelného technického pokroku, která je ovládaná nespočtem nejrůznějších zbraní, člověk zapomíná na něco, čím byl obdařen již za nepaměti. Slovo. Schopnost řeči je to, co nás odlišuje od světa zvířat. Představuje prakticky jediný rozdíl mezi člověkem a ostatními primáty. Jediná zbraň, kterou jsme stvořili nikoli my sami, nýbrž příroda během procesu evoluce.

Kdysi dávno ve Francii slavný romanopisec Victor Hugo pravil: „Slovo má lehkost větru a sílu hromu.“. A skutečně – může být něžné, líbivé, sladké jako med. Zahřát jako sluneční paprsek vysvitnuvší zpoza oblak. Na druhou stanu ale může být i bodavé, břitké, chladné; takové, které vyslovujeme s cílem našeho oponenta ranit a přijímáme s určitou hořkostí.

Být dobrým řečníkem já osobně považuji za umění,pro které musí člověk mít jednak vrozené vlohy, výřečnost a charisma, jednak píli a ctižádost. Ovládá-li člověk bravurně rétoriku, disponuje takovou mocí, které se nemůže rovnat ani sebemodernější vynález. Správně vyřčenému slovu totiž lidé velmi snadno podléhají. A to bez ohledu na samotný obsah sdělení. Soustředí se spíše na formu než na podstatu.

Slovo je zkrátka to, co hýbe masami. Je základním stavebním kamenem společenského žebříčku, pilířem mezilidského vztahu. Původcem všeho, v čem dnes a denně žijeme a s čím se potýkáme – lásky a přátelství, stejně jako rozepří, nenávisti, válek. Umožňuje nám budovat a upevňovat pouta, stejně jako je ničit. Dává tvar a formu myšlenkám. Sdílíme skrze něj názory a hodnoty, předáváme ideje. Vyjadřujeme emoce. Dosahujeme vzájemného porozumění. To, co říkáme, však netvaruje pouze mezilidské vztahy. Formováni jsme takto i my samotní. Tím, co vyřkneme, stejně jako tím, co si pouze myslíme. Slovem obecně. Z písmen dáváme vzniknout pojmům a ty zas dávají vzniknout nám coby jednotlivým individuím. Dávají nám možnost sebevyjádření, argumentace, diskuse. Můžeme dát průchod vlastní jedinečnosti, názorům a prosadit tak svoji osobnost.

Závěrem si nemohu odpustit notnou dávku moralizování. Lidé by si podle mého názoru měli obecně slov více považovat. Vždy si být vědomi jejich významu, nakládat s nimi s rozvážností a opatrností. Snažit se jimi neplýtvat, přestože jich mají k dispozici nespočet. Mít na paměti, jakou mocí jsme vlastně vybaveni a jak snadno může být zneužita. Že brilantně podaná myšlenka, která je podbízivě zaobalená a podaná posluchači na zlatém podnose, skýtá nezanedbatelné nebezpečí. Šíří se mezi námi rychlostí viru, množí se jako rakovinné buňky, dostává se do lidských podvědomí, jako červ se zavrtává do mysli, připravuje člověka o zdravý rozum a schopnost racionálního myšlení a jednání.  Jakákoli ideologie zasetá jako semínko do lidské společnosti může prostřednictvím mistrného projevu zapustit kořeny. Takové nebezpečí může slovo skutečně skýtat, hledejme poučení v minulosti. Vždyť mistry mezi řečníky byli například Adolf Hitler nebo Benito Mussolini. Oba inteligentní, oba výborní v řečnictví, slepě následovaní zástupy lidí, které se nechaly zlákat pozlátkem jejich slibů a zdánlivým příslibem lepších a slavnějších zítřků. A dopad jejich fanatizování lidí a následné manipulace s nimi byl více než hrůzný. Dalším odstrašujícím příkladem psychického drilu byl kambodžský Pol Pot, severokorejští diktátoři a mnozí další. Lidé si často myslí, že jediným prostředkem, kterým lze dosáhnout moci, je majetek.  Ne, moc lze získat jedině slovy.

Takže ano, pěstujme slovo. Dělejme to ale nezištně, bez postranních úmyslů. Pěstujme ho v literatuře, nechme ho zdobit naše rty, učiňme jím o něco lepší nejen náš vlastní svět, ale i svět lidí kolem nás. Nechme ho, aby v nás vzbuzovalo lidskost, nikoli animální touhu po moci.

Natálie Krechlerová, Třebíč.

V době uzávěrky 16 let.

Kategorie – mladší.