O podstatě našeho uspořádání

Přitom se nacházíme v době, kdy všichni dopodrobna znají své politické protivníky. Pravdivost každého jednotlivého výroku je okamžitě zkoumána a přetřasána. Lidé, kteří útočí na demokratické uspořádání společnosti tak činí naprosto otevřeně a nijak se svými záměry netají. Není to žádné pokoutně připravované převzetí moci. Odpůrci liberální demokracie používají totéž hřiště a tatáž pravidla.

Demokratické, ústavní a právní uspořádání nikdy negarantovaly (a ani logicky nemohou) morálně neposkvrněné jednání občanů a politiků, ve sportovní terminologii známé jako fair-play. Pravidla se vždy do jisté míry porušují. Na tom koneckonců fuguje naše demokratická společnost, a v tom si je částečně podobná například s vědou, totiž že dokáže reformovat a měnit vlastní dogmata. K tomu máme poměrně široký systém jakýchsi rozhodčích, od soudů přes novináře až po samotné občany, kteří soustavně vyhodnocují jednání politických aktérů. Na nich pak leží spoluzodpovědnost kontrolovat a vytvářet tlak na lidi ve veřejných funkcích či se přímo podílet na takových společenských změnách, které sami uznávají v daný moment za vhodné.

Pokud tedy mluvíme o jakési změně směru české politiky, o častém kormidlování ve vodách východních autokracií, případně o překreslování čar vymezeného hřiště, musíme chtě nechtě přiznat, že sami sebe usvědčujeme z jistého nepochopení podstaty našeho uspořádání, ježto demokratická společnost stojí na tom, že může být měněna. Její esencí je v tomto směru flexibilita a otevřenost. Pokud bychom se těchto vlastností zřekli, abychom zamezili některým aktérům či politickým nebo soukromým entitám v jejich nedemokratických plánech, sami bychom ještě předtím demokratické uspořádání zavrhli.

Avšak podobného pokrytectví se dopouštějí i ti, kteří chtějí nedemokraticky společnost úplně zavřít vůči změně, jíž se toliko obávají, případně ji přímo odmítají, a zbavit tak demokracii její esence, jíž je konstantní transformace, ač někdy pomalá, nezřetelná. Obávají se jakékoli jinakosti a čehokoli odlišného, protože tato přímá konfrontace velmi jednoduše vyvrací dojem, že svět, v němž jsme vyrostli, je a priori ten správný, že by měl takto nezměnen existovat dál a že není nutné nikdy nic reflektovat, protože je vše nějak přirozeně dáno.

Ostatně zdá se, že společnost si je z obou svých protipólů velmi ostře vědoma fluidní podstaty našeho systému. Zároveň má z této její vlastnosti panický strach, totiž aby jinými prosazovaná změna nebyla příliš rapidní a tak rozsáhlá, že by přesáhla určitý kritický bod, z nějž by zpět již nebylo návratu, případně by tento návrat vyžadoval nezměrné úsilí, čas a oběti, jako tomu bylo například za druhé světové války či během období komunismu.

Změna je nevyhnutelnou součástí života jedince i společnosti. Fyziologicky se jedinec konstantně mění, vyrůstá či stárne. Stejně tak společnost prochází mnohými obraty a přemety, revolucemi a volbami, v jejím vedení se střídají lidé s rozdílnými vizemi a plány. Jedině demokratická společnost však jaksi tuto prapodstatu života bere za svou. To že volby mohou více či méně zamíchat mocenským složením na úrovních od jednotlivých malinkatých obcí až po tu státní je poměrně bezprecedentní objev. Klasické autoritářské uspořádání namísto toho předstírá neměnnost. Zemře-li panovník, nahradí jej jeho potomek, tedy jakási živá kopie, která má docílit zdání, že originál stále přetrvává a “vše je při starém”. O co více se však autokrat snaží zamaskovat existenci změny, o to brutálněji se tato projeví, pokud je například svrhnut. Převratu se z dobrého důvodu předtím k smrti obává. Jen demokraticky zvolení vládci a zastupitelé předem vědí, že jejich čas se prostě jednoho dne schýlí ke konci.

Zdá se tedy zřejmé, že demokracie se ponejvíce blíží soužití s paradoxem bytí, kombinujícím konstantní změnu a zároveň snahu zabetonovat “staré známé” pořádky. Obsahuje mechanismy, které změnu povolují a zároveň jí brání, například složitý proces při změně ústavy, k níž je nutná poměrně široká shoda napříč oběma komorami parlamentu, kterou, jak si jistě dovedeme představit, nebude za každých okolností jednoduché najít. Jinde je změna mnohem snazší, jako u přijímaných zákonů v poslanecké sněmovně, ovšem zde zase po čtyřech letech může dojít ke změně garnitury, která má opět právo zákony poupravit po svém.

Naproti tomu lidé tento paradox přijímají o poznání hůře. Když si představí budoucnost příliš jinou od toho, na co jsou dnes zvyklí, pociťují paniku a strach. Přitom zapomínají, že i jejich samotný jednotlivý život je v zásadě nikdy nekončící změna a až ve smrti naleznou ultimátní neměnnou jistotu. Někteří bohužel umírají, či myšlenkově ustrnou, už za svého života. K tomu všemu jsou sami silnými nositeli také opačné poloviny onoho paradoxu, tedy toho stejného, neměnného. Spoustu věcí budujeme a vytváříme tak, aby vydržely co nejdéle, aby vytrvaly, a děláme tak z dost dobrého důvodu, často ryze ekonomického. Kdo by si například postavil dům takovým způsobem, aby mu vydržel jen několik málo let? Nikdo prakticky smýšlející by to neudělal. Děláme věci tak, jako bychom žili v masarykovské věčnosti.

Je tedy poměrně zvláštní, že tak rádi podléháme apokalyptickým vizím, pokud s nimi nemáme reálnou, nebo alespoň skrze generace zprostředkovanou, zkušenost z minulosti. Nejobyčejnější takovou bývá válka, onen destruktivní a chaotický živel. Chaos není nic jiného než velké množství nepředvídatelných, negativních událostí jdoucí za sebou v rychlém sledu. Takto koncentrovaná změna je mnohým noční můrou. Ale proč ji propadat předem, případně proč chaosu propadat virtuálně?

Samozřejmě lze společně s Thomasem Hobbesem tvrdit, že lidé od chaosu války utíkají k jakémukoliv uspořádání, byť by to byla tyranie, ježto člověk logicky vezme za vděk jistotou nevlídného břehu před nepředvítaleností a nebezpečím rozbouřeného moře. Proto je přeneseně tak snadné nabízet částečně autoritativně nastolený ‘pořádek a právo’ vystrašeným voličům. Problém dnešního populismu spočívá v přemostění těchto dvou myšlenek; Hobbesův reálný chaos bývá nahrazen smyšleným vnějším imanentním ohrožením, nebo rovnou koncem západního světa.

Znovu zde pak vyplouvá na povrch částečné pokrytectví, protože pokud našemu světu zvěstujeme podobné neblahé konce, jsme nejen morálními zrádci svého národa, ale zejména celé nosné myšlenky západního idealismu, který vždy věřil v pozitivní pokrok a vývoj od horšího k lepšímu. Ne že bychom se kdy nutně ocitli v utopicky dokonalé společnosti, musíme ji však mít alespoň za cíl, byť v rámci zachování zdravého rozumu bychom měli mít zároveň na paměti, že tento cíl je asymptotický. Vždy se tedy k němu o trošku více přiblížíme, ač fakticky je nedosažitelný.

Přiznejme si však, že je nám to bytostně nepříjemné, odvykli jsme si západnímu sebezlepšování sebe sama i národa a civilizace jako většího celku, jsme rádi líní a musíme se spíše přemáhat a nutit! Lenost je stejně jako píle normální součástí lidského bytí, jen jí nesmí být přespříliš. Druhá věc, která nám není po chuti, je právě život v paradoxu, svoboda volby, mrazení z budoucna, za které máme spoluzodpovědnost, možnost změny k lepšímu, ale bohužel i k horšímu. Kam tedy vyrazit, nejsme-li si jistí směrem?

Jako se po pádu komunismu bylo vůči čemu vymezit – tedy vůči minulému, autokrativnímu režimu – a dnes se zdá, že bylo naprosto zřejmé, kam směřovat, tedy “na západ”, ke kapitalismu, konzumerismu, do Evropské unie a NATO, nyní vyvstává pocit, že se částečně vymezujeme proti západnímu společenství a jeho ideálům, obracíme se a pithartovskou račí chůzí směřujeme do východní minulosti. Ono to však v žádné době není niktera explicitně jasné, co bychom měli dělat. Je opět jen dalším paradoxem, že reflektovat událé či interpretovat odbyté je sice těžké, ale přesto nekonečně snazší než vymýšlet, co by se mělo dělat a vybízet k akci.

Pokud se mnoho lidí shodne, že nás nečekají zrovna příjemné změny a že budou následující roky turbulentní a budou ohrožovat poválečné i postkomunistické uspořádání Evropy, pak by bylo nejrozumnější rychle se vzdát českého kvazipacifismu a začít plnit dvouprocentní alianční závazek. Snahy o ultimátní neutralitu a odosobněné sledování okolního světa s cílem přečkat pasivně dějiny by se mohly zle nevyplatit. Ve 20. století okupovaly nově vzniknuvší samostatné Československo postupně dvě cizí armády. Představa, že by se tak nestalo i do třetice všeho zlého a že by něčí cizí vojska v případě konfliktu obcházela naše hranice, protože by za nimi viděla národ jánicmuzikantů, je realitě na hony vzdálená. Není od věci poznamenat, že jsme se v roce 2014 po delší době stali svědky násilného uzmutí teritoria svrchovaného státu, Ukrajiny, jejím těsným sousedem, Ruskem.

Tento kvazipacifismus je však potřeba zahodit i z čistě mentálních důvodů. V područí většího celku jsme si zatím příliš nezvykli přebírat zodpovědnost, a to především za chybná rozhodnutí tam, kde ta bezvýhradně správná existují málokdy. Musíme si uvědomit, že to plně souvisí s pobytem v demokratickém světě založeném na změně k lepšímu, která nutně logicky zahrnuje i uznání toho, že mnoho z toho, co jsme vykonali, ať už jako jednotlivci nebo národ, mohlo být a bylo méně či více chybné, ale že to vůbec nevadí(!), protože přehnaně se pitvat v miulosti a bezprizorně jitřit vlastní bolavé rány nemá valného smyslu. Je třeba poznamenta, že zde existuje zásadní rozdíl mezi objektivní historickou analýzou či upřímným reflektováním minulosti na straně jedné a jakýmsi “nimráním se” v téže, které nás jako kotva poutá na jedno místo s tendencí paralyzovat jakýkoliv další vývoj.

Především je potřeba uznat, že fakt, že posledních téměř třicet let, které jsme v relativním klidu setrvávali ve svém středním koutu Evropu, bylo mírových i z důvodu toho, že západní velmoci jako naši spoejnci byly a jsou poměrně dobře vyzbrojeny. Svět tam venku je svět “velkých kluků”, kde platí, že síla je právo (anglicky se to pěkně rýmuje: “might is right”) a kde ti velcí a silní diktují malým a slabým. Není bez zajímavosti, co se odehrává a odehrávalo v těch evropských zemích z bývalého východního bloku, které jaksi neměly možnost do západních struktur vstoupit: Moldavsko je od počátku 90. let rozpůlené na dvě části, kdy polovina země je pod neoficiální ruskou správou; Ukrajině byl vojensky zabrán kus území a zároveň je východ země úplně rozvrácen válkou; Bělorusko je autoritativní skanzen Evropy; a pokud bychom chtěli zmínit i vzdálenou Gruzii, která si taktéž prošla válečným konfliktem s Ruskem a jejíž část území je toutéž zemí okupována, je obrázek toho, proč je tak zásadní účast v západních strukturách, kompletní. Jenomže je znovu potřeba zdůraznit, že by ta účast měla být z naší strany mnohem aktivnější než doposud.

V Evropské unii bychom zase měli co nejrychlejí přijmout Euro. Jsme k tomu pevně zavázáni, stejně jako jsme zavázáni k plnění dvouprocentního aliančního závazku v NATO. Často slýcháme výtku, že se Evropská unie málo propaguje, málo dává svým občanům vědět, jak a k čemu je jim dobrá. Přitom nejjednodušší způsob, jak začít pozitivní kampaň, je právě v momentě, kdy chceme zavést něco nového.

Pokud se tedy zdá, že “není kam jít”, je to skutečně jen zdání, protože minimálně tyto dva kroky jsou těmi nejsnazšími, které se však jako země najednou a nepochopitelně zdráháme učinit, alespoň tedy v tom případě, kdy chceme mluvit o jiných opatřeních než těch ryze domestických a praktických typu “dálnice”. Jako bychom pod nátlakem autokratických proudů postavených na iluzi absolutní suverenity sami chabli a pojednou ztráceli sílu jednat tak, jak se to jeví být v evropském a globálním kontextu racionální a výhodné. Nesmíme tomu však konečně dopustit. Vždyť vracet vykolejenou demokratickou republiku zpět na trať je neskonale těžší, než ji spravovat a zasazovat se o ni, dokud stále existuje.