O kritičnosti a objevování objeveného

Racionalitu a nedejbože kritičnost totiž lidé používají jen občas, jen ve velmi specifických případech a za vhodných okolností. Navrch ještě obvykle jen proto, aby odhalili chyby v argumentaci protivníkově, nikoli vlastní.

Z témat ještě nedávno tak okrajových jako Fake-News, dezinformace a šíření hoaxů se stala témata mainstreamová, na která běžně narazíte i v takových médiích, od kterých byste něco podobného ještě před několika málo lety nemohli čekat.

Při povrchním pohledu by to mohlo vypadat, že když v médiích tak rádi a často mluvíme o mediální gramotnosti a kritickém myšlení, tak jsme našli recept na všechny strasti. Že se stačí trochu vzdělávat a myslet a onen příslovečný ráj je na dosah. Což je sice hezká představa, má ale přece jen s realitou málo společného.

Voláme-li zrovna po rozumu, tak neděláme vlastně nic jiného, než že objevujeme dávno objevené. Tak třeba už antický historik Polybios¹ suše konstatuje, že „Jelikož události se odehrávají na řadě míst současně, není možné, aby jeden člověk byl v téže době přítomen na více místech, a není možné, aby jediný člověk spatřil na vlastní oči všechna místa na světě a všechny zvláštnosti těchto míst. Nezbývá tedy nic jiného než se vyptávat co největšího počtu lidí, věřit těm důvěryhodným a přistupovat kriticky k získaným informacím.“ Jak prosté, že. Věřit důvěryhodným, informace kriticky vyhodnocovat.

To bylo prosím konstatováno už dvě stě let před naším letopočtem. Nezní vám to povědomě? Už před více než dvěma tisíci lety se lidé zabývali v podstatě stejnými otázkami, jaké si klademe v současnosti. A i my – lidé moderního digitálního věku – dnes v rámci ušlechtilého tažení za probouzení kritického myšlení a boje proti fake news v podstatě ta stejná slova v různých variacích jen opakujeme.

Naše přesvědčení – které je stejně tak idealisticky rozumné a stejně tak aktuální, jako bylo už v antice – vychází z předpokladu, že lidé dostatečně informovaní a edukovaní ve vlastním zájmu použijí k rozhodování svou racionalitu, zváží předem důsledky svých rozhodnutí a tak podobně.

Jenže je tu problém. A ten problém se jmenuje člověk.

Racionalitu a nedejbože kritičnost totiž lidé používají jen občas, jen ve velmi specifických případech a za vhodných okolností. Navrch ještě obvykle jen proto, aby odhalili chyby v argumentaci protivníkově, nikoli vlastní. Jde o přesvědčení, že to ti druzí se chovají divně, zaslepeně a iracionálně, ne my sami. Že jsou to oni – ti druzí – kdo se pletou a vůbec mají blbé názory. Chyby ve vlastní argumentaci a díry ve svém světonázoru máme sklon spíše ignorovat, a to bez ohledu na to, jaký konkrétní názor zastáváme.

A čím víc ubezpečujeme sami sebe o tom, jak jsme racionální a zdatní a chytřejší než ostatní, tím spíš jsme zrovna v tu chvíli v hluboce vyjetých kolejích černobílých stereotypů a nálepek, tím spíš ulpíváme na povrchu, aniž bychom poctivě hledali reálný obraz světa.

Lidé se příliš nezměnili od Polybiových časů. Nekráčíme ke světlým zítřkům, ale potýkáme se v zásadě se stejnými dilematy a problémy stále dokola. A tak se zdá, jako by si tuhle bitvu musela vybojovat každá generace znovu a znovu. Bitvu o rozum, o nepodlehnutí demagogii, o racionalitu bez myšlenkových zkratek a ghett. A teď je to na nás.

Publikováno na manipulatori.cz.