Nesnesitelná lehkost poslušnosti

Když se uzavřete do názorového ghetta s lidmi, kteří se vzájemně budou utvrzovat ve správnosti svých názorů, odvede vás to od obrazu skutečného světa snadněji a spolehlivěji, než cokoli jiného.

„Když mohou lidé svobodně dělat, cokoli chtějí, obvykle se vzájemně napodobují.“ Eric Hoffer, Rozvášněná mysl

Naposledy jsem se věnoval tomu, jak snadno podléháme tlaku okolí. V několika demonstračních experimentech jsme se mohli přesvědčit o tom, jak se může projevit třeba i nevyřčený tlak skupiny a taky o tom, že lidé jsou ochotni vcelku snadno přestat věřit svým vlastním smyslům.

A i dnes u konformity a poslušnosti zůstaneme, i když z trochu jiné perspektivy.

Poslušnost a konformita jako lidská přirozenost

Jedním z nejoblíbenějším bludů, kterým balamutíme sami sebe, je přesvědčení o své jedinečnosti, výjimečnosti, originalitě, neopakovatelnosti a nezávislosti. Obvykle je to naopak. Často na události, jiné lidi, jejich názory, ale i třeba reklamu reagujeme zcela automaticky, bez rozmyslu a vlastně se vcelku ochotně a rádi necháme opít rohlíkem. A o tom, že bychom se měli chovat a myslet jinak než ostatní, raději ani nepřemýšlíme.

Faktem je, že lidé jsou poslušní, přizpůsobiví, konformističtí a „sociálně učenliví“. Ale nevykládejte si to špatně – nejde o nějaké hodnocení, ale neutrální fakt. A ten – jako jakýkoli jiný fakt může mít dopady jak pozitivní, tak negativní. Neděje se tak ale bezdůvodně.

Prsty v tom má – nepříliš překvapivě – evoluce. Učenlivost – jinak řečeno docilita – je spolu s konformitou výsledkem přírodního výběru a musela být tedy pro lidský druh nějak výhodná. Ve skutečnosti nás naše vlastní přizpůsobování ovlivňuje mnohem víc, než jsme si obvykle ochotni přiznat. Je totiž jednou z klíčových vlastností a výhod našeho druhu. Dá se říct, že už ani nevnímáme všechny naše konformní skutky a přizpůsobujeme se psaným či nepsaným pravidlům zcela automaticky. Nezdá se vám to? A zkoušeli jste se někdy pozastavit nad svým běžných chováním?

Zamysleli jste se někdy nad tím, co nás vede k tomu, že se poslušně zařadíme do fronty v supermarketu nebo kdekoli jinde a čekáme, až na nás přijde řada? Proč se každé ráno oblékáme, než vyjdeme z domu? Proč vlastně zdravíme své svousedy a proč chodíme k volbám? Proč zastavujeme na křižovatce na červenou? Proč platíme v obchodě za zboží, místo toho abychom si ho rovnou vzali? Z jakého důvodu si kupujeme lístky do metra, i když víme, nás nejspíš nikdo nebude kontrolovat? Proč tak rádi sdílíme radost ve skupinách, když národní tým vyhraje v hokeji? Proč na konci divadelního představení tleskáme? Proč některé potištěné papíry považujeme za cenné a platíme jimi, zatímco jinými zatápíme v krbu? A proč si na vánoce dáváme dárky?

Takových příkladů je spousta. Nepochybuji, že vy sami přijdete na mnoho dalších. Co se ale skrývá za takovým naším chováním? Proč to děláme? Jedna odpověď by mohla znít, že je tomu tak, protože se tak chová i naše okolí. Jenže tady nejde o příliš vedomý proces, nerozhodneme se k němu jen tak. Lidé se tak chovají, aniž by o svém chování uvažovali a jejich chování nevybočuje z obvyklých, bezpečných kolejí. Následujeme tak ostatní, aniž bychom vlastně dokázali říct proč.

Protože je to tak správné, obvyklé, slušné, protože se „to tak dělá“,anebo protože „se to tak dělat má“. Pravděpodobně právě takhle by lidé odpovídali, pokud bychom se jich ptali po důvodech.

A v jistém smyslu by taková odpověď byla správná. Prostě se to tak dělá. Jenže za tím vším je motivace mnohem hlubší – a tou je hluboká, nevyvratitelná a přirozená konformita našeho druhu.

Stejně tak, jako jsme konformní, máme i tendenci trestat ty, kteří se pravidlům vymykají, obcházejí je a vůbec ty, kteří se snaží podvádět. Nenaštve vás snad, když vás ve frontě někdo předběhne? A věděli jste, že každý rok po celém světě dojde k několika vraždám jen z tohoto důvodu? Samozřejmě jde o extrémní příklad toho, jak daleko nás mohou dovést emoce, které v nás probouzejí podvodníci a ti, kteří nedodržují skupinová pravidla. Je ale pravdou, že v lidském mozku se nacházejí oblasti odpovědné právě za monitorování a kontrolu chování ostatních jedinců. Přirozenou reakcí na nedodržování je naštvání, hněv a znechucení. Objeví se emoce, k nimž se nijak nemusíme přemlouvat nebo o nich přemýšlet.

Skupinové myšlení se ale spolu s konformitou u lidí nevyvinulo jen tak.

Potvrdilo se, že lidské skupiny a společnosti s vyšším podílem docilních jedinců rostou početně rychleji, než společnosti, v nichž je počet docilních jedinců nižší, upozorňuje ve své práci Herbert A. Simon¹. A dodává: „Jedinec se naučí správnému chování, které může zajišťovat, že se mu dostane podpory dalších členů společnosti. V míře docility se lidé liší, což je zčásti rovněž závislé na genetických vlivech. Mezi lidmi existují rozdíly ve výši inteligence i ve stupni motivace, ochotě přijímat nebo odmítat instrukce, rady, přesvědčování a příkazy.“

To pro nás skutečně podstatné však Simon vyslovuje o něco dále: „Docilní lidé se snadno naučí a přijmou za své to, co si společnost přeje, aby se naučili. Včetně toho, čemu mají věřit. Neumějí však přezkoumat, do jaké míry a jakým způsobem vše, čemu byli naučeni, (jim) přispívá.. Často tohoto zkoumání nejsou schopni, například pro nedostatek odborných znalostí nebo váhu tradice. Často je ani nenapadne, že by něco takového zkoumat mohli, případně jsou naučeni, aby zkoumání tohoto druhu považovali za něco špatného.“

Jako jeden z příkladů uvádí Simon víru ohromného počtu lidí v posmrtný život, který si lze zasloužit nějakým druhem („správného a uznávaného“) chování. A pokračuje s podobně neúprosnou (pro někoho pesimistickou a skeptickou ) kadencí: „Víra v platnost obrovského množství tvrzení, které nedokážeme osobně přezkoumat, ať už proto, že toho nejsme schopni, nebo proto, že nemáme tuto možnost, je základní skutečností lidské existence ve složitém světě a vyjádřením naší omezené racionality.“

Což vlastně jinými slovy glosuje Will Rogers:

„Náš problém není v tom, že toho víme málo. Náš problém je, že mnohé z toho, co víme, není pravda.“

Vraťme se ale ještě naposledy k Simonovi. Ten našim sklonům k „nepřezkoumávání“ sociální reality dává v jednom z příkladů zcela konkrétní podobu: „Společnost naučí dospívající dítě, aby se stalo, dejme tomu, truhlářem (dovednosti ve vztahu k prostředím) a aby se přitom „slušně chovalo“ (dovednosti v sociálních vztazích), což také může znamenat odevzdat část výsledků vlastní práce, v horším pak i vlastní syny „obrannému úsilí“ národa, které je ve skutečnosti dobyvatelskou válkou, celoživotní odevzdávání daní ve prospěch majoritní církve, bez ohledu na druh truhlářovy víry nebo nevíry, a podobně.“

Odvrácená tvář docility

Druhou tváří docility je právě mnohdy bezbřehé podlehnutí autoritě. Proslulým testem poslušnosti se stal Milgramův experiment s poslušností, který ukázal, jak velký mají lidé sklon k uposlechnutí autoritativních rozkazů, přestože přitom mohou i ohrozit jiného člověka na životě. (My jsme se mu věnovali mj. v článku Poslušnost vůči autoritě: Proč lidé zabíjejí na rozkaz?) Experiment tedy posuzoval, jak se lidé zachovají, střetne-li se požadavek autority se svědomím. Vyplynulo z něj, že za určitých okolností se téměř každý z nás přizpůsobí a dokáže se k druhým chovat krutě. Samozřejmě za optimálních podmínek – tedy v přítomnosti legitimní autority, se dostatečně vzdálenou obětí a zároveň za nepřítomnosti kohokoli jiného, kdo by mohl být příkladem neposlušnosti. 65 procent dospělých účastníků (mužů) plně vyhovělo instrukcím, aby dali řvoucí nevinné oběti v sousední místnosti to, co měly být traumatizující elektrické šoky. ² Pozdější opakované a rozšířené studie zjistily, že poslušnost žen se od mužů výrazně neliší.³

Proč ale lidé vyhoví i požadavku, se kterým nesouhlasí? Proč se podvolí a podpoří něco, v co nevěří a potlačí svůj nesouhlas sami v sobě?

Už jsem se zmínil o optimálních podmínkách, za kterých lidé spíše uposlechnou příkaz druhému ublížit. Podstatná je vzdálenost oběti – v ideálním případě nejen fyzická, ale také emocionální.

Milgram fyzicky oddělil pokusné oběti umístěním do vedlejší místnosti, čímž v určitém smyslu zopakoval princip usnadňující katům masové vraždění v nacistických koncetračních táborech. A to tím, že je oddělí vizuálně, ale i fyzicky. Odosobní je.

Proto je snadnější bombardovat ze vzdálených výšin civilní cíle, než se zbraní v ruce stanout tváří v tvář skutečným, živým lidem. Proto je snadnější na internetu sprostě nadávat a vyhrožovat i pro ty, kteří v běžném životě sprostí a násilničtí nejsou.

Zbavit druhé lidské podstaty a odlidštit je, a získat tak ideologické ospravedlnění pro svůj genocidní záměr, to není vynález nacistů. V jejich rukou ale dosáhl nejbrutálnější a nejefektivnější podoby.

Taková strategie jim sloužila tedy ke snížení prahové hodnoty ty, kteří se následně přímo na fyzickém řešení „židovské otázky“ podíleli ( např. v koncentračních táborech ), či se stali jejich svědky ( násilné vystěhování židovských sousedů atd. ). Aneb „když členové druhého etnika nejsou lidé, potom jejich zabití není vraždou“ (Stanton, 2004).

Netřeba ale chodit až tak daleko do minulosti. Laskavý čtenář nechť si vybaví nenávistné internetové komentáře doporučující potápět lodě i s migranty na palubě, střílet je rovnou na hranicích, posílat všechnu tu verbež do plynu atd..

Naopak platí, že lidé nejsoucitněji jednají s těmi, kdo mají konkrétní podobu.⁴ K lidem, které známe, a to nejlépe osobně.

O sociální nákaze

„Proč zívnutí jednoho člověka přiměje zívnout někoho jiného?“ Robert Burton, Anatomie melancholie, 1621

Znáte to. Smích, zívání, drbání. To jsou jen některé činnosti, ke kterým se necháme snadno strhnout jen proto, že to zrovna dělá naše okolí. Už jen při představování si zívajícího člověka máte dost velkou šanci, že se vám samotným bude chtít zívat taky. Co je na tom – možná si pomyslíte. Zíváme přece, když jsme ospalí, nebo když se nudíme. To je samozřejmě pravda. Pravda ale taky je, že zíváme prostě jen proto, že zívají lidé kolem nás.

S drbáním je to podobné. A smích se do sitcomů také nemíchá náhodou. Naše reakce je vesměs neovlivnitelná – smějeme se, bezděčně se drbeme a zíváme. Jde totiž o projevy sociální empatie, automatického chování poděděného po našich zvířecích předcích, které má mezi námi upevňovat vazby.

Ale nemusí jít vždycky jen o takové drobnosti. „Synchronizace chování zahrnuje i mluvení,“ cituje Meyers jednu ze studií⁵ „lidé mají sklon zrcadlit gramatiku, kterou četli a slyšeli.“ Suma sumárum „chování ovlivňuje postoje a emoce, a přirozené napodobování nás činí náchylnými k tomu, abychom cítili, co cítí ostatní.“⁶ A tak tedy děláme, co dělají ostatní, cítíme s ostatními a všichni se dohromady neustále napodobujeme či chcete-li „synchronizujeme“.

Sociální nákazu ovlivňuje i to, jak moc je ten který případ spolus emocionálním obsahem medializován, kolik prostoru je mu věnováno v televizi, rádiu, na internetu atp. Čím víc získá publicity, tím vyšší je pravděpodobné opakování událostí. Ať už jde o četnost pozorování UFO, v minulosti oblíbené zjevování Panny Marie, nebo jak jsme se mohli i sami nedávno přesvědčit, náhlý nárůst fiktivních hlášení o pohybu skupin uprchlíků po Čechách. Ve vlnách ale přicházejí i sebevraždy, kriminální chování, násilné a teroristické útoky.

A nejde jen o zívání a drbání. V éře sociálních sítí se často zmiňuje „sociální bublina“. Jde o jakousi imaginární hradbu, za níž se uzavřeme s našimi přáteli a lidmi s podobnými názory. Uvnitř takového hradu je pohodlí a zdánlivé bezpečí. Snadno v něm ale podlehneme dojmu, že jen ta moje skupina je nositelem té „jediné pravdy“ a že tato moje bublina reprezentuje celou společnost. Jde ale o to, že obklopení se lidmi, vzájemně se utvrzujícími ve správnosti svých názorů, nás od obrazu skutečného světa odvede snadněji a spolehlivěji, než cokoli jiného.

Zdroje, citace