Morálka očima Friedricha Nietzscheho

Na to, jak bychom se měli chovat, kde najít kritéria dobrého života, jaký čin je, nebo naopak není v pořádku, existovalo v dějinách lidstva mnoho teorií. Jedna z nich se však ostatním svou extravagantností a kontroverzností vymiká. Tou jednou je morální teorie Friedricha Nietzscheho, jíž lze považovat za brutální útok na veškeré dosavadní chápání morálky.

Friedrich Nietzsche ve svých nejvýznamějších dílech týkajících se morálky (Genealogie morálky, Antikrist) vytváří teorii postavenou na negaci dosavadních morálních hodnot. Cílí především na morálku křesťanskou, o níž je přesvědčen, že je v současném světě dominující a že mnohé z dekadentních projevů, jež současné civilizaci Nietzsche připisuje, zapříčinila. Ve svých dílech poskytuje výčet elementárních znaků takovéto morálky a nazývá jí morálka resentimentu (zatrpklosti, ublíženosti).

Základní hodnotou, na níž Nietzsche svou morální filozofii staví, je přirozená vůle k moci. Nietzsche je přesvědčen, že na počátku vývoje bylo lidstvo ovládáno výlučně svou přirozeností, instinkty, vůlí k životu a k moci. Takové lidstvo ctilo klíčové zákony přírody, což umožnilo jeho evoluci a zdokonalování se. Toto přirozené lidstvo překypovalo zdravím, silou, enthusiasmem, radostí ze života a zápalem pro velká díla. V rámci tohoto lidstva se postupně zrodila první společnost, a protože lidé tehdy uznávali sílu, moc, zdraví, krásu či vzanešenost, jako ryze pozitivní a žádoucí hodnoty, je nanejvíš logické, že se vlády v těchto prvních společnostech ujali lidé, jež v těchto žádoucích vlastnostech nad ostatními vynikali. Na tomto místě je možné argumentovat ve prospěch této teorie, neboť informace o morálce a chápání lidské důstojnosti, jež pocházejí např. z antického Řecka ukazují, že si tamní společnosti skutečně vážila lidí výjimečných a že lidská důstojnost byla přiznávána společenským statuse a zásluhami, nikoli bezvýjimečně pouze za to, že dotyčný je člověkem, což je praxe pozdější.

V tomto bodě Nietzsche staví svou teorii na myšlence, že realita společenského zřízení se postupně vžívá natolik, že se moralizuje (lidé nejen, že akceptují současný stav, ale začínají být vnitřně přesvědčeni, že takovýto stav je správný a žádoucí). První, přirozená, pravá morálka tedy vzniká tak, že ji vládnoucí vrstva těch nejlepších, nejudatnějších, nejvzešenějších, nejkrásnějších, nejmocnějších apod. vnese do společnosti. Tato elita identifikuje sebe a své vlastnosti jako dobré a žádoucí a naopak v opozitu k sobě označí ostatní vlastnosti lidu za nízké, špatné a nežádoucí. To je zásadní rozdíl oproti morálce resentimentu, jež vzniká primárně jako negace ze strany mas vůči elitám. Masy se podívají závistivě a nenávistně na život, vlastnosti a chování elit a prohlásí je za zlé. Nikoli špatné ve smyslu politováníhodného a napravitelného, nýbrž za zlé samy ze sebe, nenapravitelně, svou podstatou. Morálka resentimentu je tedy primárně založena na zhoubné nenávisti nízkých vůči elitám a až zpětně jako negaci vůči tomuto zlu si vytváří druhý pól – dobro, který pak logicky přiřkne právě masám.

Důsledky těchto dvou přístupů k morálce jsou podle Nietzscheho diajmetrálně odlišné. Zatímco panská morálka vede k opěvování zdraví, krásy, síly, inteligence, rozumu, výjimčnosti vzbuzuje v lidech vůli k moci a tím pohání dopředu společenský vývoj, morálka resentimentu vede k nenávisti k těmto hodnotám a naopak vyzdvihuje slabost, chudob, utrpení, sebeobětování, dobrotu, poslušnost, průměrnost, rovnost, čímž ve svém důsledku směřuje ke stagnace vývoje a k celkové dekadenci lidské společnosti. Zatímco panská morálka je tedy v souladu s přírodou a životem, morálka resentimentu životu i přírodě odporuje a je proto ve své podstatě amorální.

Z tohoto základního rozlišení vyvozuje Nietzsche i ideální uspořádání společnosti. Její členy dělí na ty, jež vynikají vlastnostmi duševními, ty, jež vynikají vlastnostmi tělesnými a ty, kteří nevynikají ani v jednom a jsou tedy průměrní. Každé takovéto skupině připisuje ve své společnosti jinou úlohu. První skupina se má zabývat estetikou, uměním, filozofií a z hlediska politické je připadá moc zákonodárná. Druhá skupina cílí na ochranu proti vnitřnímu i vnějšímu nebezpečí a z politického hlediska je jí přisouzena moc výkonná. Členové třetí skupina pak podle své volby a svého talento mohou získat specializaci v jakémkoli oboru od jednoduchých manuálních činností až po vědu a výzkum. Společnost je v tom konceptu zřejmě plně propustná, záleží jen na dispozicích a píli jednotlivce. Zároveň žádná z těchto tří skupin není v žádném případě postradatelná či podřadná. Specificky u třetí skupiny se Nietzsche vyjadřuje v tom smyslu, že bez širokého a kvalitního základu v podobě nestále se zvyšujícího standartu průměrných jedinců by nemohli vznikat velcí lidé. Na tomto místě Nietzsche legitimně kritizuje socialistické a marxistické ideologie za to, že v těchto průměrných lidech vyvolávají pocit závisti a pobuřují je proti zdravému společenskému uspořádání, čímž jednak škodí společnosti jako celku, ale jednak také jim samotným, neboť je odsuzují k životu prožitému ve neutuchající nespokojenosti se sebou samým a zášti vůči ostatním.

Tyto tva druhy morálky a přístupu k dobrému životu lze podle Nietzscheho využít nejen pro popis vztahů mezi jednotlivci v rámci jedné společnosti, ale také pro vzájemné vztahy mezi společnostmi (národy). Stejně jako u lidí můžeme i v případě společností najít na jedné straně společnosti vzenšené, silné a zdravé a na straně druhé společnosti slabé, stagnující, dekadentní. Zde platí jednoduchá logika. Společenství je natolik silné, morální a vzešené, nakolik jej ovládá panská morálka a naopak natolik dekadentní, nakolik jej ovládá morálka resentimentu. Takto Nietszsche ukazuje, že morálka resentimentu se přirozeně vyvíjí u národů neúspěšných, které dlouhou dobu museli trpět podřízenost silnějšímu. Jako typický příklad uvádí Nietzsche národ židovský, který, neustále zmítán osudem od jednoho neštěstí k dalšímu, vytvořil nakonec morálku propojenou s náboženstvím, jež mu samému vysvětluje, proč byl neúspěšný a zároveň tuto nemohoucnost ospravedlňuje, jako chování morální, správné, dobrotivé.

Tímto se dostává k druhému klíčovému bodu Nietzscheových myšlenek. Ty spočívají v analýze smyslu, funkce a dopadu náboženství na život, prosperitu a morálku společnosti. Zde záleží především na tom, kým a k jakému účelu bylo náboženství vytvořeno. Pokud bylo náboženství vytvořen silným národem (a ideálně jeho elitou) za účelem jeho stmelení a posílení, jako tomu bylo nepříklad u starých Řeků a Římanů, slouží většinou jeho Bohové (resp. jejich nelibost) k tomu, aby se na ně národ mohl v případě neúspěchu vymluvit a neztratil tak sám sebevědomí. Zároveň Bohové většinou disponují vlastnostmi, které tento národ považuje za žádoucí, čímž pomáhají udržovat důležité ideály. Naopak, pokud bylo náboženství vytvořeno národem slabým, dekadentním, bude podstata Boha, jakož i vše s vírou spojené sloužit k utužování této dekadence, a to ve formě posvěcování slabosti a pokory na straně jedné a rozdmýchávání nenávisti vůči všemu zdravému, silnému a mocnému na straně druhé.

Vrcholem tohoto postupu je podle Nietzscheho křesťanství, které považuje za absolutní únik z reality do fiktivního, vylhaného světa, v němž všichni získávají transcendentní vysvětlení svého utrpení, na místo toho, aby si přiznali, že jejich neúspěchy přicházejí v důsledku jejich slabosti. Křesťanství je podle Nietzscheho náboženství, které vytvořili otroci jako formu morální vzpoury proti svým pánům. Proto toto náboženství obsahuje dekadentní hodnoty, jako je rovnost, opěpování pokory, poslušnosti, slabosti, soucit s hloupými, chudými, nemocnými či postiženými a další hodnoty, jež zamezují zdravému vývoji lidského druhu. Zároveň Nietzsche dokazuje, že v jádru křesťanské morálku je kruté nenávistná lež. Křesťané podle něj mluví o víře, ale ve skutečnosti tím myslí únik z přirozené reality, plané naděje a velmi účinný nástroj kněží na ovládání hloupých idiotů a posilování své moci. Křesťanská láska k Bohu je pak nástroj k likvidaci kritického myšlení jednotlivce, neboť je dobře známo, že růžové brýle, jež láska nasazuje, znemožňují člověku vidět na předmětu této emoce jakékoli chyby. Prohlašují-li navíc křesťané, že jsou bratry v lásce, neznamená to nic jiného, než že jsou bratři v nenávisti vůči všem nekřesťanům a zejména pak elitám disponujících nenáviděnými vlastnostmi. Konečně naděje, jakožto jedna ze zásadních křesťanských hodnot, není ničím jiným než krutým a zlomyslným očekáváním transcendentní pomsty. Křesťané, neschopni realizovat svou krutou pomstu na nevěřících na tomto světě, skrytě doufají, že se budou moci smát, až se budou hříšníci vařit v ohni pekelném a’t už po smrti, či při posledním soudu. Abych výše uvedené shrnul, takováto slabožská náboženství utvrzují a posilují morálku resentimentu a tím i dekadenci lidstva. Zároveň však podle Nietzscheho slouží k uzurpaci a udržování moci v rukou kněží, kteří jako jediní mají vůli k moci a úmyslně udržují své pokorné ovečky ve slabosti a utrpení, nabízejíc jim občasnou útěchu z vykoupení. Náboženství resentimentu se tak nestalo jen metlou zdravého lidství, ale také dokonalým nástrojem k manipulaci s masami, z něhož čerpaly inspiraci totalitní hnutí 20. století. Již Nietzsche dokázal popsal několik konkrétních metod, jimiž kněží na věřící působí a jejichž cílem není vyléčit nemoc (neboť tu oni sami úmyslně způsobili), ale jen zmírňovat utrpení a stát se tak nepostradatelnými. Mezi nejdůležitější z nich patří mechanická neustálá práce, ordinování drobné radosti např. v podobě vyzpovídání se či možnosti pomoci bližnímu, vytvoření stádového způsobu života a likvidace jakéhokoliv individualismu v člověku, jenž se od této chvíle nazývá sobectvím a nakonec vytvoření dobře fungující hierarchické organizace, jejímž krásným příkladem byla samotná katolická církev.

Mezi tyto manipulační nástroje patří také učení o vině, trestu a vykoupení. Tím se dostáváme k poslendnímu bodu Nietzchovy teorie. Tím je analýza, jak spolu morálka resentimentu a zhouba náboženství mohou spolupracovat a vytvářet tak smrtelný koktejl zkaženosti. K tomu je potřeba odhalit, jak oba tyto dekadentní proudy vznikly a jak se vyvíjely a propojily.

Morálka resentimentu se podle Nietzscheho vyvinula z obligačního práva. Pokud škůdce způsobí újmu poškozenému, vzniká mu vůči němu závazek (obligatio ex delicto), který poškozený či jeho rodina vymáhá nejprve svépomocí (pokud nebylo možné nahradit škodu přímo, dostalo se rodině alespoň nepřímé satisfakce v podobě potěšení z utrpení škůdce), později právem předepsanými postupy (soudní cestou). Právo původně vytvořily pánové, tedy elita společnosti, a to z toho důvodu, aby zabránili chaosu a nekonečnému řetězci krutostí, způsobenému absencí legálních postupů náhrady škody. Až potud se jedná o vývoj logický a přirozený. Problém podle Nietzscheho nastává ve chvíli, kdy se právní normy náhrady škody začínají moralizovat, tedy ve chvíli, kdy se o poškozeném začíná uvažovat jako o trpícím chudáčkovi a o škůdci jako o nemravné zlé a zavrženíhodné bytosti. Završením tohoto vývoje je pak situace, kdy sám škůdce začíná sebe považovat za zlého a nemorálního a bez námitek a odporu přijímá svůj trest. Právě v tomto bodě se svobodný, suverénní, autonomní člověk mění v krotkého, pokorného, a tudíž dekadentního tvora.

Náboženský normativní systém vzniká podobně jako normativní systém morálky resentimentu z obligačního vztahu. Nejedná se však o vztah reálný, nýbrž transcendentní. Nietzsche tvrdí, že všechny prvobytně pospolené společnosti založili svou víru na kultu předků. Věřily, že mají určitý dluh vůči svým předchůdcům, kteří se zasloužili o současnou prosperitu kmene. Proto také, čím byl kmen silnější a úspěšnější, tím více se předkové glorifikovali, až se postupem času stali u velkých říší Bohy. Vrcholem tohoto vývoje je judaismus vyznávající jediného, univerzálního, všemocného Boha. S růstem moci společnosti však neroste jen význam Boha, ale také výše dluhu vůči němu. Bohu začínají být připisovány všelijaké schopnosti, zázraky a jeho vliv na reálné dění neustále roste. Vrcholem tohoto procesu je opět moralizace tohoto dluhu člověka vůči Bohu, kterým je učení o vině, tretu a vykoupení. Ve chvíli, kdy kněží zjistí, že pomocí víry mohou ovládat utlačované a slabé a pobuřuřovat je proti silným, čímž mohou získat jejich původní místa a dostat se tak na vrchol společenské pyramidy, začnou rozsévat učení o tom, že za veškeré utrpení či neúspěchy může provinění člověka vůči Bohu, takzvaný hřích. K dokonalosti dovedl tento manipulativní nástroj sv. Augustýn, když vytvořil teorii o dědičném hříchu, čímž odsoudil všechny křesťany k životu v neustálém hříchu, a tudíž je absolutně přimknul ke kněžím, kteří jsou nezbytní pro vykoupení a spásu. Každý věřící se v důsledku tohoto vývoje stává morálně závislý na církvi, jeho pokora již nemá jen reálný obligační základ ve chvíli, kdy skutečně způsobí újmu, ale je založena na transcendentní nekonečné vině. Jeho poslušnost již nenáležejí jen právním normám postavených na praktických potřebách společenského soužití, ale na normách fiktivního charakteru, jejichž jediným účelem je udržovat lidi slabé, nemocné, trpící a pokorné.

Právě touto dvojitou moralizací dvou různých normativních systémů vzniká třetí, jaksi zmutovaný a nejzálednější normativní systém, jenž vede celou lidskou civilizaci ke slabosti, stagnaci a zkáze. Tímto systémem je křesťanská morálka, jež je ódou na neschopnost a nenávistnou žárlivostí k síle a úspěchu. Právě tato morálka se po lítém boji probíhajícím od dob Římského impéria prosadila ve velké části světa a zatlačila zdravou panskou morálku do pozadí. Praktickými důsledky panování této morálky jsou mimo jiné také demokracie či socialismus, které Nietzsche považuje za zhoubné systémy vedoucí lidstvo k průměrnosti a obyčejnosti, nikoli ke skvělosti a výjimečnosti. Těchto neblahodárných důsledků demokratického politického systému se již obávali např. Alexis de Tocqueville či J. S. Mill, kteří shodně mluvili o nebezpečí tyranie většiny. Kořeny všech těchto politických, ekonomických i společenských problémů spotřuje Nietzsche právě ve zvrácené morálce zavedené v průběhu vlády křesťanství.

Jako lék vidí Nietzsche nástup vědeckosti, zejména pak v apelu na kritické myšlení, logiku a skepsi v nahlížení na svět. Vrcholem lidského boje proti neduhům víry má být vědecká metoda, což je názor, s nímž se ztotožňuje např. i Karl Popper. Nietzsche však zároveň poukazuje na to, že hodnoty, které bude tento nový, sekularizovaný a ateistický člověk zastávat nemohou být substanciální, ale pouze procedurální. Varuje proto zejména před tím, aby se z náboženské absolutizace Boha nestala jen vědecká absolutizaci pravdy. Tím by nedošlo k žádné nápravě, ale jen k transformaci původní víry a všech jejích negativních důsledků do modernějšího balení. Věda proto musí být založena na hodnotě procedurální. To, co by měla uznávat je vědecká metoda, která je schopna problematizovat i samotnou pravdu, jakožto abstraktní ideál.

Závěrem bych rád dodal, že tento článek nemá ambici předkládat vlastní názory autora, nýbrž spíše co nejvěrněji představit elementární myšlenky etiky Friedricha Nietzscheho a doplnit je drobným komentářem. Cílem této práce je především přimět čtenáře k zamyšlení nad velmi nekonvenčními názory, jež mají ambici i potenciál zpochybnit hodnoty a idije, že máme tendenci považovat za absolutní a nezměnitelné. Z těchto důvodů tento text zakončuji doufejme provokativními otázkami: Jak by vypadala společnost, politika a člověk, kdyby nedošlo ke vzniku a rozšíření křesťanství? Je takováto představa vůbec možná, nebo byl takový vývoj nutný a nebylo-li by Ježíše z Nazaretu, prosadily by se tyto myšlenky alternativní cestou? A především, je naše morálka skutečně morální a co ji morální činí a od nemorální odlišuje? Jaké je vůbec kritérium morality?